(7.1.2022 20:39:11) Ja doufam ze ano, doufam, ze jsem některé ty rodinné hříchy, kdy se se mnou např. Rodice nemazlili, nebo mi i shazovali sebevedomi, ve vztahu k dceri odstranila.
(7.1.2022 20:43:17) Určitě ano, ale mám to taky jednodušší. Moje cholerická matka je na nervy z mého autistického bratra. On za to sice vůbec nemůže, ale stejně ji nasí.á. Já mám s dětmi daleko větší trpělivost, ale taky nejsem cholerik a nemám dítě autistu, tak to mám neporovnatelně snazší.
(7.1.2022 20:43:34) Popravde, nevim. Delam to, co jsem si ja jako dite prala, aby delali rodice. Ale kdo vi, jak to jednou uvidi deti, urcite jim bude zase vadit neco jineho
(7.1.2022 21:15:34) Len, přesně tak: soustředím se na to, co bych já ocenila, aby rodiče dělali. Ale jsem si vědoma, že mé děti to mohou vnímat zase jinak a nejspíš jim nevědomky také něčím ubližuji.
(7.1.2022 21:26:10) Tak já to z velké části dělám taky (u zbytku kráčím ve stopách svých rodičů neb jsem naprosto pochopila, proč ) , ale iluze o ocenění potomstvem si nedělám, bez mé zkušenosti, posíleno o fakt, že je nikdo nikdy nehlídal déle než pár hodin, nemají šanci poznat, jak moc tolerantní a pohodový jsem rodič
(7.1.2022 21:33:08) Mojí mámu zajímalo jen to, jaký mám známky ve škole, jestli se chovám dostatečně servilně k "autoritám" a mám uklizeno v pokoji (to se týkalo těch cca dvou nebo tří let, co jsem bydlela s ní a s otčímem). To první mě otravovalo, ty druhé dvě věci mě přímo sraly. Je fakt, že vzhledem k synovu naprostému nezájmu o školu během prvního stupně ZŠ mi párkrát nějaké debilní poznámky o kopáčích utekly, ale s těmi druhými dvěma jsem ho skutečně neobtěžovala nikdy.
(8.1.2022 0:10:06) Girili, prostě ho to nezajímalo. Po stránce obsahu. On chodil do školy rád, kvůli kamarádům, ale prvostupňový učivo ho nějak neoslovilo. Změnilo se to na druhém stupni, to už mu přišlo zajímavější, víc jako "opravdové učení".
(8.1.2022 1:48:48) četla jsem jen kousek diskuze, nevím, zda to nebude mimo..
Na prvním stupni jsem byla úplně marná.... nic mne nebavilo, nic mi to nedávalo (asi krom výtvarky a tělocviku, kde jsem marná dosud, takže nuda.. )..
Šla jsem do školy vybavená čtením od doby, co jsem se naučila mluvit, základní matematikou od 4 let, pravopis od čtení a ostatní předměty vyrovnáno počtem přečtených knížek a projetých encyklopedií. Nešlo a nejde o žádnou výjimečnost, prostě hyperaktivní dítě v kombinaci s hodným dědečkem, co mne pár let hlídal. A špatně viděl, nemohl chodit ven, takže to začalo čtením novin, psaním nákupů, počítáním peněz při nákupech atd a pak ty knížky, co jsem dědovi četla. A dětský mozek saje jako houba.
Peklo. První stupeň naprosté. Zlobila jsem, protože jsem rušila, či dělala něco naprosto k ukřižování hodného (třeba četla knihu pod lavicí). Atd. Pančelka mne nenáviděla a já ji...
Pak se to srovnalo, pak jsem doháněla zase mezery - třeba jiný způsob počítání, jsem ročník, co začínal s matematikou jako takovou...
(10.1.2022 9:02:25) no a teď si vem, že to syn může brát jako: máma je hrozná, vůbec mě nenaučila pořádku, žili jsme v chaosu, bylo mi to nepříjemné (tím neříkám, že to tak je, jen že to může být...)
(10.1.2022 9:01:05) soustředím se na to, co bych já ocenila, aby rodiče dělali no a tak to je, že každý to posuzuje podle sebe třeba by děti zase ocenili přístup rodičů, který se zrovna nám nelíbil chápu, jak to myslíš, sama to píšeš - třeba jim zas nevědomky ubližujeme něčím, čemu my nepřikládáme váhu a oni ano...
(8.1.2022 18:56:59) Dělám nějaké vlastní originální chyby a spoustu těch, kteří moji rodiče dělali taky. Takže celkově bych řekla, že jsme na tom dost podobně.
(7.1.2022 20:58:31) Jo, ale to není těžké, mám tradiční přïsnější studený autoritativní odchov. Sice jsem cholerik, ale splachovací povaha. Chvíli řvu a je vyřešeno.
(7.1.2022 21:00:59) No, v porovnání s tím, co tady spousta lidí píše za hrůzy o svém dětství, tak jsem měla téměř dokonalé rodiče. Tehdy jsem si to tedy nemyslela tak úplně, nějaké chyby jsem viděla, ale ono to bylo taky jinou dobou (a něco i tím, že našim bylo 19 a 24, když jsem se narodila). Já měla štěstí, že jsem mohla být s dětmi víc doma než mamka (ale já to zase tak neodnesla, byla jsem u babičky a až od 3 let ve školce, sourozenci byli od roka v jeslích). A po třicítce jsem myslím byla trpělivější a "vyklidněnější". A víc jsem chválila a chválím Ale nejspíš se najde zase něco, co třeba dělám hůř, ale holt o tom nevím, jak to tak bývá ...
(7.1.2022 21:09:34) U nás žádné hrůzy taky nebyly. Rodiče dělali nejlíp, co mohli.
Naneštěstí ani nemůžu říct, že bych sama dělala, co jsem si tehdy přála, protože to nejde, Třeba jsem chtěla, abychom neměli buzeraci s pohazováním věcí po společných prostorách a dělám totéž. S vlastními dětmi jsem úplně přesně přišla na to, co našim vadilo.
(7.1.2022 21:32:42) Půlko, já jsem zase po taťkovi zdědila takovou podrážděnost ze "zbytečných zvuků", což mi v dětství dost vadilo Požadavky na úklid jsem v dětství chápala a přišly mi "spravedlivé", jen mě ten úklid samozřejmě nebavil a nechtělo se mi. S mými dětmi je to cca podobné. Uznávají, že by pořádek měl být a vlastně se jim "uklizeno" líbí, ale není to tak úplně lehké ho buď udržet nebo opakovaně obnovovat
(7.1.2022 21:04:58) Myslím, že dost podobně. Ač jsem k rodičům měla často výhrady (hlavně v pubertě samozřejmě), myslím, že nás vychovávali a vychovali dobře. Jediné, co jsem si odjakživa říkala, že svým dětem nikdy neudělám, bylo pracovat na směny. Jako malá jsem strašně trpěla tím, že měla maminka ob týden odpolední a nebyla večer doma. Dodnes se mi ten pocit smutku vybaví u některých starých večerníčků. A to už je to nějakých 40 let!
(7.1.2022 21:07:19) Ja určite nie som lepšia mama než bola (je) moja mamka. Ale MM je určite lepší otec než bol ten moj, takže keď to spočítam a vydelím, tak mi vyjde, že naše deti žijú šťastnejšie než my (ja + moji súrodenci).
Rodinné zázemie MM bolo asi vzorné, bezvýstrelkové, neviem, či sú naše deti na tom lepšie alebo horšie než bol ich táta, ale minimálne sú na tom lepšie čo sa finančného zázemia týka - tým pádom majú možnosti realizovať svoje koníčky, čo moj manžel nemal.
(7.1.2022 21:17:35) Já asi jo, ale ne moc, moji rodiče byli v pohodě. občas nás mamka propleskla, ale nebylo to nic takového, že bych z toho měla trauma, spíš z toho mám pár vtipných historek. MM je proti mému taťkovi teda hrozný. To je jeden z důvodů, proč s ním nechci být. Aby si léčil mindráky ponižováním vlastních děcek, to ať jde do hajzlu.
(7.1.2022 21:24:01) Magrato, kdy do toho hodláš praštit? Moc ti držím pěsti, jsem ráda, že v tom nezůstaneš. Myslím, že to máte fakt nepříjemný, jemně řečeno.
(7.1.2022 21:41:06) Musí se ustálit moje finanční situace, ráda bych před boje dodělala školu, protože to asi v klidu neproběhne. Ono to není jen tak se sbalit se 3 dětmi a jít. Navíc bez peněz.
(7.1.2022 21:29:50) Nevím. Myslím, že moji rodiče to zvládli dle svých možností co nejlépe. Maminka trpěla duševní nemocí, přesto mi traumata nezpůsobila. Akorát sebevědomí mi mohli rodiče podpořit a trochu víc pořádku a disciplíny by mi prospělo, ale rodiče sami nemohli dát to, co neměli.
(7.1.2022 21:32:13) No, z me vlastni zkusenosti, poradkumilovnost a disciplina je asi nenaucitelna, neni to neco, co by se dalo dokazat vychovou, clovek se tak asi musi narodit. Ja se jako chaotik a neporadnik narodila do rodiny, kde byt byl jak z katalogu, nikde nic nelezelo, vse melo sve misto a disciplina byla druhou prirozenosti. A... nic, zadne nasledky z toho nemam
(7.1.2022 21:44:46) Len, my oba s mužem pocházíme z domácností, kde vládl vždy pedantský pořádek a čistota, my sami už to nehrotíme tolik jako babičky, ale standard udržujeme. Naše děti jsou vyslovená čuňata, nevím, kde došlo k chybě, asi v tom mém respektu a toleranci. Dětské pokoje u nás, to byly od doby, kdy jsem je přestala uklízet já a nechala to na dětech, chlívky.
(7.1.2022 21:52:45) Ropucho, mne jakyz takyz standard rusi manzel, ktery teda je uplne neusporadany. On umi skvele hloubkove vycistit, ale udrzovat ani trochu. Ja zase naopak. U meho bratra to i v kulnicce na drivi vypada jak na vystave.
(7.1.2022 21:34:12) Jsem asi víc benevolentní než byli naši, nikdy jsem moc neřešila známky ve škole a nepořádek, ale žádné vysloveně hrůzy si z dětství nepamatuju, jak mě budou hodnotit jednou kluci netuším.
(7.1.2022 21:34:51) Nevim jestli lepe, spis jinak a asi je to dano i dobou a nejakymi jejich traumaty, ktere si nesli z detstvi. Ja mela v detstvi urcite studenejsi odchov a vetsi prisnost, nez maji moje deti.
(7.1.2022 21:47:45) Chovám se stejně, maminka reflektovala trend doby, takže měla vychované děti, co si nedovolily větší excesy, učily se a neřešily kraviny. K tomu byla hodná a byla s ní zábava. Já reflektuji trend doby, takže mám nevychované děti, co si dovolej všechno , neučí se a řeší kraviny. K tomu jsem hodná a je se mnou zábava.
Nejsme lepší než naši rodiče (kromě zlých rodičů jaké měla třeba Termix)
(7.1.2022 21:53:32) Ano, tak nějak bych to také mohla říct, moji rodiče byli na svou dobu osvícení a pokrokoví a já se snažím o totéž, ač to v dnešní době má jinou podobu (třeba že matka nechá potomky velkoryse žít v nepořádku).
(7.1.2022 21:55:33) Libiku, moji rodice se nechovali podle doby, spis tu dobu hodne predbehli. Ale osobnostne jsme se minuli, ja mam proste geny od nejakych prapredku a trosku mi to davali sezrat. Takze me dceri, ktera je tak nejak cela ma tchyne, nic takoveho nedelam, proste beru, ze je jina. A tak podobne. Nerikam, ze lepsi, urcite mam chyby jinde a mozna mi to jednou i deti reknou, to je normalni.
(7.1.2022 21:58:11) Len, já si nemyslím, že jsme v lepší době a že se doba dá předběhnout.
Své dětství pokládám ze bezstarostné, měla jsem důvěru v rodiče, to že mě donutili někdy oškrábat brambory a vyčistit si boty neberu jako žádné zpátečnictví.
(7.1.2022 22:07:17) Libiku, a to já si zas myslím, že jsme v lepší době. Poměrně o dost. A taky si myslím, že jsem lepší rodič než moje matka, byť jí to nijak nevyčítám a ani z toho nemám žádné "trauma". Někdo se holt je schopen z chyb svých rodičů poučit a někdo ne. Moje máma měla sama dětství na houby, tak to holt brala jako standard. Na druhou stranu, u druhého dítěte - mojí sestry - to zas pojala jako druhý extrém a rozmazlování mělo ve finále mnohem horší výsledek než bití, trestání a vyhrožování. Asi není na rodičovství ten správný typ.
(7.1.2022 22:16:03) Monty, mít trauma a schopnost poučit se nejsou v rozporu. Já ty traumata mám a právě díky jim se snažím se vyvarovat chyb svých rodičů, což je asi jejich hlavní projev.
(7.1.2022 22:20:47) Bouřko, já to taky nijak nespojovala. Ale to je fuk. V dětství jsem matku nesnášela, necítila jsem k ní vůbec nic pozitivního, později to přešlo do ignorace a nakonec k lítosti. Nějak jsem nestála o to, aby to takhle mělo i moje dítě.
(7.1.2022 21:55:55) Snažila jsem se dělat všechno úplně jinak, než moji rodiče, ale zase jsem dělala jiné chyby. Teď máme ale vztahy dobré, tak snad to děti moc neodnesly.
(7.1.2022 22:10:58) Ano a není to v mém případě těžké chovat se lépe. Do 3,5 let mne vychovávali prarodiče v malém moravském městečku. Rodiče si studovali v Praze. S matkou jsem začala žít až když sem začala chodit do školky. V té době rodiče už spolu nežili a na otce nemám žádné vzpomínky. Matku zajímaly jen mé školní výsledky, trvala na bezvýhradné poslušnosti a pečlivém úklidu a pomoci v domácnosti, pomoci s mladším bratrem. Já vše plnila a svou svobodu (a volný čas) užívala u svých prarodičů, kde jsem až do narození svého bratra (12 let) trávila veškeré prázdniny a víkendy. Jakmile se narodil bráška a přibyl do rodiny otčím, k povinnostem se přidala práce na jeho "gruntu" a skončily mé víkendy a prázdniny u prarodičů. S matkou a později i otčímem jsem zažila za svůj život celkem dvě týdenní dovolené, kde jsem hlídala brášku. Výlety, společné sportování apod. se u nás nepěstovaly. V 18 jsem vypadla na VŠ a od té doby si řídím život sama.
(7.1.2022 22:15:59) "Matku zajímaly jen mé školní výsledky, trvala na bezvýhradné poslušnosti a pečlivém úklidu a pomoci v domácnosti, pomoci s mladším bratrem..."
Tinity, jak přes kopírák, až na to, že já měla mladší sestru... a na to, že jsem neplnila a činila jsem tak s potěšením, zejména od doby, kdy jsem se přestala obávat tělesných trestů (cca v deseti letech).
(7.1.2022 22:34:03) Monty, mé matky generálky a manipulátorky se bál i otčím (chlap jako hora). Já ji v dětství brala jako někoho, kdo mi ničí mou pohodu s prarodiči, je věčně nespokojený, neustále mi předhazující, že si dítětem (tedy mnou) zkazila život, pro cizí to byla distingovaná paní doktorka ale doma si vybíjela zlost na svých blízkých, ubližovala apod.. Jakmile se mi narodili děti dala jsem jí šanci, aby se stala babičkou (jako byla její matka, která mne vychovávala), no naivní jsem byla. Jakmile začala ubližovat mým dětem, tak jsem s ní vztahy přerušila a nevídáme se.
(7.1.2022 23:01:15) Tinity, moje matka není generál a diktátor. Ona je prostě jen rodičovsky (i prarodičovsky) bezradnej člověk, protože sama nikdy neopustila roli dítěte. Ji rodiče štvali, ubližovali jí, neměla je ráda, ale nikdy je nedokázala opustit, protože za sebe neuměla přijmout odpovědnost. Vlastně jakž takž normálně začala žít, až když zemřela babička. Ale pořád je víc dítě, musí někoho "poslouchat", a zároveň trucovat a vymezovat se. Vnukovi nikdy neubližovala - on by se ani nenechal a navíc já už mnoho let jsem ta autorita, neodvážila by se jít proti mně - ovšem vztahy mají formální, protože "je divnej a ona mu nerozumí". Když byl malej, tak kvůli tomu brečela, že není normální dítě, že neví, o čem se s ním bavit a jak si s ním hrát.
(7.1.2022 22:51:53) V něčem určitě ano,ale na něco pyšní jako rodiče nejsme-pro ránu jsme nesli daleko a videno dnešníma očima jsme na děcka byli dost tvrdi;budiž nám omluvou,zr jsme se prostě jen snažili je dobře vychovat, coz se nám naštěstí podařilo.Holt po bitvě je každý generál,ale kdyby šel čas vrátit jak nejde,bohužel. Ale na druhé straně manžel si hodně s nima hrál,věnoval se klukům,já sr s nima ráda mazlila,dokud si to nechali líbit,spousta společných výletů,akcí,dovolených a asi to nebylo s námi tak špatný,protože třebas na Alp lyžovat či k moři s námi kluci rádi jezdili i se svými partnerkami nebo i na VS,když byli.
(7.1.2022 23:59:32) Uprimne - nevim. K synum bych asi zvladala dobre, ale dcera je tak narocny material, ze to obcas bohuzel vyvolava i ty me stranky a ty vzorce chovani, ktere bych rada uchovala skryte.
Nevím. Snažím se vyvarovat toho, co se mi nelíbilo, co mi ubližovalo, nebo mám dojem, že mi nestačilo, či mne přímo poškodilo... a zároveň zcela jistě páchám vlastní chyby a zase jinak to podělávám. To se asi uvidí nějak časem. Myslím si, že spíš máme pohodovější a poklidnější manželství i rodičovství, spíš jsem se snažila kopírovat velmi vnímavou a komunikativní maminu než nevyrovnaného vybuchujícího tátu....
Ale dnes jsem si ověřila znovu a zase nezastupitelnou roli otce, - poškození z nedostatečného ocenění, poplácání po zádech. Máme to v sobě všichni, že to náš táta neuměl... (manžel i já - možná i naši rodiče etc.) a velmi, velmi se mi líbí, že manžel to všem svým dětem poskytuje, že je pochválí, ocení, nicméně ideálové rozhodně nejsme.
Takže - snaha by byla, ale .. jsem ráda, že tu vnímavou mamču mám, tam se fakt snažím o nápodobu, bo je o co stát.
(8.1.2022 8:55:53) Já měla dětství, s kterým jsem spokojená, naši nám dávali dost svobody a svobodné vůle, vychovávám podobně. Vadilo mi to, co bylo způsobeno místem, ne rodiči, takže z vesnice jsem utekla do města a spoje tu nejezdí jen dvakrát denně, dítko mělo kroužky a nemuselo pracovat okolo hospodářství.
(8.1.2022 9:01:47) Rozhodně ano, ale jistě mé dítě v dospělosti najde i na mě nějaké chyby...
Ale není to těžké, jsem ve zcela jiné situaci.
Matka byla samoživitelka se 3 dětmi, bez možnosti babiček atd. V komunismu a (pak 90.tky) - čili v jiném klimatu, bez internetu, bez "moderních výchovných rad všude kolem", bez publikací. Věkově o 10 let mladší (čili nezkušená). V době, kdy fyzické tresty byly normální atd. Finančně na tom nic moc. Bez řidičáku a bez auta (čili např. velmi omezená možnost výletů atd.).
Kdo ví, jaké my bychom byly matky ve stejné době a v jejich situaci...
(8.1.2022 9:20:22) Libiku, nikdy jsem nic takového nečetla, ale jestli se tam píše, že je děti nutné neustále rozvíjet, organizovat jim veškerý čas a nutit je k soutěživosti a výkonům, můžeš mít pravdu.
(8.1.2022 9:43:21) Monty, rozvoj dětí to je podle mě PR literatura pro ty aktivity, horší mi přijdou takové ty knihy, jak nesmíš v dítěti zabít osobnost. Z toho jsou pak ty děti, co řvou při prohlídkách pamětihodností a v hospodách a maminky je respektují
(8.1.2022 9:53:35) OT. Monty, napiš mi, prosím, na email. Potřebovala bych radu ohledně prodeje starych dopisů, pohledů. Vím, že jsi Sigmund Freud, ale dál nevím.
(8.1.2022 9:57:26) Monty a Libiku, teď mi došlo, že nejvíce mimoškolních aktivit se často dožadují rodiče těch dětí, které jsou neřízené střely a i návštěva knihovny se s nimi mění v boj o zachování alespoň elementární slušnosti.
(9.1.2022 12:16:18) Tak já měl spíš problém s opačnými knihami, ve stylu v člověku není nic dobré, dítě musí prožít zlomení, vždy musí být jasno, kdo je autoritou, pohrůžku trestem je třeba vykonat. "Kdo zanedbává prut, nenávidí chlapce."
Pak to stejně nešlo, když je dítě ADHĎátko už ve 3 letech a zdrhne mimo dosah, nebo sotva přežije (mazlení see žehličkou - uklizenou, cucání el. kabelů, pády odkudkoliv, vysoký práh bolesti a nízká frustrační tolerance, sebeubližovánï, chirurgie). A rodiče jsou psychicky v háji...
(8.1.2022 9:16:06) Dari, tak my třeba nebyli chudí. Mě dodnes překvapí, kolik lidí i o pár let mladších než já popisuje, že v dětství strádali nedostatkem. Asi to bylo tím lampasáckým prostředím, lampasáci měli za totáče peněz dost. Podobně to měla třeba jedna známá, co byla z rodiny horníka v Příbrami, z hornickýho sídliště, to byly taky speciální bubliny, protože režim horníky oceňoval finančně nadmíru dobře. Moje matka ale měla ve zvyku kdejakou blbost, co jsem chtěla, podmiňovat nesmysly typu "samé jedničky", vzorný úklid apod. A naopak trestat stylem "seberu ti džíny a budeš muset chodit do školy ve starých manšestrákách". Je fakt, že to mělo pozitivní efekt v tom, že jsem se naučila velmi brzo vydělávat vlastní peníze, abych od ní nic nepotřebovala, ale obecně to jako "výchovný prvek" vnímám dost negativně.
(8.1.2022 9:47:27) Val, moje máma nešetřila vůbec. Šetřila babička, od který si matka každý měsíc před výplatou půjčovala pětistovku. Šetřit začala až v důchodu, víceméně ji to naučil až její rakouský přítel, se kterým byla od pětačtyřiceti skoro do sedmdesáti. Ten ji taky naučil vařit, protože si potrpěl na domácí kuchyni, předtím to nedělala (a ani neuměla).
(8.1.2022 11:50:34) My jsme byli chudi, naši začínali manželství s nulou, zvlášť po rozvodu rodičů, když se to málo ještě dělilo na půlku. Ale měli jsme komunistickou výchovu, že peníze až na posledním miste S MM jsem prožila kulturní šok, když řešil povolání z pohledu peněz, v tomhle jsem byla zanedbana brala jsem povolání jako seberealizaci a řešila jen nadání k němu.
(8.1.2022 9:43:16) Monty, tak my jsme nebyli chudí ve smyslu "není na jídlo". Ale třeba oblečení - bylo na to, co bylo potřeba. Tedy to, z čeho člověk vyrostl, nebo se rozpadlo. Že bych šla koupit něco na sebe jen tak, protože se mi to líbí a chci to, neexistovalo. To potom možná nějaký second hand. Vím, že jsem hrozně záviděla kámoškám, když potom jezdily občas do Polska na tržnici. Přivezly si nějaké to triko atd, já neměla za co. A brigádu ke škole jsem zase nestíhala.
(8.1.2022 9:44:10) Dari, ty k výchově dětí používáš internet a publikace a výchovné rady z médií? Já tedy ne. A pokud jde o dětskou psychologii, kupodivu existovala i před internetem, existovaly i knihy. Existovalo i ústní šíření nejrůznějších výchovných rad, tak jako teď se šíří přes ta média. Naši rodiče nežili v pravěku.
(8.1.2022 9:51:44) Ropucho, myslím, že dari má nedonošené dítě. A tam se info hodí. Podívej se i tady, kolikrát se tu radíme. I já občas třeba hledám nějaký tip do práce, když fakt nevím. Ono už jen to, že člověk někdy zjistí, že něco je fakt normální, pomůže. Moje máma se mnou, nedonošencem, neměla potom už žádný info. Přitom jsem jako mrně taky asi měla svoje. Problém je, když je informací moc a rodič nemá selský rozum, aby to trochu probral.
(8.1.2022 10:01:56) Kat, ale jo, rady pro specifické případy se určitě hodí. Nebo pro kohokoliv, kdo tápe nebo si chce ujasnit své postoje. Jen si nemyslím, že generace před námi byly ponechané na pospas temnotě a nevědomosti a jako jediný výchovný prostředek znaly pásek a klečení na hrachu.
(8.1.2022 10:04:52) Ropucho, myslím si, že generace před současnou edukovanou generací nebyly v takové míře vystavené "poznání", že všechno dělají blbě, takže se nezmítaly v pocitech viny.
(8.1.2022 10:38:56) Libiku, ty se zmítáš v pocitech viny? Podle mě je tohle odjakživa spíš intuitivní a individuální záležitost. Jsou lidé s přirozeným talentem k rodičovství a lidé bez něj. A jsou lidé se sklony k hloubání a lidé pragmatičtí. Jasně, každá doba vzhledem k okolnostem má nějaké společenské modely, které většina více či méně přijímá, ale myslím, že ti s přirozeným instinktem k rodičovství bez ohledu na trendy se vždycky snaží vychovávat rozumně a přirozeně.
(8.1.2022 12:23:12) Ropucho, mám přebujelé sklony se vinit, ne tedy za to, že mé děti nebyly přiložené na břicho a na poporodní separaci v tehdejší Škodovácké nemocnici vzpomínám jako na super mejdan, byla tam legrace.
Uvedla jsem jen příklad toho, jak se člověk může střetnout s poznámím, že něco zásadného udělal blbě a pokud je labilnější nebo není v dobrém životním období, může mu to dát na frak.
Ale s tímhle souhlasím bezvýhradně "Jasně, každá doba vzhledem k okolnostem má nějaké společenské modely, které většina více či méně přijímá, ale myslím, že ti s přirozeným instinktem k rodičovství bez ohledu na trendy se vždycky snaží vychovávat rozumně a přirozeně."
(8.1.2022 12:47:01) Libiku, já lehce lituji, že jsem se nechala seprat nemocniční mašinerií, přestože jsem velmi jasně cítila, že je to špatně. Ale bojovat se systémem ve chvíli oslabení, kdy mám oči navrch hlavy bolestí a potřebuju jejich asistenci, na to jsem neměla kapacitu. Snad jsem to dítku následně vynahradila.
(8.1.2022 10:18:56) Kat, ale hloubalo se, hloubalo. Já jsem vlastmě matka doby Darininy maminky s bonusem výchovy dítěte narozeného v roce 2005. A shodou okolností jsem v té době klínového písma vykonala první pokus o akademické vzdělání a vystudovala 6 semestrů pedagogické fakulty.
Zdůrazňovala se pozitivní motivace, individuální přístup, hodnocení ve vztahové normě, respekt, v podstatě totéž co dnes. Akorát, že to bylo jaksi jednotnější. Nelítalo se ode zdi ke zdi, nevyskytovaly se extrémní názory a návody, kterým by protořečily opačné, stejně "fundované". Matky si byly jistější, nebyly vystavené neustálým pochybám. Nebylo tolik možností ani pro děti ani pro jejich rodiče, takže rodiny mimoděk fungovaly v rámci nějakého řádu, děti se dávaly večer spát, nabízela se jim potrava, co byla na trhu, z ničeho se nedělalo přehnané drama.
(8.1.2022 10:23:36) Libiku, jenže jistota musí vycházet především zevnitř, stejně jako "pocitu viny" musí předcházet něco, za co ji můžeš cítit - viz příklad s kotětem. Šla jsem pozdě na veterinu, kotě umřelo, cítím vinu. Cítit ji "předem" jen proto, že si někdo něco myslí, jaksi nedává smysl.
(8.1.2022 10:31:03) Monty, na Rodinu jsem vlezla skrze těhotenství, jinak by mě to štěstí asi nepotkalo. No a nestačila jsem se divit, aniž by mě to do té doby napadlo, dozvěděla jsem se, že jsem dětem zkazila život poprodní separací a nepřílis přirozeným vstupem na svět.
Jako, byla jsem už dost stará na to, abych si to vzala za své, z druhé strany v době těhotenských hormonů jsem nejednou zcela vážně uvažovala, že bych měla to poslední dítě zachránit nějakým přirozeným porodem, což v necelých 40 fakt dávalo smysl.
(8.1.2022 11:17:29) Libiku, no vidis, kvuli poporodni separaci se trapila ma maminka v roce 1979, aniz by precetla jedinou stranku Rodiny. Proste to bylo neprirozene a spatne. V roce 1982, kdyz se narodil muj bratr, uz mela porodnice rooming in a bylo to uplne neco jineho. Ne kazdy potrebuje navod, aby poznal, co je pro nej dobre/spatne. Nepraktikovala ani kojeni v rousce, ani kojeni po presnem casovem rozestupu, vlastne nic z toho, co se tenkrat radilo. Ja sama tedy nikdy neprecetla jedinou knihu o vychove.
(9.1.2022 12:23:11) No,kojení v rousce praktikovala moje mamka,ale to bylo v roce 1960,od sedmdesátek už se takové nesmysly nepropagovaly a v osmdesatkach už jel rooming in a Matějček
(9.1.2022 12:23:21) No,kojení v rousce praktikovala moje mamka,ale to bylo v roce 1960,od sedmdesátek už se takové nesmysly nepropagovaly a v osmdesatkach už jel rooming in a Matějček
(9.1.2022 12:52:36) Anadar, v roušce kojila ještě moje macecha svoji dceru v roce 1992. Takže to ještě pryč nebylo. Rooming v osmdesátkách ještě prakticky nebyl, ani v devadesátkách nebyl zdaleka samozřejmostí.
(9.1.2022 13:16:23) Zzena, v roušce nekojila ani moje maminka v r. 1959, ani já v r. 1985. Tchán s tchýní přišli v roušce podívat se na první koupání, protože tchýně byla extrémně opatrná. Rooming in byl jako novinka u nás v jedné porodnici právě v tom r.1985 a taky tam byla mimina v dupačkách a ne zabalená v peřince jako housky. Div světa.
(9.1.2022 16:00:25) Stará huso, inu, jak kde. Housku mi z mimina udělali ještě v Podolí v roce 2009. Čili, nelze se opravdu tvářit, že to bylo už v osmdesátkách tak uvolněné.
(9.1.2022 16:15:57) Tož přínosný je hlavně fyzický kontakt s matkou. No a pak je přínosné sledovat, co dané dítě potřebuje. Ano, některá miminka mají po omezenou dobu zavinutí ráda, líp se jim tak třeba usíná. Balit housky ze všech mimin nikdy přínosné nebylo.
(9.1.2022 16:41:44) Jedno z mejch dětí vyžadovalo hodně pevný zavinování, lekalo se vlastních pohybů, budilo ho to, budilo to i mně. Uspávání byl horor, jak sebou mlátilo, musela jse ho pevně držet až skoro zalehnout, aby usnulo, skoro až do batolecího věku, blbě usíná dodnes, naštěstí samo v pokoji.
Druhý spalo rozhalené s končetinami do stran v pohodě snad od narození (letní dítě) a usínalo samo.
Třetí dítě bylo skoro 14 dní po porodu furt dost studený, takže spalo nabalený, zachumlaný a přitulený k tomu.
(9.1.2022 17:04:45) Vrací se to jako možnost co zkusit, když dítě špatně usíná, spí - jak tu píšou i další, některé děti se budí vlastními pohyby, zavinuté se cítí v pohodě (a jiné jsou zase vzteky bez sebe, že nemají volnost). Je to jako se vším dnes - bere se v úvahu individualita.
(9.1.2022 17:45:19) Blby je, kdyz se v parnym cervenci narodi horkokrevny petikilovy mimino, kterymu bylo vedro i jen nahatymu v pline, a ktery by ale potrebovalo zabalit, protoze se mlatilo rukama a budilo se..To byl neresitelnej rebus..Verim, ze kdyby se narodil v zime a mohla jsem ho jako novorozence zabalit, byli bychom stastnejsi vsichni..🙂
(9.1.2022 18:02:57) Hele a tahle diskuze.říkám si, že kdyby jsme my jako rodiče dostali možnost si to celý zopáknout, jestli bychom dělali něco jinak. Já asi jo, cítím určitě pár věcí, kdy si říkám,že jsem se mohla chovat jinak, dělat něco jinak, líp. Ale to až potom, že jo.
(9.1.2022 18:07:04) No, takový, jako to poslední, těch bych mohla mít klidně ještě teď třeba deset najednou. Ale takový, jako to první,to přiznávám,že na to jsem stará, unavená, nevýkonná a nezvládla bych to ani náhodou
(9.1.2022 18:10:03) No já jsem ráda, že jsme to nějak celkem všichni zvládli, děti jsou OK dospělí, a znovu nad tím přemýšlet a konat by se mi nechtělo. Jsem ráda stará, babička co má vnouče vždycky jen půjčené, a řešit tu dlouhodobou odpovědnost už nemusím
(9.1.2022 18:21:27) Babi, já jsem taky šťastná, že už to mám za sebou, děti dospělý, vychovaný, soběstačný. Mimino už nikdy!!!! A ani po těch vnoučatech kór neprahnu.
(9.1.2022 18:48:13) Vystárla je hezké slovo, v té souvislosti bych se naprosto mimo hezké téma zeptala, existuje slovo zaklidit? (zaklidit popelnici), máme to v městské vyhlášce
(9.1.2022 18:16:10) Federiko, nějak nevím, co bych měla dělat "jinak" a "líp", vlastně jediný, co mi přijde zpětně trapný byly ty poznámky o kopáčích. Teda, ony mi přišly trapný už tehdy, ale nějak mi samy od sebe naskočily, protože něco podobného říkávala babička (jen teda s mytím kravských zadků).
(9.1.2022 18:54:32) Mám děti 24 měsíců od sebe a do doby, než šel syn do školky, jsem bez nich nebyla ani hodinu. Nemáme žádné babičky, žádné tety, nikoho. A manžel byl pořád v práci a nebo na cestách. Byla jsem hodně unavená, ale neměnila bych ani minutu toho všeho. A jinak bych udělala jen to, že bych míň stresovala. Začala bych pracovat později, více bych si ty děti prostě užívala.
(9.1.2022 18:58:03) Ale to tak je naprogramovany, jako rodic maleho to vidis jinak nez ted s odstupem a ja si myslim, ze to tak je dobre, zivot cloveka na vsechno pripravi v ten pravy okamzik.
(9.1.2022 18:24:41) Ja mam prvni dva roky u obou svych deti spojeny s obludnym nevyspanim..Za normalnich okolnosti jsem celkem vyrovnany clovek, ale kdyz se v noci budim uz nekolikaty mesic po dvou hodinach, a pres den mam pauzu 2x 20 minut, tak to se priznam, ze slo o holy preziti a dokazalo me rozhodit uplne vsechno, a byl problem uplne vsechno..Takze zpetne si rikam, ze bych nektery veci resila lip a v klidu, ale pri tom dlouhodobym nevyspani proste clovek funguje jinak..plus hormony atd..
(9.1.2022 18:36:40) Huso, já mám ty mladší od sebe tři a půl a zvládala bych ji takových fakt třeba deset, i bez rozpětí. Zato toho staršího jsme nezvládala ani když byl sám
(9.1.2022 19:16:15) Valkýro, když já chtěla, aby děti byly parťáci, aby si spolu hrály a rozuměly. A to se docela povedlo, už tak když jim byly 4 a 2 tak to bylo super. Jen do té doby to bylo pro mě na palici. Já holt nejsem superzena jako Federika, já to nezvládala.
(9.1.2022 19:20:30) Stará huso, já nejsem superžena. Jen bych to dneska daleko,daleko víc flákala, užívala bych si to a nedělala bych si starosti kvůli zbytečnostem-ovšem je fakt, že to ta soudím dneska, e to byly zbytečnosti, že... A můj starší syn -kromě toho, že má AS-byl neřízená střela, nevychovávatelný dítě, otočila ses a katastrofa, nic se s ním nedalo dělat. A já myslela,že je to moje chyba, protože děti okolo nás se chovaly jinak A když se mi narodily ty další a chovaly se jinak,tak jsme zírala, jak je ta výchova jednoduchá, že nemusím dělat vůbec nic, takových bych fakt zvládala deset,protože jsem tu laťku od toho prvního měla prostě jinde.
(9.1.2022 19:28:37) Babi, tím jsem se vždycky uklidňovala. Že jsem vlastně měla tu lepší variantu. Co bych si počala, kdyby to bylo naopak? Myslela bych si, jak jsem skvělá a schopná matka a najednou-ťaf""
(9.1.2022 23:43:26) Já obráceně, kdyby se narodila první dcera, mám děti po 2 letech a pak bych se zbláznila Takhle je mám po šesti, je to moc, ale tenkrát tak akorát.
(9.1.2022 20:22:14) Valkýro, taky myslím, že mít mimino a batole je fakt zápřah...my jsme s bráchou od sebe rok a půl, ale naši tenkrát bydleli v jednom bytě s mojí babičkou, která mamce s námi dost pomáhala, takže to je zas něco jiného, než když někdo nemá hlídání žádné... No a u nás byl syn odmalička tak náročné dítko, že jsem si druhé neuměla absolutně vůbec představit...no a když povyrostl a dalo se s ním už nějak líp fungovat, tak už mi to druhé nějak vůbec nechybělo a byli by od sebe tak 10 let... My jsme sice původně počítali spíš jen s jedním, ale možná, že kdyby syn byl takové to miminko, co většinu času prospí a když je vzhůru, tak se hlavně směje, tak bychom třeba ještě do toho druhého šli...nicméně tedy syn se za celý svůj život vůbec nikdy po sourozenci nesháněl, nikdy se neptal, proč nemá sourozence, nebo že by nějakého chtěl...a že kolem sebe měl děti, které měly sourozence...ale nějak mu to asi vůbec nechybělo...
(9.1.2022 20:38:29) "myslím, že mít mimino a batole je fakt zápřah..."
To není zápřah, to jsou galeje, obzvlášť v případě, kdy batole je hyperaktivní, mimino uřvané a žádné pomáhající osoby neexistují. To je čtyřiadvacetihodinová služba nonstop. Jestli jsem se v životě někdy přemohla na hranici nemožného, tak v době, kdy jsem tohle zvládla.
(9.1.2022 20:43:53) Vůbec si neumím představit mít děti tak blízko po sobě... U nás byli super, že s dalším dítětem už bylo to starší rozumné a víc k pomoci než starosti Vlastně mi stačilo brát si neteř k dceři miminu (3 roky rozdíl) a měla jsem dost po 14 dnech
(9.1.2022 20:48:38) Ropucho, za to tě obdivuju, tohle já jsem nedokázala...syn byl fakt náročný, přes den potřeboval prakticky nepřetržitou pozornost, všechny možné snahy o to, nějak ho naučit zabavit se sám, naprosto selhávaly...no a v noci nespal pořádně snad do 6 let. Takže druhé jsem si fakt neuměla vůbec představit. Babička nám pomáhala dost, hlavně tedy potom s hlídáním, když jsem v jeho 3 letech šla do práce a on do školky ještě zralý nebyl a potom s vyzvedáváním ze školky a ze školy, když jsem měla dvanáctky... Když byl miminko, tak taky občas třeba hoďku dvě povozila venku, nebo pohlídala, když jsem potřebovala třeba někam k doktorovi apod...ale jinak vyžadoval pozornost hlavně ode mne a v noci to taky beze mne nedával.
(9.1.2022 21:05:02) Zák já mám kluky od sebe 24 měsíců a jako horor si to nevybavuju (ona paměť je milosrdná že ). Ale je fakt, že oba spali celou noc od cca 6 týdnů, pravda chodili spát tak v 10, ale ono se to v mrňavý garsonce moc jinak nedalo. Když se mimino ráno vzbudilo, tak jsem ho vzala k sobě, nakojila a občas jsme usnuli znovu. Starší byl teda taky dost neřízená střela, to byl v garsonce trochu problém, bála jsem se že na mladšího omylem skočí, takže ten trávil den v korbě od kočárku mimo jeho dosah. A v létě jsem s nima bývalá na chatě buď jedněch nebo druhých rodičů, většinou sama, na starost nic jinýho než je nakrmit a oblíknout.
(9.1.2022 21:10:30) My máme mladší děti 2 roky od sebe. Nebylo by to tak hrozný, KDYBY ten nejmenší normálně spal. On ale první 4 měsíce v noci bděl a potom se vyprofiloval jako sova (chodil spát před půlnocí), což v kombinaci s bráchou skřivanem (budil se před pátou) byla vražedná kombinace. První dva roky nejmladšího tak máme s manželem v mlze permanentního vyčerpání.
(9.1.2022 21:33:30) Slonisko, ono to spaní udělá hodně...syn cca do roka spal přes den maximálně 2x20 minut, v noci 7-8 hodin, ale nikdy ne v kuse a ráno vstával brzy...když někdy v roce začal spát po obědě skoro 2 hodiny, tak jsem se chodila koukat, jestli dýchá...a snažila se za tu dobu udělat to nejnutnější, nebo se v klidu najíst apod., protože jinak většinu bdělého času vyžadoval naprostou pozornost...ve 2 letech spát přes den přestal a zároveň někdy v tu dobu začaly noční děsy, které pomalu vymizely v 6 letech, nepřetržitě prospanou celou noc jsem za tu dobu zažila fakt párkrát...takže pomyšlení na druhé dítě absolutně ne...
(9.1.2022 23:40:02) Ono to spaní udělá hrozně moc. První dvě děti se do dvou let budily na pití cca jednou za hodinu tak na deset minut a v nejpozději v pět se vstávalo. Byla jsem většinu dní úplně mimo.
Třetí spalo od měsíce celou noc do pěti a pak další dvě hodinky. Pracovala jsem při tom na plný úvazek a byla jsem odpočinutá a svěží.
(9.1.2022 19:28:57) Huso, já mám děti s odstupem 21 měsíců. První rok byl šílenost, ale dále jsem to velice ocenila, byla to skoro dvojčata, kompatibilní jednotka se shodným režimem, žádní dva jedináčci. I dneska si rozumějí, mají společné přátele, procházejí stejnými životními fázemi, líbí se mi to.
(9.1.2022 19:32:54) Ropucho, já 23 měsíců. První dva roky masakr, potom si začali spolu hrát a bylo to super. V pubertě se teda hodně hádali, ale vyřešilo se to tím, že dcera odjela na intr. Pak už to bylo fajn a i teď si celkem rozumí, i když jsou teda kluk a holka.
(9.1.2022 19:40:29) Huso, já mám také kluka a holku. Jeden čas se hádali hodně, to je pravda, pořád si vymezovali pozice, starší dítě machrovalo na mladší. Ale celkově vzato jsem s tou konstelací velmi spokojená, kruté začátky jsou zapomenuty
(9.1.2022 19:47:21) Ropucho, u nás je mladší kluk a ten furt provokoval a pak se tetelil, když dcera ječela. Jednu dobu se oslovovali pouze "krávo" a "debile". Jakmile si začali být vzácní, tak to pominulo a už se na sebe i těšili. Od té doby se snad už ani nepohádali.
(9.1.2022 19:52:02) Stará Huso, já když jsem se podruhé vdala, bylo mým dětem 12 a 8 let. Jednou jsme s MM někam jeli a miláčci zůstali doma. Manžel se mě v autě stísněně zeptal: "nemáš strach, že se tam pozabíjejí?"
(9.1.2022 20:00:14) Tak to moje se hádaj kdykoli maj debatu jakéhokoli řekněme ideového rázu. Jinak vzorně spolupracují v péči o maminku, domluví se na společných šířerodinných akcích a čemkoli "praktickém", umí se spolu nezávazně bavit, smát vtípkům ... jsou to dobré děti, ale každé úplně jiné
(9.1.2022 19:41:01) Ropucho, moje děti jsou sice věkově blízko, a jako malé měly téměř shodné zájmy (což nebylo tak těžké, když chtěly obě dělat kdeco), ale jsou to tak total odlišné osobnosti, že se sice mají rády, vycházejí spolu, ale jakmile začnou řešit "světový mír" (nebo pandemii, momentálně), jsou v sobě. Od mala se hádaly dost, prostě každé vidí svět úplně jinak, má jiný naturel, přístup ke všemu... Např. první vystudovalo náročnou VŠ, druhé nešlo k maturitě (v inteligenci to není).
(9.1.2022 18:35:30) Já bych si odpustila spoustu věcí, který jsem dělala, protože jsem si myslela,že je to třeba. A místo toho bych si užívala, nakoupili bychom pizzu a zmrzlinu a popcorn a dělala bych s nima ještě víc bunkrů a ještě víc bychom četli a podnikali výlety a... Možná by první roky a nechodili do školy, nic by se nestalo
(9.1.2022 19:10:16) Já nevím jestli bych dělala něco jinak, možná bych staršího nedávala hned ve třech letech do školky, ten opruz se vstáváním za to nestál. Ale jinak nevím, jsem to pořád jenom já, asi bych to líp neuměla.
(8.1.2022 12:21:50) "Ne kazdy potrebuje navod, aby poznal, co je pro nej dobre/spatne."
Přesně tak. Někomu ještě fungují původní instinkty, podle nichž se starají o potomstvo zvířecí matky, úspěšně bez internetu i bez kolektivistických experimentů. A někdo také příliš nedbá, co si o něm myslí maloměšťácké i jiné okolí, a řídí se vlastním úsudkem. V každé době, jak okolnosti dovolí.
no ja jsem rada, ze mamka zkoumala, cim to je ze se nejsem schopna naucit cist. Dyslexii mam stanovenou uz od prvni tridy. Je fakt, ze ve skole mi to bylo k nicemu ve 40 deti a za katedrou ´soudruzka´, ktera nas maltila a ponizovala. To je jediny co mne trchu mrzi, ze mne od ni nasi nedali pryc, ale tenkrat se to moc nedelalo.
(8.1.2022 12:37:12) Jerry, ale to se nevylučuke s tím, co píši. Naopak. Když rodič cítí, že je někde problém a dítě není prostě jen líné a hloupé a nenapraví se násilím, je to důkaz právě zdravého instinktu.
(8.1.2022 12:51:01) Len, ale já nemluvím o tom, jestli je separace špatná nebo dobrá, ale jestli ovlivní celý život a jestli si separovaný rodič skrzeva separované dítě má rovnou hodit mašli nebo ne. A dovolím si skromný názor, že je to v moment porodu pro většinu žen a dětí příjemnější, ale za 5 let je to opravdu jedno.
Ono totiž za totáče nebylo tak standardní si někde něco vydupat nebo prosadit, v roce 1985 byla šuškanda o tom, že se jakýsi manželský pár v Brně spojil kovovými pouty a zahodil (schoval) klíček, aby mohl být otec přítomen porodu. Moc jsem tomu nevěřila ani tehdy, ale je pravda, že tatínek u porodu prostě neexistoval.
A těch knih a diskusí, co to pro vztah žena-muž, táta-dítě, všichni dohromady.. znamená
(8.1.2022 12:56:49) Libiku, no, neni to tak uplne jedno. U zen, jejichz mimina byla separovana, je mnohem vetsi vyskyt poporodni deprese, ktera jednak ovlivnuje vztah s ditetem a za druhe se muze u te zeny na psychickem zdravi otisknout na cely zivot, takze i po peti letech tam nasledky mohou byt. Je to vedecky prokazane minimalne od konce osmdesatych let.
(8.1.2022 13:10:05) Len, od doby, kdy se začalo hromadně rodit v porodnici do cca půlky 80.let byli novorozenci od matky separování a přiváženi jen na kojení. O tom, že by byl vyšší výskyt poporodní deprese, jsem tedy neslyšela. Já šla schválně rodit do porodnice, kde děti byly na novorozeneckém, i když jsem mohla rodit v porodnici, jde byl tzv. rooming in. Já to nechtěla, protože jsem se chtěla vyspat a odpočinout si a aby o dítě bylo postaráno. Kdyby mi čerstvě narozené slizké mimino položili na břicho, tak bych asi vřískala, mně to bylo vždy odporné. Depresí jsem neměla a jsem přesvědčená, že na moje děti to nemělo vůbec žádný vliv.
(8.1.2022 13:20:04) Stara huso, no, to je tvoje zkusenost, ale statistiky jsou jine. Separace ma negativni vliv na produkci hormonu a jejich nedostatek zpusobuje depresi, na tom anecdotal evidence nic nemeni. V osmdesatych letech v CSSR o depresi nikdo nic moc neslysel, moje maminka take ne, prestoze ji evidentne mela.
(8.1.2022 13:32:02) Len, no zvlášť v situaci, kdy miminko bylo týdny v inkubátoru bez rodičů. To je hitparáda potom.... To mám kolem sebe a následky to má jak u rodičů, tak u dětí. Já měla asi štěstí, že máma byla se mnou. Sice se jelo v nemocnici podle plánu a vrchní lékařka byla prý dráb. Ale mámy držela v lati a zapřažené. takže neměly čas vymýšlet. Mně teprve před pár týdny došlo, že jsem se já po sekci v porodnici vůbec neodvážila nikomu říct (ani rodině), že mi je příšerně. Fyzicky i psychicky. Všichni se tvářili, že pohoda. A já si připadala strašně neschopná, nemožná a zoufalá a bylo mi strašně. Přijde mi to vlastně absurdní, kde jinde by měl mít člověk pocit toho zázemí, když ne v porodnici?
(8.1.2022 14:00:17) Kat, porodnice je prostě špitál, není to chata s krbem ani wellnes a porod je těžká změna.
v Roce 2005 jsem se zhroutila v porodnici a to jsem byla po přirozeném porodu, přirozeně průbojná, dítě nebylo separované, měla jsem nadstandard a nic mi nikdo nedělal.
(8.1.2022 14:17:01) No, malá měla jít na chvíli na lampu kvůli žloutence a já ji vzala do náruče, že ji tam odnesu, Po 30 metrech mě dohnala vyděšená sestra, že chodím s miminem, že mohu omdlít a vzala mi ji. No a já tam tak stála jako trubka a začala jsem řvát a řvala jsem asi 2 hodiny (druhou hodinu v náručí staniční sestry) a pak už mi bylo do konce pobytu blbě, zvracela jsem, teplota (takže mě nechěli pustit), motala jsem se , bála jsem se, prostě magor, no..
(8.1.2022 15:09:34) Valkýro, já myslím, že se ty porodní outrapy dost zapomínají. Já jsem po 2. porodu skrze RH faktor dostala otázku do pranice, jestli chci ještě další děti (tenkrát měla většina rodin 2 nebo 1), spontánně jsem vyhrkla, "no, to určitě ne", pak mi došlo, že mi je 23 a zavolala jsem sestru zpátky s tím, že to byl vtip, ale v tu chvíli jsem na 3. dítě fakt moc nesázela.
(8.1.2022 14:31:59) Libiku, psychika je svině. U mě první hrůza - po hnusném probuzení z narkózy mi bylo úplně jedno, kde je miminko. Kdyby mi řekli, že má 1 oko a 3 ruce, bylo by mi to fuk. Když ji donesli, žádné dojetí. Jen šílená frustrace z toho, jak mi je zlé a že nejsem schopná se ani posadit. Potom za 2 dny stále panika, že mi na noc nechají dítě a já se z postele zvedám 10 minut. Takže "prosím nechte ji ještě v noci chvíli u vás". Potom teda už šla rovnou ke mně do postele. Protože stres, že bude křičet a já se budu zvedat dlouho. K tomu horečka. Dotaz lékaře "jak se cítíte? - hrozně. - A Z ČEHO?!" - tam jsem definitivně pochopila, že jsem prostě neschopná.
(8.1.2022 14:48:30) Libiku, no já jsem prostě sragora. Nejsem fyzicky a duševně odolná. A byly tam komplikace. Jinak jsem kolem sebe měla ženský, co 5.den po sekci "běžely maraton". To člověku nepřidá.
(8.1.2022 14:56:52) Kat, ja jsem si do te doby byla dost jista svou psychickou a fyzickou odolnosti. Pred tim jsem lezla ve vysokych horach a stejne jsem byla v p..eli.
(8.1.2022 14:39:51) On ten systém není úplně připraven ani z druhé strany. Já zase byla vždycky po porodu standardní cestou a měla jsem stav, kdy jsem byla několik dnů zfetovaná tím adrenalinem a připadala jsem si, že bych mohla z fleku vylézt na Mont Everest. A oni furt "tady máte něco na bolest, to je třeba po klešťovým porodu a miminko si necháme u nás". A já na to, že mě nic nebolí, ale aby mi hned vydali to dítě. To nechtěli a dívali se na mně jak na blázna a pořád to různě zdržovali, abych si prý odpočinula. To jsem vůbec nepotřebovala, ale asi to věděli líp.
ja jsem byla taky hrozne naspeedovana. Akorat jsem mela cerstvou jizvu pres pul bricha v ruce kapacku a dite inkubatoru. Sestra v noci prisla a ptala se mne proc nespim. Kdyby bych se mela ridit ciste instinktem. Tak bych jim ukradla dite s inkubatoru, sedla si nekam do kouta a na vsechny vrcela.. Pro mne to byla prvni konforntace s tim, ze si vsechno nezaridim a nevyrvu silou.
(8.1.2022 22:03:28) Kat, mela jsem dítě v Praze v inkubátoru a sebe u nás doma. Navíc narozené v 7.mesici. Mám pocit, že má následky (nejistotu) dodnes. Můžu za to já, protože ji předčasně vyndali kvůli mým nemocem
(8.1.2022 22:29:34) Evelyn, nemůžeš. Naopak, kdyby mimi neodrodili dřív, bylo by to asi na prd pro vás oba. Důležitý je, že ty vztahy jste navázali. Někde se o tom v rodině jednak třeba nemluví, a potom se ani moc nepovedlo navázat. Nervy to musely být strašný. Tohle si asi vůbec neumím představit, tu bezmoc.
(8.1.2022 14:10:21) Huso, to je asi věc povahy. Mně čerstvě narozené miminko vůbec nepohoršovalo "slizkostí" a ani jsem nestála o to, aby na něj sahaly cizí ruce více, než bylo nezbytně nutné. Když jsem ho neměla u sebe, nemohla jsem usnout, to mi ani nepřijde normální, v klidu spát, zatímco moje čerstvé narozené mládě je kdo ví kde. Gorile v ZOO by si nikdo netroufl čerstvě narozené mládě vzít, aby to špatně nedopadlo.
(8.1.2022 14:17:32) Mně první dítě mi nechali na hodinku, pak že ho musí zkontrolovat. U toho ho vykoupali, aniž se mě zeptali, dítě prochladlo a šlo na noc do inkubátoru. Spát jsem nedokázala.
Další děti jsem zakázala koupat, že si je vykoupeme sami druhý den. Měla jsem je tím pádem stále u sebe už tu první noc (porodila jsem vždy večer), ale bylo kolem toho teda řečí na téma "a to ho necháte do rána špinavýho"?
(8.1.2022 15:03:41) Já bych se naopak nevyspala bez dítěte vedle sebe. Jsem taky zvířátko, jak jsem dostala dítě, tak hormonální nával a na snahy ode mně dítě odnést jsem vrčela, i když jsem se neudržela na nohou a lezla po čtyřech. Byla bych bez dítěte jak tygr v kleci. Do dnes v noci kontroluju, jestli dýchaj
(8.1.2022 14:19:43) Ropucho, asi jsem v tomhle citově plochá. Já furt čekala, kdy se ve mně vzedmou ty mateřské city a ta šílená láska k dítěti, ale nějak to nikdy nepřišlo. Když bylo na dětském, věřila jsem, že je v dobrých rukách zkušených sester a lékařů a byla klidná a v pohodě spala. Rozhodně víc v pohodě, než potom doma, s dítětem vedle v postýlce.
(8.1.2022 14:27:49) Huso, v tvém případě si třeba myslím, že kdybys měla na blízku dobrý personál a bylas s dětmi víc "na živočišno", že by to později podpořilo tvé mateřské sebevědomí a ušetřilo nějaké trápení. Ale zase, nejde určitě o ten moment zrození, ale delší proces, který mohl nastat kdykoliv, když byly malinkaté.
Ale co už dneska litovat, dopadlo to nakonec dobře
(8.1.2022 14:38:33) Libiku, já ty "živočišné" věci nesnáším. Nikdy jsem nespala s miminem v jedné posteli, nikdy jsem ho nepusinkovala na obličej, nikdy jsem neolizovala dudlík nebo lžičku. Vždycky mi přišlo hnusné přebalovat pokakane nebo poblinkane dítě, i když bylo moje. Kojení a mateřské mléko se mi taky dost hnusilo.
(8.1.2022 14:44:53) Olizování dudlíku nebo příboru mi přijde také eklhaft, ale jinak mi živočišnosti moc nevadí. Jistý problém mám s úklidem lidských zvratků, psí mi kupodivu nevadí. A vadí mi otevřené útroby, ale to už je mimo běžnou péči o děti a zvěř
(8.1.2022 14:57:00) Stará Huso, a co sex? Když se to vezme do detailu, je to taky dost živočišná (nechutná) záležitost.
Nikoho asi výrazně nebaví pokakaný mimina, ale jinak jsou pro mě vlastní děti do určitého věku TOP na omak a dotyk. Z druhé strany dospělého syna jsem naposledy objala (nebo on mě) na manželově pohřbu, to je víc než 6 let.
Přitom cca do 10 let jsem s oběma generacemi dětí v podstatě sdílela jedno hnízdo, s puberťačkou spím občas i dneska, ale to už raději nikomu neříkám.
(8.1.2022 15:05:13) Libiku, sex s mým BM OK. Jinak mi to taky přijde dost nechutný, třeba vůbec nechápu, jak se někdo může dívat na porno. A představa sexu s někým jiným než BM mi přijde taky dost hnusná. Nikdy jsem to nechtěla podstoupit. Taky jsem si už nenašla jiného chlapa, že. Představa nutnosti sexu v tom případě byl pro mě jeden ze zásadních důvodu, proč ne.
(8.1.2022 14:30:08) Huso, proč ne, tohle má každý jinak. Já jsem v tomto naopak asi přecitlivělá, jsem přecitlivělá i na zvířata, natož na vlastní děti. Na miminka a malé děti jsem byla silně napojená, s věkem to sláblo a od určitého věku se naopak docela těším, až budou děti z domu. A až přivedou malá vnoučátka Jsem takové zvířátko v tomto asi
(8.1.2022 14:50:35) Ropucho, já teda taky necítila žádnej nával mateřský lásky. U mně je vztah spojený s interakcí a novorozenec, přiznejme si to na rovinu, zpětně nic moc neposkytuje. Moje mimino teda rozhodně ne, to jen jedlo a spalo. Jediný, co stálo za zaznamenání bylo, když nás vytáhli někam do koupelny, aby nás naučili mýt mimina, to syna položili doprostřed mezi vietnamskou a romskou holčičku, on otočil hlavu nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, a pak je obě pochcal. Brala jsem to tak, že se o mimino musím postarat a to tak, aby to bylo co nejméně náročné a zatěžující pro obě strany. Takže jsem si mimino strčila do postele, i když sestry zdvihaly výhružně obočí, protože čistě biologicky vzato nemůžeme od novorozence, kterej byl devět měsíců zvyklý na pobyt v těle matky, aby si hned uvědomil, že je samostatná bytost. Pak logicky řve, protože je v prostředí, který nezná a na který se není sám schopen adaptovat. Další věc, která s tím souvisí je, že novorozenec vnímá, jestli je matka v klidu nebo ne. Je teda pravda, že v mém případě by bylo těžký dosáhnout toho, abych v klidu nebyla. Ovšem i tohle funguje (výjimky se najdou - především jde o zdravotní důvody); odpozorováno z okolí, flegmatické a racionálně založené matky mají klidný děti, neurotičky a zmatkařky děti, co furt řvou. Čím víc řvou, tím se stupňuje nervozita a stres matky, tudíž začarovanej kruh. Atd.
(8.1.2022 14:53:05) "neurotičky a zmatkařky děti, co furt řvou"
Já ti nevím, ale zmatkař jsem jak z učebnice a děti jsem měla každý jiný. Uřvaný i klidný i něco mezi. Vím, že mám malý vzorek, ale zrovna od zmatenosti bych to neodvíjela.
(8.1.2022 14:54:49) Půlko, nemyslím tím "chaotik". Myslím tím někoho, kdo je zmatenej z toho, co má vlastně dělat, je nejistej, neřeší vzniklé situace intuitivně.
(8.1.2022 15:13:00) Půlko, právě, tak to bývá, že děti jsou různé. Já měla jedno spavé, nikdy neřvoucí a jedno nespavé, uřvané Přitom to klidné se narodilo za méně příznivých okolností, kdy jsem se následně těžce vyrovnávala se stresem.
(8.1.2022 15:05:23) Monty, tvé teorie jsou tu myslím už docela známé a já osobně si myslím, že by se ti trochu nabouraly, kdybys měla více dětí, protože děti nebývají stejné a ty vztahy, příčiny a následky bývají složitější. Každopádně věřím, že každý není ten typ "zvířátkové" matky, která si libuje v péči o miminko. Možná jsou takové naopak v menšině a většina rodičů preferuje ty interakce, které se více blíží interakci dospělých. Mě mimino bavilo jako nová, jiná zkušenost, bavilo mě ho jen pozorovat, bavilo mě, jak se rychle mění, bavilo mě ukazovat mu nové věci, bavily mě jeho reakce, bavilo mě mít ho jen tak u sebe. Ono to je pár týdnů, kdy mimino "nic nedělá", vždyť cca do roka běhá a mluví, vyvíjí se před očima a neskutečně se učí.
(8.1.2022 15:12:01) Ropucho, to mě taky bavilo, pozorovat, jak se dítě mění a vyvíjí, jak se v 6 týdnech začne usmívat a od té doby to letí. I potom později mě bavilo ukazovat dítěti svět, odpovídat na zvídavé otázky, učit ho nové věci. Mně ani nevadilo chodit s ním na písek a učit ho dělat babovicky. Zato takovou tu péči typu čisté oblečení, vaření, krmení, mytí, uspávání, vylévání nočníku a podobné chuťovky bych si klidně odpustila.
(8.1.2022 15:22:28) Huso, jojo, mě tohle také bavilo a nepřipadalo mi to nudné jako některým rodičům. Mě to naopak bavilo jako dobrodružství, sledovat ten vývoj nového člověka. A bavilo mě přizpůsobit se jejich světu a vymýšlet aktivity. I když po narození druhého dítěte to pro mě, introverta, bylo extrémně náročné, držet v podstatě čtyřiadvacetihodinové služby a nevydechnout. To jsem nedostatek odpočinku i zdravotně odskákala, ale milosrdná selektivní paměť si udržuje především tu radost z roztomilých dětiček
(8.1.2022 15:28:44) Ropucho, tak to já se jejich světu nijak nepřizpůsobovala, spíš mě bavilo ukazovat dítěti svět jako takový, vysvětlovat a tak. To, že jsem musela být "vždy ve střehu" mi teda vadilo strašně. Jsem líný introvert, který potřebuje hodně času být o samotě a nedělat nic a to tedy absolutně nešlo. Pro mě to bylo hodně vyčerpávající.
(8.1.2022 15:36:46) Huso, právě, že mezi matkou a dítětem dojde za nějakého předpokladu k tomu, že matka je ve střehu mimoděk, ale nedělá jí to potíž a dost si vyhoví.
Já jsem taky líná, nikdy bych nejela s kojencem na plavání, s batoletem na nějakou flétničku, neodváděla bych staršího do školky, abych musela někam cestovat, když mohu být doma s oběma.
Tím, že jsme byli "napojení" , tak jsme si tak nějak přirozeně existovali vedle sebe a bylo to pěkné.
Jako jasně, že jsem zažila období, kdy jedno (druhé, třetí) vstávalo v půl šesté nebo lezlo do půl noci a říkala jsem si "ať už ten bazilišek zaleze", ale nevyčerpávalo mě to. Nikdy jsem neměla víc energie než jako matka malých dětí.
(8.1.2022 15:58:08) Libiku, já jsem zase v životě nebyla víc unavená, než jako matka malých dětí. Měla jsem pocit, že žiju v temné díře plné nějakého lepidla. Kdykoliv naši vzali děti na procházku, v ten moment jsem usnula. Jinak jsem se ploužila světem s šílenou bolestí hlavy, nevyspaná a totálně bez energie. Jak jsem byla vyčerpaná v posledních letech práce, to bylo nic proti tomu, jak jsem byla vyčerpaná, když byly děti malé.
(8.1.2022 16:41:54) Já jsem také byla nejvyčerpanější jako matka malých dětí. Rodičovství mě bavilo, dávalo mi smysl, dělala jsem všechno s nasazením, nic jsem neošidila pro své pohodlí, ale byla to dřina nesrovnatelná s placeným zaměstnáním. Kdybych si to bývalá uměla představit, nepořídila bych si dvě děti vzápětí po sobě, to bylo z čiré naivity. Ale když vyrostly z nejnáročnějšího, věková blízkost se ukázala naopak jako velmi praktická.
(8.1.2022 16:56:52) Přesně! Já mám tři, mám mezi nimi +/- tři roky a nebylo to jednoduché. Ale teď je to super, já mám sourozence o hodně starší a to zas nebyl úplně sourozenecký vztah.
(8.1.2022 18:11:46) Huso, já ti to věřím, nakonec "pocit, že žiju v temné díře plné nějakého lepidla" je popis hodný literární ceny
A je mi líto, že to někdo tak má, neumím si to představit, kdybych měla možnost strávit jeden den mládí, budu to já vě věku 24 a mé staré děti, co mi skáčou po hlavě, pak je nakrmím , vykoupu a lehnu si s´nimi
(8.1.2022 21:43:25) ...... já jsem zase v životě nebyla víc unavená, než jako matka malých dětí......
Huso, taky tak, nemám odolnost proti nevyspani, nikdy jsem jako mladá nechodila v týdnu nikam pařit a pak ráno do skoly/práce. Únavu jsem zajidala, když děti usnuly.
Po 40, kdyz se děti osamostatnily, tak jsem úplně ožila, odpadlo plno povinnosti a měla jsem volný čas jen pro sebe. Až do Covidu, který mi sebral asi 10 let života jsem měla nejvíc energie v dospělém životě.
(8.1.2022 23:16:45) Evelyn, já zas neměla na mateřské vůbec chuť k jídlu, já chtěla jenom spát. A to nešlo. Dcera neusnula před desátou a syn se do tří let budil o půl čtvrté ráno s přestávkou v jednu v noci. Nikdy nezapomenu ten strašný pocit, jak jsem seděla v kuchyni na židli, byly čtyři ráno, všude tma, nikde ani hlásek, jen syn si radostně hrál úplně bdělý. Konečně ve 4.15 se probudilo rádio a zazněla ranní rozcvička - lidský hlas v moři nekonečné temnoty.
(9.1.2022 9:52:19) Valkýro, mladá bohužel nikdy nespala dle rozvrhu. Furt se to měnilo. Kromě prvních měsíců nespala ani v kočárku. Takže vycházka se spícím dítětem v klidu po okolí byla utopie. Brzy jí začaly růst zuby, takže večerní uspávání bylo třeba na hodinu (usínala, trhala, usínala trhala se). V noci se budila do cca 5 let možná. Někdy nemohla závrať vůbec třeba do půlnoci. Někdy se trhla třeba ve tři ráno. Já byla furt strašně unavená. A k tomu jsme byly průběžně nemocné.
(8.1.2022 18:43:38) "Nikdy jsem neměla víc energie než jako matka malých dětí."
závidím
To vysílení na RD myslím má hodně společného s tím, jestli jde člověk do mateřství ve stavu, kdy je se svými rodiči ve smíru, když je spokojený sám se sebou - protože mateřství všechny poschovávané mindráky, bolesti a traumata odkryje.
Mě se v těhotenství zdály sny, ve kterých se mi vracelo, jak mě máma řeže Dvacet let jsem si na to nevzpomněla a najednou mi to bylo naservírováno....bylo to děsně únavné...začalo se mi to zdávat, když jsem s jistotou věděla, že čekám dceru (a měla jsem z toho docela vítr)
(8.1.2022 20:38:47) U každého z dětí jsem to měla jinak, otázka je, jak, moc velkou roli v tom hraje povaha děti a to, že mezi nimi je hodně velký časový, odstup a tím pádem jsem už byli minimálně bohatší o zkušenosti s prvním.
K dětem se chováme jinak než se rodiče chovali k nám. Zejména, můj manžel měl extrémně autoritativního otce, i děti vnímali, jak se k němu choval. Tchán sec dožil téměř 90 let a být s ním v jednom domě nebyl, často žádný med.
Narozdil od mých rodičů se dětem věnujeme a, podporujeme je v jejich aktivitách.
(8.1.2022 15:13:17) Ropucho, těžko, funguje to v reálu téměř stoprocentně. I u matek, které mají těch dětí víc - minimálně pokud nemá žádné nějaké zdravotní potíže. Mám kolem sebe dost početný vzorek vícedětných matek, výjimky z tohoto pravidla jsou fakt vzácné. Navíc, kojenec ti neřekne, jestli mu něco je, a spousta neduhů z tohoto věku, které mohou mít vliv na "řvaní" prostě časem odezní, aniž by se vůbec zjistilo, že mělo dítě nějaký zdravotní problém, např. s trávením. Navíc to není žádné "odsuzování", jen konstatování, nikdo nemůže za to, jaký je a jak reaguje, ty "základní věci" jsou vrozené. Plus samozřejmě existuje něco jako dědičnost, že. U nás v rodině se např. rodily samé klidné a neřvoucí děti. Pak se narodila sestra a byl to očistec pro všechny, nikdo s ničím takovým vůbec nepočítal. Nedělala prakticky nic jiného než řvala, 24 hodin denně. A i mojí prakticky založený a velmi racionální babičce z toho tekly nervy. Nepřekvapivě jsou ty klidné děti klidní dospělí, sestra je neurotik jak z učebnice.
(8.1.2022 15:19:05) Monty, do nějaké míry to platit asi bude. Ale i mé velmi klidné kamarádky či příbuzné měly některé z dětí nervní uřvané nespavce. Jen to snášely s větší sebejistotou. Ale děti byly nervní dál.
(8.1.2022 15:29:48) Tak ne že by neurotická matka neovlivňovala dítě, ale obecně je to spíš o povaze dítěte. Se ségrou mámě obě jedno klidnější a jedno uřvané, akorát v opačném sledu, jaké bude mít ségra třetí se uvidí. Ona je těžkej flegmatik a já cholerik, já mám flegmatika za muže, ona cholerika
(8.1.2022 23:40:53) Monty, ja jsem liny spavy flegmatik, co rozhodne neplanoval zasypavat sve dite nejakymi podnety. Dokonce si pamatuji, jak jsem tu cetla kdysi tve nazory, ze miminu staci klid, pritomnost matky, nejake to krmeni a plne jsem s tim jako bezdetna souhlasila. Pak se mi narodilo rvouci nespave mimino, kteremu tyhle pravdy zrejme nekdo zapomnel v deloze sdelit. Rvat jakz takz prestalo az v momente, kdy zacalo chodit a rozsirily se mu moznosti zabavy. Zpetne jsme s manzelem usoudili, ze se proste nudilo. Postupne se dite zklidnilo a s nastupem do skoly prestalo konecne vyzadovat neustalou akci od rana do nocnich hodin. Dneska je to zlaticko, nespi tedy porad. Druhe mimino bylo ve srovnani s prvnim nastesti uplny pohodar. V me bubline zadnou vetsi korelaci povahy a jednani matek a chovani jejich mimin a batolat nepozoruji. Mam kolem sebe kombinace dvou klidnych deti, jednoho rvaveho a jednoho klidase, dvou ubrecencu, tech tedy asi nejmene. V pribuzenstvu i jedno “prepodnetovane”, ktere se ale nenechalo od rodicu rusit. Fakt je to ruzne a zobecnovat po tvem zpusobu bych se bala. Tobe a tvemu okoli to jen proste zrovna vyslo.
(8.1.2022 15:18:16) Monty, já si myslím, že mimino i matka jsou lidské bytosti z části ovlivněné přírodou. Takže když se mimino uklidní přítomností rodičky, tak i u ní dochází za předpokladu, že jí do toho někdo nehodí vidle strašením, že ho zalehne nebo, že mu přivodí SIDS, k dobrému pocitu.
Nemusí se až tak zkoumat do jaké míry je to mateřská láska z televizní inscenace.
(8.1.2022 13:51:18) Len, tak si představ, že teď vyjde nějaká super studie, která bude široce akceptovaná, že určujícím faktorem pro vývoj je, že školní dítě nemá vstávat před osmnou ráno (podle mě je pravděpodobná). Co udělají zpětně všechny ty maminky, co budí léta děti kolem šesté, aby je někam přepravily?
Já nebrojím proti separaci, ale přehnané osvětě v tom, co se zpětně těžko změní. Myslím si, že dneska, kdyby rodička chtěla separovat, tak si musí způsobit nějaký úraz, nemá nárok.
Fajn, je samozřejmě přirozené, že samice leží s mládětem a chrání si ho a mládě proto roste, ale, že by to mělo vliv na funkci rostlináře po 30 letech?? Může, ale zpětně s tím neuděláš nic, o tom to je
(8.1.2022 10:50:27) No tak on náš nestor dětské psychologie Matějček, to jsou nějaká šedesátá až devadesátá léta, takže generaci našich rodičů pokryl bohatě. A klasik největší, Komenský, to je sedmnácté století, že. J.J.Rousseau osmnácté. A vzdělanější člověk než já by jistě vysypal další příklady. Ono se nad výchovou přemýšlelo dávno, ne že ne. To my si pořád myslíme, že objevujeme Ameriku, protože máme techniku a minulost vidíme jako temnou díru.
(8.1.2022 11:04:12) Ropucho, no a ty máš dojem, že průměrný rodič (dnes ve věku 70-80 let) po večerech studoval pana profesora Matějčka atd? Myslím, že se vychovávalo za pochodu. Běžní rodiče byli zapřažení. A ještě byl asi trochu větší tlak na určitou vychovanost a ukázněnost.
(8.1.2022 11:32:18) Val, Naše dítě jsem četla... když jsem byla dítě. Dodnes si pamatuju, že tam byl mj. obrázek prsu v řezu - mléčný žlázy, a že to vypadalo jako nějaký protěže v dolíku. Pak měla matka ještě knihu "První rok života", která byla psaná jako dialog matky a pediatra/zdravotní sestry. Novopečená matka měla furt nějaký dotazy a odborníci jí moudře odpovídali. Občas z ní tedy dělali trochu krávu. Název si úplně přesně nepamatuju, ale měla světle modrou obálku a uprostřed byla v oválu fotka dítěte, jak na náhrobku. Matka měla knih o výchově strašně moc, nečetla nikdy žádnou, snad kromě toho Našeho dítěte. Já je četla všechny. Nejlepší byly útlý paperbacky, knihovnička Mony nebo Vlasty, už nevím. Bohužel ta nejlepší se někam ztratila, tam byly strašně vtipný příklady ze života, co dělají rodiče špatně v komunikaci s dítětem. Třeba kluk, co řekne doma, že chce jít na zemědělku na chovatele a otec ho ironizuje, že ve skutečnosti chce, aby s nimi seděl klokan u stolu jako v seriálu Skippy. Plus měla všechny ty Matějčky, Plzáky... Bylo to docela zajímavé čtení, ale jako rodič bych se tím teda moc neřídila.
(8.1.2022 11:49:24) Val, jo, to je ona, tak si pamatuju i název. Ale moc modernější to nebylo, dost velká část byla vyvracení "pověr" typu "a nevykřičí si pupíček, když ho nechám brečet"? Možná ta další vydání. Ta už neznám.
(8.1.2022 12:12:56) Valkýro, Naše dítě měla doma maminka z 50.let. Já jsem si koupila trochu modernější knihu Budeme mít děťátko, ta byla že 70.let. Kojení se doporučovalo asi do 6 měsíců, od 4 měsíců příkrmy, od 6 měsíců nahrazovat kojení dopoledne stavickami, v poledne maso se zeleninou, večer kaše. Cílem bylo, aby dítě v 1 roce jedlo běžnou stravu.
(8.1.2022 12:36:27) Val, potom byli ještě tací, co chytré knihy měli a udělali si to po svém. Babička a maminka chovaly, rozmazlovaly a nejeslovaly, ačkoliv se to tak dělat nemělo.
(8.1.2022 11:29:45) Mamka je pedagog, s vystudovanou psychologii, takže mě vychovavala promyšlené psychologicky, jak říkala. Trochu jako Leonardova matka Záviděla jsem průměrné nekomplikovane maminky se špatnou trvalou v zastere Pocit bezvýhradneho přijetí jsem měla u babičky, ta mě zboznovala.
(8.1.2022 11:20:42) Tak zdroje výchovných rad a představ existují už dlouho, akorát ty cíle výchovy se poněkud mění a co si budeme namlouvat, ještě nedávno to byla poslušnost, co nejvíce ohnout a divně nevyčnívat. To pak není těžké nabýt ve svobodomyslnějším prostředí dojem, že to děláme lépe. Moje máma si asi nemyslela, že to dělá lépe než její rodiče, spíš mám dojem, že ji mrzelo, že nedosahuje jejich výchovných výsledků a nemá vycepované děti. Mít dnešní zdroje informací asi by ledacos zvládla lépe, přirozeným talentem a vrozenou empatií vůči dětem úplně neoplývá a bez vedení si s nestandardním dítětem nevěděla moc rady, takže v dobré víře holt něco poněkud pohnojila.
(8.1.2022 11:51:24) Bouřko, vycepovanost byla mainstreamový ideál. Z tohoto úhlu pohledu musela moje matka trpět jako zvíře, měla jsem neustále plnou žákovskou poznámek typu "je neukázněná, drzá, nedbá napomenutí".
moje mama byla taky ucitelka a vycepovane jsme rozhodne nebyly.. Ona byla dost vnitrne proti tomu. Je fakt, ze oproti detem jejich kolegyn jsme nestudovaly vyberove gymply a nemely same jednicky.
(8.1.2022 12:09:05) Mamka zacala svoji skolni karieru jako riditelka vesnicke jednotridky. Rikala, ze maly cikanata byly vzdycky nejzdravejsi, takze to u nas neprehanela ani se sterilnosti a ani s teplym oblecenim. deti se maji potkat s bacilama a tim si vybuduji imunitu..
(8.1.2022 12:03:48) Monty, jo to byla, u nás na vsi to rozhodně mainstream byl, ale z okruhu známých rodin si vybavuju i liberálnější rodiče. I když vezmu máminy sourozence, tak část byla liberálnější a všichni se víc věnovali dětem, na to naši neměli čas a ani povahu, dětský svět jim je v podstatě cizí.
(8.1.2022 12:06:36) Monty, u nas doma se nehralo na vycepovanost....ale na same jednicky (proc jsi dostala dvojku???)...krom znamek nebylo dulezite nic....leda pozdeji, abych vubec nechodila s klukama a neprisla nedejboze do jineho stavu
(8.1.2022 12:10:06) Já přemejšlím co bylo důležitý u nás Známky určitě ne, nikdo se mě nikdy neptal ani na známky ani jestli mám něco do školy. Musela jsem mít denně ustláno,což jsem nenáviděla. Takže nesteleme nikdo. Musela jsem v devět večer zhasínat, vždycky. Naše děti padnou kdy padnou. Nesměla jsem si brát jídlo do postele. To mi teda vadí i teď, ale děti to dělají.
(8.1.2022 13:10:27) ja nemusela doma nic pomahat....zili jsme v malinkem byte a nebylo tam moc uklizeni....a vareni obstarali rodice, kteri oba varili radi a dobre....vlastne jsem nemela vubec zadne povinnosti krom znamek....jo a matka mne deptala kvuli obleceni, to byly kazdodenni hadky, abych si oblekla sukni a nikoliv dlouhy svetr a lennonky
(8.1.2022 13:13:22) Já tohle vůbec neznám. Naši neřešili ani známky ani oblečení. Ale chodili dvakrát za rok na rodičáky to jo Nebo možná 4 krát. Můj táta většinou ani nevěděl, do jaký chodím třídy a koho máme za třídní.
(8.1.2022 13:15:32) Se stlanim mě máti taky vysírala,já tedy musela stlat rovnou manz postel,nasi byli od sebe,tak jsem nějakou dobu spala s máti v ní.A to jsem musela nejen ustlat peřiny,ale ještě přes ně ten potah,a běda jak to nebyla perfektně rovne,to jsem to ho hned schytala a o to víc,když už z práce přišla nacurena
MM taky otravovsli jeho rodiče sr stlanim, atak ještě i nyní,s důchodem na krku, si to teď just uxivame-nestelem a ještě k tomu se v perinach klido valime obleceni,to by obojí rodiče nepřežili A už jen na tu jejich buzeraci vzpominame
(8.1.2022 13:18:57) Taky se válíme a nechávám válet. A je fakt,že nestelu ani když má přijet máma, ať vidí, že to jde v pohodě i bez toho Na její obranu-já povlíkám často a mám krásný, bezproblémový povlečení, nemuchlající se a na zip. Povlečení hodím do pračky a do sušičky . Tenkrát to praní byla dvoudenní záležitost, v prádelně v bytovce, s korytama s vodou a takovou ždímačkou, odkud se prádlo vytahovala dřevěnou špachtlí A pak se to sušilo a ještě mandlovalo a natahovalo či co, prostě vopruz.
(8.1.2022 14:24:36) Tak stlaní hypoalergenních antistatických pokrývek v nežehlícím povlečení a stlaní péřových dek v damašku, to jsou 2 různé discipliny
Ložnice u nás byla nedotknutelná, nikdo se tam nikdy přes den neválel. Taky moje máma nikdy nepoužívala župan jako relaxační oblečení, asi ani nikdy žádný neměla, ale má ho , bohužel, spojený s nemocí.
(8.1.2022 13:36:12) Jj, přesně,to přání tenkrát byla narocna operace,velmi podobné jako u vás.
My nestelem nikdy,návštěva návštěva,mame samost ložnici a když kdokoli jiný k nám přijde,tak uzavíráme pouze dveře fo ložnice,a to i v případě,že přijedou synové s rodinama, je to náš soukr prostor a hotovo.
(8.1.2022 12:55:02) Valkýro, podle knihy Naše dítě, byl cíl v roce bez plen. Kdy jsem chodila na nočník já, to nevím, ale dcera tak ve 14 měsících, i když plenky "pro jistotu" měla déle, hlavně v noci. Syn se to naučil ve 20 měsících, v létě, chodil nahatý a najednou si uvědomil, že to může ovládat. Velký objev!
(8.1.2022 12:11:40) Byla jsem od přírody poslušné, klidné, soběstačné a "výkonové" dítě, rodiče to měli se mnou snadné. V dětství a mladé dospělosti jsem jim trochu zazlívala, že mě nedali na nějaký závodní sport, protože bych se na to fakt vyloženě hodila (kromě již jmenovaného mám asi posunutý pud sebezáchovy i práh bolesti a schopnost jít fyzicky na hranu možností). Až jako starší to považuji za z jejich strany dobré rozhodnutí.
Jediné, co by se jim snad dalo vytknout - ovšem z dnešního pohledu - jsou týdenní jesle, do kterých mě umístili od 9 měsíců asi na rok. Celkově jsou laskaví, hodní, ale drobet "studení", což mám po nich, tak buď je to dědičné nebo mě tak vychovali, nejspíš obojí.
MM úspěšně moji slabší vřelost k dětem vyrovnával - souvisí to i se souběžným zdejším tématem, na rozdíl ode mě byl vyloženě haptický typ.
Takže v rámci snahy vyhnout se "chybám" rodičů a v duchu dobových trendů jsem byla s dětmi do jejich tří let na MD-RD, a kroužky jsem jim umožnila v maximální možné míře. Co chtěly, to dělaly, pokud se to vůbec do týdenního "rozvrhu" dalo nacpat. Včetně závodního sportu.
EDIT: dalo by se to shrnout tak, že moji rodiče dobří, my jako rodiče také dobří
(8.1.2022 12:23:47) Monty, pro moji maminku byl ideál poslušnost. Musela jsem poslouchat a neodmlouvat. Vůbec mě brala jaksi jako objekt, nikoli subjekt. I když mě měla ráda, byla jsem vymodlený dítě, po několika potratech, jedináček, narozený v jejich 36 letech. Moc se o mě bála. Táta se o mě zase téměř nezajímal, od rána do večera byl v práci a maximálně mě různě lechtal a ponoukal ke křiku, smíchu a zlobeni, což maminku hrozně iritovalo. To byl výchovný model, který jsem v žádném případě nechtěla napodobit a snad se mi to povedlo.
(8.1.2022 12:37:21) Stará huso, jo! Neodmlouvat! Strašný slovo. Moje matka mě někdy v šesti, sedmi letech nutila "za trest" psát třeba 100x "Nebudu odmlouvat" nebo "Budu na slovo poslouchat". Mám dojem, že jsem si mohla vybrat tohle nebo tělesný trest. Což znamenalo bití vařečkou, páskem nebo rákoskou. Většinou jsem si vybrala ten tělesný trest, když mě matka nemlátila v afektu - to mi jednou dokonce přerazila prst, dodnes ho mám křivej - dalo se to vydržet spíš než dvě hodiny psát nějaký nesmysly, o kterých bylo mně i jí jasný, že je nikdy dodržovat nebudu.
(8.1.2022 12:48:10) Mě teda naši nikdy nebili. Maminka mě maximálně dloubla do žeber, od táty jsem jednou ve 13 dostala facku a půl roku jsem s ním pak nemluvila. Ani žádné jiné tresty u nás nebyly. Ale maminka strašně vyčítala, co všechno pro mě obětovala a jak budu prstičkem hrabat, špendlíčkem kopat. Já byla velice poslušné dítě, tiché, snažila jsem se nikoho nerozzlobit a hlavně nechtěla slyšet ty výčitky. Než to, tak bych asi vydržela i tu facku.
(8.1.2022 12:46:26) Libiku, kdo byl průbojný, měl akorát tak problémy. Ve škole se nejlépe dařilo snaživým, disciplinovaným žáčkům, co "plnili" a "neodmlouvali". Poslušně se hlásili, nosili vzorně vypracované úkoly, v hodinách nehlučeli nebo si drze nečetli pod lavicí.
(8.1.2022 12:53:59) Monty, ono se to teda moc nezměnilo, řádně ostrouhané pastelky a krasopis jsou stále základem úspěchu na nižších stupních. No ale asi se unese víc excesů než za nás. Dcera např. přišla z gymplu s tímto:
učitel: Malá půlko, nechceš si sundat tu čepici, když jsme v hodině? dcera: Nechci, díky. učitel: A sundáš si ji teda? dcera: Jestli se mě ptáte, tak nesundám.
Za nás by z toho byla určitě bylo aspoň napomenutí a dneska nic. Jestli mě škola kontaktuje, tak to podepíšu a nebudu řešit, protože ať si nosí na hlavě, co chce, ale zjevně se nic takového nechystá.
(8.1.2022 13:24:35) Říkala mi to, ale už nevím. Hodila se k náušnicím nebo k něčemu. Dobře se učí, se školou je samostatná a zodpovědná, tak nebudu řešit, že má v telecím věku svůj názor na školní oblečení.
(8.1.2022 13:02:08) "ale asi se unese víc excesů než za nás"
Asi ano, ale jen lehce. Moji potomci si oba vysloužili kázeňská napomenutí na úrovni učitele i ředitele. Částečně za teletiny, kde vidím opodstatnění, částečně za prohřešky proti nesmyslnému šikanóznímu systému. Jsou to jinak zdvořilí mladí lidé, slušných mravů.
(8.1.2022 13:03:45) Půlko, tak za mého dětství by to tedy bylo: Sundej si tu čepici! A kdyby byl někdo tak oprsklý, že by si ji nesundal, byla by mu učitelkou násilně sundána a zabavena do konce školního roku. Takže pokrok určitě je.
(8.1.2022 13:11:55) Půlko, já už jsem ani u jednoho dítěte nezažila trvání na krasopisu a ořezaných pastelkách. A to hodilo každý do jiný školy. A rozdíl je v tom, že se sledujou a trestají zase jiný věci, takový, který u nás zase v pohodě prošly
(8.1.2022 13:18:21) Federiko, krasopis a ořezaný pastelky taky od syna už nepamatuju. Lehká buzerace probíhala ohledně toho, že "nechce dělat to, co ostatní", už ve školce. Zajímalo mě, jestli tím někoho ruší, když si dělá svý. Prý ne. Tak jsem jim doporučila, ať ho nechají být a řeší, až když někoho rušit bude. To, co popisuje Libik jako realitu "mého dětství" v osmdesátých letech už tedy za jeho základní školní docházky platilo. Byl dost průbojnej na to, aby si dokázal většinu opruzů pořešit samostatně a nikdo mu klacky pod nohy neházel, neproběhly zde legendární pokusy o "utlučení do průměru".
(8.1.2022 13:20:43) My jsme to taky neměli, nevybavuju si to. Nejstarší nedělal nikdy nic, mladší jen to, co uznal za vhodné a pak pořádně a dcera je prostě holka, dělá všechno většinou tak, jak se to dělat má Ale pastelky určitě ořezaný nemá, kdoví, jestli vůbec nějaký má.
(8.1.2022 13:24:49) Federiko, jj, dělal jen to, co uznal za vhodné, ale pořádně. Poslední dva roky teda i to, o čem usoudil, že by mu to mohlo přinést plusové body k příjmačkám na gympl, takže třeba absolvoval i olympiádu z dějepisu, kterej nesnáší, když o to byl požádán (dodnes nechápu proč). A dělá to tak i nadále.
(8.1.2022 13:50:06) Monty, syn má docela maraton ve škole, navíc denně cvičí a stěžuje si, že nic nezvládá. Ale přesto se přihlásil kamsi na praxi do Krče a Ikemu a na nějakej 8 týdenní introduction to pharmacology, naše si to sám, nikdo to po něm nechce a podle mě an neví, jestli to bude někde potřebovat. Ale třeba němčinu, přestože by moh mít nejlepší výsledky, tam určitě nikdy neotevřel ani učebnici. Nechce.
(8.1.2022 12:56:21) Monty, tohle je to, čemu ty s oblibou říkáš streotyp.
A mně se to dotýká nejen jako dítěte, co bylo průbojné (a světe div se, dobře prospívalo), ale i jako potomka učitelského rodu. Ve svých babičkách jsem poznala skutečně moderní a osvícené ženské, zábavné a emancipované navzdory době.
Jako, já vím, že jsi měla blbé dětství, ale nemluvíš o dětství všech.
Stranou nechme excesy typu antirežimních a prorežimních postojů, to je jiný příběh.
(8.1.2022 14:01:45) Val, ale houby. OK, uznávám, že ve škole plný lampasáckých dětí a učitelek - manželek lampasáků a estébáků a podobné svoloče mohly být poměry jiné než ve škole s odlišným osazenstvem. Ale to, co jsem zažila v dětství já vůbec nemělo rozměry nějaké "rebelie", v tu to max. přerostlo, když už toho bylo "zu viel".
(8.1.2022 14:27:40) Val, nevím, jak jinde, ale u nás ve třídě se tímhle právě pověřovali ti disciplinovaní a "vzorní", co byli zadobře se souškou učitelkou. Přirozenou autoritu měli sígři, kterým by se nesvěřilo nikdy nic, protože na to nebyli dostatečně uvědomělí.
(8.1.2022 9:03:30) Já jsi myslím, že většina rodičů si myslí, že to dělá dobře a většina dětí nějaké ty chyby na rodičích vidí. A bude to platit napříč věky.
A skoro každý si myslí, že to dělá lépe, než jeho rodiče.
(8.1.2022 9:21:41) Si taky myslím, že jsem lepší než moji rodiče, běžný dojem Ale doufám v to, ze jsem, byla a ještě budu dobrým rodičem nestandardnímu synovi. On se už vícekrát vyslovil, že jako matka jsem skvělá, takže dobrý. A taky doufám, že u toho budu dobrym rodičem i druhému standardnímu synovi, ktereho nebudu porovnávat s tím druhým. Ale on též vícekrát vyjevil svou spokojenost, takže asi zase dobrý. MM je maximálně dobrým rodičem, jak dokáže...obdivuji, co dokáže, když vím, jak nestandardní je a v čem vyrůstal.
(8.1.2022 9:37:42) Snažím se o to. Moje matka bylka hodně nervozní, hodně na nás křičela. To se snažím neděělat, i když občas vybouchnu,ne ,že ne. Ale je to falt tak jednou za půl roku. Můj otec moc nemluvil,ale věnoval se nám,co se týče aktivit maximálně.V tom matku trumfnul na celé čáře. Já se snažím dětem věnovat, mluvit s nimi. Nebiju je. Já dostávala nejvíc v pubertě,no taky jsem byla velmi divoká.
(8.1.2022 9:39:58) Já jsem měla hezké dětství, protože oba moji rodiče byli hodní a měli mě rádi. To je myslím základ, když dítě cítí lásku, tak ho chyby rodičů nepoznamenají. Jediné co zpětně hodnotím jako ne úplně dobré bylo to, že mě rodiče hodně odrazovali od různých věcí, ať se to týkalo aktivit, školy atd. Nebylo to proto, že by mi cíleně shazovali sebevědomí ale spíš mě odrazovali od věcí, které by mi podle nich nešly a proto mě bránili před frustrací. To se snažím dělat jinak a od malička podporuju děti ve všem a nechávám si pro sebe, že tohle jim asi nepůjde.
(8.1.2022 9:57:58) "když dítě cítí lásku, tak ho chyby rodičů nepoznamenají"
Pawlo, tohle podle mě tak úplně neplatí. Rodiče mohou mít dítě rádi, ale zároveň se s ním zcela míjet. Dítě jim pak pravděpodobně odpustí, že to, co dělali, mysleli dobře a z lásky, ale může být poznamenané tím, že se to míjelo s jeho skutečnými potřebami, které zůstaly nenaplněné. Jistě to není žádná tragédie, která by člověku ničila život. Ale podle mě je důležité vnímat, jaké je dítě, co je to za člověka, a respektovat ho tak. Nepromítat si do něj výhradně vlastní osobnost a vlastní pohled na svět.
(8.1.2022 11:21:01) Myslím si, že téměř každé dítě je se svými rodiči nespokojené a umělo by si představit lepší rodiče minimálně v pubertě. Je pravda, že naše děti si nestěžují resp. stěžují si občas na zaneprázdněnost tatínka, jenže - já jsem třeba v dětství měla tatínka doma často (na válendě, protože odpočíval po náročné práci) a na spoustu věcí nebyly peníze; moje děti mají tatínka často pracujícího a mají vše, co potřebují a i spoustu věcí navíc. Pomáhá mi v domácnosti když je potřeba a je to v jeho možnostech. Moji rodiče byli milující a trestaná jsem byla většinou jen za to, co jsem si zasloužila. Spoustu jejich "tretání" a hlavně křiku mamky jsem pochopila až když jsem sama matkou... Dnes vidím rozdíl mojí rodiny a její rodiny. Můj manžel sice hodně zaměstnaný, ale živitel rodiny, u kterého se mohu spolehnout na to, že nás uživí, manžel, který pomůže když je potřeba a její manžel, neustále nespokojený s příjmy rodiny, ale většinou v posteli s poslechem rádia a nebo na gauči v jídelně, kde odpočíval. Ona, kmitala po práci do večerních hodin, o víkendech od brzkých hodin prala, ždímala prádlo, vařila, žehlila, pekla... Táta jí s ničím v domácnosti nepomáhal. Popravdě se vůbec divím, že to zvládala.
(8.1.2022 11:47:06) Spíš hůř, moje maminka byla nejlepší ze všech ❤️ a já na ni nemám. A tatínek je nejlepší pořád, protože ho mám tak o dvacet pět let déle než maminku, tak by se něco uhledalo, co dělám jinak (a lépe samozřejmě 🙂), ale dnes vidím, že to vše byly marginálie.
(8.1.2022 12:41:42) Naše dnes už dospělé děti s námi rády tráví čas, máme z nich a dnes i jejich partnerů přátele, vnoučata nám svěřují kdykoli o to my nebo děti projevíme zájem a není nějaká zásadní překážka, nejen když "potřebují hlídání" a jsem za to moc ráda. Já mám se svou matkou dodnes velmi komlikovaný vztah, dnes už dokážu pochopit, proč byla taková, jaká byla, ale sluncem zalité dětství jsem opravdu neměla. S otcem jsem navázala vztah až po narození svého prvního dítěte a v podstatě jsem se asi chovala ke svým dětem hodně podobně jako on k těm, které vychoval.
(8.1.2022 15:33:16) ..... Já mám se svou matkou dodnes velmi komlikovaný vztah, dnes už dokážu pochopit, proč byla taková, jaká byla, ale sluncem zalité dětství jsem opravdu neměla.....
(8.1.2022 14:11:47) Jinak tedy, co dělali mí rodiče jinak, byla adorace jídla, dodnes se třeba v noci vzbudím, když třeba zapomenu vyndat maso z mrazáku a nastalo by, hrůza, že bych nemohla uvařit sobotní oběd.
Muselo se dojídat, svačit a když jsem si dala ve dvanácti 10 knedlíků, zažila jsem obdivné uznání. Z druhé strany sníst něco ze špajzky jen tak, když je chuť, nebylo možné, jelikož se tím rozhodila nástěnka s jídelníčkem. Do jisté míry to chápu, jídlo bylo, jak píše Valkýra, drahý a šlo blbě sehnat.
Ovšem zhovadilé stravovací návyky kombinované s možností si kdykoliv cokoliv zobnout v případě mé "ženské" postavy udělaly svoje
(8.1.2022 14:35:18) Adorace jídla probíhala i u nás. Velké tance kolem shánění a výroby a konzumace. A maminka v tom žije dodnes. U mě to vyvolalo spíš odpor a opačný postoj, což je praktické pro mou linii, méně praktické je to pro děti, kterým jsem nikdy nevyvařovala tak bohatě, jako babičky. Ale zase se díky tomu záhy naučily vařit samostatně, takže vlastně výsledek pozitivní.
(8.1.2022 18:10:49) Kaipo, to ale může znamenat taky jenom to, že tvoji rodiče prostě byli skvělí, jako rodiče si sedli a ty jsi mohla mít smůlu (na partnera, na nemoc, co já vím). Každopádně třeba můj táta nebyl moc dobrý otec, ale jako děda byl pár let hodně dobrý. Budeš mít třeba ještě šanci :)
(8.1.2022 18:15:00) V téhle diskuzi téměř každý odpovídá, že je lepší rodič než jeho rodiče. Věcně je to nesmysl, kdyby byla každá generace lepší, lepší a lepší, tak je svět u úplně dokonalej. Spíš každý se (obvykle) snaží dělat, co považuje za správné nebo aspoň za nejlepší, co v dané situaci dokáže, ale děti to vnímají jinak a vůči svým dětem se zase snaží co nejlíp dokážou, ale nadělají zase jiné chyby, které další generace potomstva zase vnímá a chce to dělat jinak a tak pořád dokola.
(8.1.2022 18:26:53) Půlko, nezapomínala bych na to, že jsme tu převážně příslušníci generace, kdy se ve výchově běžně používaly tělesné tresty a celkově byla atmosféra méně "children friendly". A tím fakt nemyslím nějaké extrémy, byť heslo "Vše pro dítě!" pochází již z dob Rakouska-Uherska (ovšem tehdy tím bylo myšleno něco trochu jiného, než si pravděpodobně představíme dnes).
(8.1.2022 18:33:15) To je pravda, nakonec v kultovmí Velrybě a Polepšovně maminka Jana Preissová Tomáše Holého řeže pro pobavení národa celkem solidně.
(8.1.2022 18:36:42) Inko, já se prostě chovala a chovám jako rodič, kterýho bych si sama přála mít. Je fakt, že toho syn zdaleka nevyužívá tak, jak bych to dělala já. Má jiný priority a jiný potřeby. Ne že bych to tak úplně chápala, ale je holt takovej.
(8.1.2022 18:38:15) Já se nikdy teda nechovala jako rodič, kterýho bych chtěla mít Vůbec jsem nad tím nepřemejšlela, chovala jsem se jako já, to rozhodně není ideální, ale nemyslím si, že bych se měl anebo chtěla chovat jinak.
(8.1.2022 18:44:31) Jo,ale já nemůžu, neumim jednat jinak, než jak bych jednala. bez dětí. Moje děti si na mě teda občas stěžujou, nevařím, nedělám jim svačinky, nepíšu jim do krabičky se svačinkou, že jim přeju hodně štěstí ve škole, nebudím je ráno, taky neodnáším hrnečky a talíře z pracovny, přestože u nich v pokoji to nesnáším, kupuju si oblečení, který bych si prej už kupovat neměla, utrácím zbytečně , nikdoz jejich kamarádů mi nevyká, jako jiným maminkám...
(8.1.2022 18:47:56) Federiko, no, ale to já taky ne, to s tím přece vůbec nesouvisí. Mně nikdy nenapadlo, že bych měla být jinej člověk ve chvíli, kdy se mi narodí dítě. Ale když se mi narodilo, chovala jsem se prostě automaticky ve vztahu k němu jako rodič, kterýho bych si jako rodiče "vybrala" já. Což neznamená, že dělám svačinky, píšu vzkazy a uklízím v pokoji.
(8.1.2022 18:51:28) Já se k nim prostě chovala jako já. Sem tam jsem měla záchvaty odkoukávat od známých nebo třeba z televize,jak by to asi měl bejt,ale jak říkám, vyjde to stejně najevo, prokouknou tě Já nevím, jestli dítě může člověka zgruntu změnit, prostě stejně seš to pořád ty, co je to vlastně dobrej rodič.
(8.1.2022 18:58:46) Federiko, no jistě. Já už nevím, jak to popsat, aby to bylo srozumitelný. Chovala jsem se jako "já", což může z pohledu některých rodičů vnímaný vyloženě negativně, protože to taky znamenalo, že jsem mu na rovinu sdělovala věci, jako že na besídkách trpím, dětské rukodělné výrobky si s dojetím nevystavím, ale vyhodím, že mě spousta věcí nebaví a nechce se mi se přemáhat se, takže bude lepší, když si na to najde někoho jinýho. Ale v tom "já" je obsažený i to, že bych takovýho rodiče ocenila, protože by to vyhovovalo mému naturelu. Mně v dětství vadily lži, planý sliby a předstírání. Právě proto, že mi to není vlastní. Stejně jako třeba zbytečný buzerace, lpění na hovadinách, zákazy, omezování. Já bych jako dítě byla spokojená, kdyby se mi nikdo do ničeho nemontoval, nijak mě "nesměřoval" proti mé vůli a nic ode mě neočekával. Takže jsem se přirozeně chovala v pozici rodiče přesně takhle.
(8.1.2022 19:28:41) Valkýro, mmch tohle máš jako obrovský argument pro přidání peněz i to, že se snaží tě přesvědčit, jak tě v práci vlastně nepotřebují. "Jsem tak nepotřebná, že mi neumožníte vybírat si přesčasy, ani dovolenou, jak je to možné? Zřejmě je situace poněkud jiná, než se mi snažíte podsunout"
(8.1.2022 20:14:48) Já Valkýru v tomto chápu, byla dost přepracovaná...a manžel shromažďovač by mi sebral motivaci taky....mám zkušenost s vyhořením, takže se často cítím asi stejně - nechci se s úklidem namáhat (a to jsem to dřív dělala i dost ráda). Naštěstí mám už dávno paní na úklid, letos bych se taky nedokopala.
(8.1.2022 20:17:13) Kuličko, já jsem myslela, že to shromažďování a neuspořádanost osobních věcí je právě věcí, kterou paní na úklid nevyřeší. Nebo ano?
(8.1.2022 20:56:47) Cimbur, jestli to myslíš na Valkýru a jejího manžela, tak tam by to bylo fakt těžký, ale šlo by třeba vyřešit společenskou místnost a sociálku. No a jinak máš pravdu, záleží na uklízečce, ta moje uklízí právě ten provozní bordel po dětech (a že je ho hodně), převleče postele, kuchyň mi uklidí lépe než já sama, je fakt dokonalá. když nechám pohozené svršky někdy, tak mi je taky složí, ty dětské nahází do prádla, přeskládá krabice s hračkami, kde dcera občas nacpe zbytky jídla nebo třeba ty ponožky.... Naposledy se vrhla v prádelně na vyprané prádlo (kterého jsou hromady čekaje na puberťačky až si to uklidí), přeskládá poličky ve špajzu, aby to bylo přehlednější - já tam vždycky vlítnu, odhodím co jsem použila (že to třeba pořádně zařadím příště, někdy tam naházím směsici věcí, jakože rychlý úklid před návštěvou.....). Ale to samozřejmě každá nedělá....kdyby šlo jen o luxování a vysávání, to bych se asi přemohla, ale nevím, jak to ty holky dělají, že je pořád všude nějaký bordel (papírky všude, nádobí všude, výtvarné potřeby všude, vánoční ozdoby všude....)
(8.1.2022 21:31:24) Cimbur, jo, střežím si jí a platím jí dobře, ona mi i pohlídá a nakrmí zvěř, když jedeme pryč a klidně by to udělala zadarmo, což nepřipustím. Ona při tom uklízení i vypadá, že jí to baví, je to oboustranně vyhovující vztah.... Jednu doby měla problémy se zády a nechodila a prostě jsem za ní nikoho nemohla sehnat. Chodí k nám snad 8 let a mezitím byla kvůli zádům i 2 roky přestávka (vlastně jsem si tehdy říkala, že už jsou holky velké a že už budu uklízet sama a děti pomůžou). Nakonec to vypadá, že to s tím nepořádkem je spíš čím dál horší.
(8.1.2022 19:17:51) Já bych řekla, že rodič by měl být autentický, ale měl by umět rozeznat chvíle, kdy je dobré upozadit sebe a naplnit potřeby dítěte A asi to platí obecně ve vztazích.
(8.1.2022 19:55:47) Tak jedna věc je zůstat sám sebou a jiná věc je zůstat nezralý a sebestředný. Normální rodič je asi něco mezi. Zralý vyrovnaný člověk myslím automaticky upozadí své ego ve prospěch dětí, přijde mu to přirozené a udělá to rád.
(8.1.2022 19:11:12) Monty, napadlo tě někdy, že kdyby se ti narodilo dítě jiné povahy, tak by tímhle tvým přístupem trpělo? Jak čtu, třeba takové jako byla malá Valkýra?
(8.1.2022 19:18:54) Monty, je fajn chovat se tak, jak bys chtěla, aby se rodí e chovali k tobě, ale na druhé straně je dobré si uvědomit, že to dítě má úplně jiné vlastnosti než ty a asi i jiná očekávání. Obecně je jasné, že řvaní, bití, scény, lhaní a podobně je špatně. Ale jsou věci, které by tobě jako dítěti nevadily, ale tvému dítěti můžou vadit zásadně. Je jasné, že člověk se nedokáže nějak v principu změnit, když se stane rodičem, pořád je to on, ale o svém chování a jeho dopadu na dítě by, podle mě, přemýšlet měl. Zrovna třeba to tvoje vyhazování dětských výtvorů. Tobě to zřejmě jako dítěti nevadilo, asi ani tvému synovi, ale pochybuju, že by to nevadilo žádnému tříletému dítěti, že jeho maminka s láskou malovaný obrázek ( dle ní čmáranici) vezme a lhostejně vyhodí do odpadků.
(8.1.2022 19:25:44) Stará huso, já myslím, že tohle jsou malý věci. A i kdyby ho to v tu chvíli mrzelo, bude to důležitý jen velmi krátkodobě. Jo, umím si představit povahu dítěte, se kterou by to fakt nešlo a bylo by to oboustranný utrpení. To se taky může stát - ostatně mojí matce se přesně tohle stalo. Ale to zas nijak nezlomíš a přetvářkou nevylepšíš.
(8.1.2022 19:36:00) Monty, brát ohled na city ostatních, natož svého dítěte, které je malé a neumí se všecko racionálně vysvětlit, mi nepřijde jako přetvářka.
(8.1.2022 19:44:13) Stará huso, njn, tobě ne, mně jo, jsme lidé různí. Já jsem racionálně vysvětlovala od doby, kdy to šlo. Ve třech letech už to celkem jde, i když neberu dítěti právo na to, aby si o tom myslelo své. A nemyslím si, že by bylo ve vztahu s dítětem nějak zásadní, jak moc rodič předstírá nadšení - ber to tak, že u dítěte mého typu by to předstírání byla neodpustitelná zrada. Vzpomínám si, že jsem jednou ve třetí třídě měla ve škole "malér", spolužačka dala učitelce moje "psaníčko", co jsem posílala pro pobavení kamarádce a ona ho zachytila. Byla to taková přisprostlá parodie na text z čítanky, co jsme tehdy četli. Učitelka si zavolala matku do školy, matka přišla ze školy, vyprávěla doma, co se dozvěděla, všichni se tomu zasmáli a mě pak seřezali. Tudy prostě nepůjdu, ani jako rodič.
(8.1.2022 19:56:38) Já si nějak nevybavuju, že bych musela něco předstírat, sice mě nezajímá hromada věcí plnící nadšením mé děti, ale vždy mě zajímají ty děti a dá se to na to napasovat. Takže můj zájem o pistoli je autentický, i když pistole jako taková je pro mě silně nezajímavá
(8.1.2022 20:06:00) Přesně tak. Pokud mi dítě ukazuje svůj výtvor s radostí a hrdostí, co vytvořilo, akceptuji jeho radost a hrdost. Potvrzuji jeho pocit. Nesnažím se mu vysvětlit, že to cítí chybně, protože ten výtvor se mi nelíbí. Neznamená to nějaké hýkavé nadšení, prostě jen přijetí pocitu dítěte.
(8.1.2022 19:56:07) Monty, to není pravda, že to je to důležitý jen krátkodobě. Sice si to (hodně malé, třeba cca do tří let) dítě ani nepamatuje, později ho to "nemrzí" dlouho (ve smyslu, že vyhození výrobku matce nevyčítá, a na přímý dotaz odpoví "nevadí mi, žes to vyhodila"), ale ty základy osobnosti se v těch prvních letech přeci utvářejí. Něco je vrozené, a dotahne se to do výsledného tvaru tím, jak se rodiče chovají. Sebehodnocení (sebedůvěra, sebevědomí) v daleko pozdějším věku má základy v těch prvních letech. Může se stát, že pokud výtvor přiměřený (před)školkovému věku je nedoceněn (přiměřeně věku), nebude se člověku zdát v pozdějším věku žádný jeho výtvor (výkon) dost dobrý, dokud tedy nebude nejlepší ze všech. Což se málokomu podaří (z principu věci). Dle mého není přetvářka říct dítěti "to se ti povedlo" v případě, že se mu to povedlo úměrně jeho věku. Že to "absolutně" není bohviečo je jasný
(8.1.2022 20:02:30) Babi, ano, teorie, že dokud si dítě věci náležitě nepamatuje, jsou lhostejné, je lichá. Jak píšeš, období prvních let je zásadní, i když si je dítě zdánlivě "nepamatuje". Ale tento rozpor mezi vývojovou psychologií a Montiným svérázným osobním názorem na ni se tu diskutoval mnohokrát a asi nemá cenu to opakovat.
(8.1.2022 20:02:42) babi, ale ty píšeš o něčem jiném. Nemám problém říct dítěti, že se mu něco povedlo "přiměřeně věku". Mám problém předstírat, že mě těší tyto výtvory jako dárek až tak, že je někde umístím v interiéru. Myslím tím výtvory hromadně vyráběné ve školkách/družinách ke Dnům matek apod. I když se to povede "úměrně věku", doma si to nevystavím.
(8.1.2022 20:08:34) Monty, upřímně, maminky tvého typu bych mlátila po hlavě 24/7. Protože to považuji za naprostou neslušnost a hrubost. Není nutné jásat nad každým papírem. Ale "dárky" děti většinou vyrábí fakt s nadšením, protože "pro mámu, tátu" atd.
(8.1.2022 20:10:16) Kat, dávala jsem dítěti dostatečně najevo, že je investice do "nadšení" zbytečné plýtvání energií a myslím, že s tím nemělo problém.
(8.1.2022 20:21:53) Kuličko, myslím, že čistá dětská radost se dá prožívat i bez vytváření obludností pro maminku k svátku. Mně je upřímně řečeno dost nesympatický celý ten koncept. Maminky nejsou stejné, děti nejsou stejné. Vnucovat jim představu, že každá maminka musí být dojata k slzám, když jí dítě přinese ze školky výtvor z těstovin a lepidla je něco, co při nejlepší možné vůli nepochopím.
(8.1.2022 20:30:56) Mmch., v zájmu "čisté dětské radosti" jsem byla ochotná číst 350x stupidní knihu "O vlčátku, které odplavalo daleko do moře" nebo akceptovat požadavek na to, aby četba Mikulášových patálií byla pojata formou rozhlasové dramatizace, kdy syn trval na tom, aby měla každá postava svůj "vlastní hlas". Nebo se 10x po sobě dívat na Jak utopit doktora Mráčka. Protože to bylo něco, co se dalo sdílet - byli jsme u toho oba, on tu radost měl a mě to zas tak velký přemáhání nestálo. Mít radost z toho, že splním představu paní učitelky o vhodném dárku pro maminku (ze strany dítěte) a vhodné reakci na něj (ze strany paní učitelky) - sorry, to jde úplně mimo mě. Pokud by to dítě samo o sobě uznalo, že mi udělá radost náhrdelník z jeřabin, dejme tomu. Ale organizovaný radosti na povel, na to nejsem typ a vlastně jsem ani nechtěla, aby na to bylo typ to dítě.
(8.1.2022 20:41:44) Monty, tak to já už spíš odmítla číst po 150. O bílém vlku a černém beránkovi, což jednu dobu zbožňovala dcera nebo koukat na Gumídky a My z Kačerova, než vystavit si s láskou vymodelovanou, nabarvenou a vypálenou kočku s křivýma nohama a šilhavýma očima. Každý holt podle své povahy.
(9.1.2022 9:26:04) Libiku, ať už tím myslíš cokoli, je mi fakt záhadou, proč zrovna taková blbost vyvolává tak vášnivé emoce. Besídky a školkový výrobky jsou něco, na co nelze mít negativní názor? Vždyť je to na úrovni nějakého filmu, seriálu, žánru, jakéhokoli spotřebního výrobku... Že čte každý jiný knihy, dívá se na jiný filmy a má v domě jiný dekorativní předměty, to je OK, ale mít jinej názor na školkový besídky a "kapry z kolínek", to je hotová svatokrádež.
(9.1.2022 9:37:29) Promiń, bylo mi včera líto okatého chlapečka, jak nese mamince výrobek a ona mu říká, že je nevkusný. Ale mohla jsem mít tak 1 promile, střízlivým okem nedělním si naopak říkám "jen tak na ně, na neřády"
(9.1.2022 9:37:52) Monty, právě že to není blbost, není to na úrovni nějakého filmu, seriálu, žánru, jakéhokoli spotřebního výrobku...
Nejde o názor, jak vypadá - působí "produkt", dle mého jde zcela výjimečně čistě o snahu tvůrce, záměr, proces tvorby... a následné pozitivní přijetí této snahy a záměru dítěte nejbližší osobou.
A právě že produkt sám je zcela marginální, je dle mého možné svůj názor na něj neprezentovat dítěti s takovou zásadovostí, jakou jsi zřejmě (bůhví...) činila
(9.1.2022 9:55:39) Val, "abych se tam neztrapňovala před ostatními rodiči, protože měla pocit, že vyčnívám svojí nemotornosti. Taky mi to tak i řekla." to je ovšem další level, myslím, že Monty nic o vyčnívání neschopností synovi neříkala, spíš naopak - něco "nechci tě vidět jako součást obecné trapnosti".
(9.1.2022 10:09:13) "...myslím, že Monty nic o vyčnívání neschopností synovi neříkala, spíš naopak - něco "nechci tě vidět jako součást obecné trapnosti".
(9.1.2022 9:58:43) Já si právě myslím (a pokládám to za půvabný kulturní snobismus), že dítě v tomto případě je předem dostatečně navedeno k tomu, aby nebralo vážně výrobu kapříka z kolínek, případně přednes básně "já stromeček, stromeček, zelený mám domeček" a v důsledku netrpí.
Naopak se v něm posiluje pocit zdánlivé vyjímečnosti a originality , po léta se vypráví, jak zapykalo ve své "kulturní vyspělosti" vystoupení na besídce Sebevědomí (má-li reálnou oporu) to může naopak posílit.
Na místě učitelky MŠ bych si myslela neco o zadní části těla a rodinu bych dávala k dobru na Rodině
(9.1.2022 10:19:49) Libiku, tady se ale zaměňuje "sebevědomí" ve smyslu nějaké uťáplosti a neschopnosti se prosadit, pochybnosti o sobě jako osobnosti, a "sebevědomí" řekněme "profesní". Moje dítě nemá problém s tím prvním. Spíš naopak, on je typ přirozeného vůdce, organizátora, člověka schopného prezentovat na veřejnosti cokoli, do čeho se většinou nikomu nechce a z větší části to dělá dobrovolně, možná i s nadšením - to jsou všechna ta moderování školních akcí, účasti na Dnech otevřených dveří, vymýšlení a odprezentování projektů... Teď před Vánoci třeba měli ve škole akci, něco jako "studenti učí učitele", a samozřejmě se všichni jednomyslně shodli, že to bude dělat on; spolužák mu tu přednášku nahrál, takže jsem měla i možnost to vidět. Ten problém "sebevědomí" u něj není v tom, že by pak řekl "byl jsem trapnej, stálo to za prd a všichni, kterým se to líbilo jen kecaj". On je opravdu potěšenej tím, že ta přednáška měla úspěch, že ho třídní pochválila, jak umí uržet pozornost a strhnout posluchače. Jemu vadí, že "udělal jednu chybu". Protože mluvil na téma, ve kterým chybovat nechce. Že dělá bambiliony chyb v něčem, na čem mu nezáleží, to má na salámu. Ale bohužel má ten rozptyl tak velkej, že je naprosto nemožný něčeho takového dosáhnout, jeho v tomhle směru "uklidňují" i učitelé ("To je ale normální, já učím fyziku dvacet let a taky někdy udělám chybu"), on to prostě vidí jinak. Dokud něco neovládá na 100 % a vždy bezchybně, není "pro sebe" dost dobrej.
(9.1.2022 9:44:26) Monty, názor můžeš mít k práci a vkusu učitelek, určitě. Jenže ty to zahrnuješ plošně i na tu snahu a činnost dětí. A to mi vadí fakt hodně. A navíc ještě ten nesmysl, že když je to řízená práce, je to něco míň a trapný. Přitom je to pěkná fuška i pro učitelku. A cílem je mmch i nějaká zkušenost s materiálem, technikou. Pokud jste měli smůlu na učitelky bez vkusu, je mi to líto. Ale za to nemohl ani tvůj syn. A snaha se prostě cenní nejvíc. Jinak v počtech nad cca 12 dětí není úplně možné podněcovat každé dítě k individuální a pestré tvorbě. Bohužel. V tomto směru je pro některé děti fajn, že je vtáhne kamarád. Protože ony se třeba bojí a ani by to nezkusily. Jinak zkušenost z okolí je ta, že rodiče zaplatí výtvarný kroužek a výrobek poté najdeš v popelnici u školky. To nepochopím už vůbec.
(9.1.2022 10:06:21) Kat, myslím, že si pořád nerozumíme. Nemám v podstatě nic proti organizované tvorbě ve školce, pokud se to nedělá "jako dárek". Ani ten nevkus není nijak rozhodující, často jsou ty nevkusný věci svým způsobem roztomilý, ostatně furt někde mám z vánočních trhů synovy základky soba s kouzelným výrazem maniakálního šílence, kterýho vyráběl nějakej nadšenej prvňáček. Tohle mi přijde v pořádku, děti v družině něco vyrábí, a rodiče si to pak koupí, čímž podpoří školu. Nebo taky nekoupí, to už je jejich věc. Jen nejsem příznivec přístupu, kdy všechny děti vyrábí stejnou věc "aby potěšily maminku" k nějakýmu svátku. To je něco úplně jinýho, než když ti "okatej chlapeček" přinese nadšeně kamínek, šišku nebo třeba i obrázek, kterej namaloval sám, bez zadání. Protože ty děti nejsou stejný, maminky taky ne, a vytváří to prostor pro pokřivený pojetí toho, co to je dárek, kterej opravdu potěší. Ve výsledku jsou z toho ta zklamání obdarovanýho, když dárce "jede podle manuálu" a najde si někde na netu "zadání" - každý přece známe doporučující články z médií s titulkem "Hledáte skvělý dárek? Tohle potěší každou ženu/každého muže!" No, nepotěší. Takže znovu, aby bylo jasno - pokud si děti nadšeně organizovaně patlají cokoli, bez ohledu na míru vkusnosti nebo "technické dokonalosti", je to fajn, pokud se jim nevkládá do hlaviček, že to má být dárek, kterej udělá rodiči radost.
(9.1.2022 10:14:48) Monty, promiň, ale to snad nemyslíš vážně..... Jinými slovy je problém v tom, že těm cca 3 hromadným dárkům ročně dáváš větší význam, než mají a vyvozuješ z toho pozdější neschopnost individualizace darů ve věku dospělého. To je opravdu ale smělá konstrukce. k poslední větě tvého příspěvku - holka, neprožívej se tolik.
(9.1.2022 10:22:14) Kat, ale já se "neprožívám" vůbec, mám jen zde menšinový názor na to, jestli je nebo není správně pořádat ve školkách a družinách organizovaný výroby něčeho, co má udělat radost. Ve skutečnosti je to naprosto marginální věc.
(9.1.2022 10:18:07) Monty, jenže sociálně zralému rodiči prostě dělá radost, že dítě zvládá jemnou motoriku, plánování práce a nějakou techniku a navíc to dělá v pozitivním nastavení "mojí mamince", je to pro něj dárek, víš
Myslím si, že termín "pokřivený vnímání dárku" je slovo do pranice aneb, ať žije sprcháč z Kauflandu
(9.1.2022 10:33:41) Libiku, njn, mně zas dělalo radost, že dítě dokázalo přemýšlet nad dárky jaksi "individuálně" a fakt se snažilo vybírat je tak, aby tu radost udělaly. Že třeba na základce nenosilo učitelům kytky a bonboniéry. Jasně, nedá se s jistotou tvrdit, že organizované obdarovávání stejnými "kapry z kolínek" musí mít nutně na něco vliv. Může, nemusí, i to je individuální. Pořád mi ale přijde pravděpodobnější než "poškození dítěte" skrze tezi, že dárek je něco, nad čím má přemýšlet ono samo a ne paní učitelka ve školce.
(9.1.2022 10:45:35) Monty, tak sorry, od toho má rodiče. Jak píše Libik, dítě se zapojilo, něco si vyzkoušelo, případně doladilo dle svého vkusu. Má většinou radost z odvedené práce - cesta je cíl - a podělí se s mámou. Tátou, nebo babičkou.
(9.1.2022 10:53:01) Kat, šmarjá, ale to všechno může přece i bez toho, aby mu bylo předem řečený, že to má být dárek. Chápeš, že mi vůbec nejde o proces tvoření, dokonce ani o to, že je to nějak organizovaný, že jde jen o to podání "děláte to jako dárek"? Nevím, proč je tu kolem toho taková emocionálně vypjatá debata, já třeba nesnáším řezaný kytky, a protože je to menšinovej postoj, řekla jsem to dítěti včas, vysvětlila mu proč, dítě to normálně přijalo jako fakt a nedává mi kytky. S dárky ze školky je to to samý, nikdo mu nezakazoval se toho hromadnýho tvoření účastnit, ani to nikdo nekomentoval nějakým pohrdlivým způsobem. Myslím, že mnohem větší zklamání u dítěte v tomhle věku způsobí třeba odmítnutí koupě pejska, kterýho to dítě v tu chvíli "moc chce" než to, že maminka nejásá nad dárky ze školky a jásá nad něčím jiným.
(9.1.2022 11:00:10) Monty, tak si ale po sobě přečti, jak jsi to tady podávala. Mně kdysi syn asi ve 4 letech přinesl ze školky takovou konvičku na čaj, z moduritu, kolektivní dílo. Na oušku tý konvičky byl nalepený pytlík s čajem. Vypadalo to moc hezky a on na to byl patřičně hrdý. Říkal mi:" a ten čajík, ten si teď musíš udělat,já jsem ti ho vybral, určitě bude moc dobrej". Neměla jsem zrovna tenhle čaj ráda,ale uvařili jsme ho, vypili a samozřejmě jsme mu konvičku pochválila.Udělala bych to v každým případě, i kdyby se čaj nedal pít a konvička byla hnusně napatlaná. Udělala by to tak naprostá většina rodičů a rozhodně ne proto,že by chtěli svým dětem lhát. Prostě by to tak cítili a právem.
(9.1.2022 11:04:30) Proto ti píšu, aby sis to po sobě přečetla. Protože z toho, co píšeš, t vypadá, že to takhle pohrdavě podáš i tomu dítěti. Čemuž nevěřím. A i ty besídky svým způsobem dojemný jsou. Jsou možný někdy tragikomický, ale tvoje dítě je malý, důležitý, už se to nikdy opakovat nebude, je to dojemný.
(9.1.2022 11:01:24) Monty, jenže já pokládám za větší sociální dovednost umět dárky přijímat než vybírat, protože, marná sláva, můžeš si 100x myslet, jak dokážeš obdarovat, ale jistě to nevíš a navíc každý darovává z pozice vlastních preferencí.
Dám ti příklad ze své rodiny, před lety tu byla konstelace, kdy jedno dítě se po dlouhých letech hledání (dospívání, kdy nad ním kdekdo lámal hůl) usadilo v oboru a začalo být úspěšné, druhé dítě chroustalo celer při svém báječném životě při studiích ve světě. Jedno dítě obdarovalo z radosti, že může, velkými dary, druhé dítě využilo kreativitu a z části vyrobilo, z části projelo blešáky ve Francii a přivezlo maličkosti, které nikdy nikdo nedostal a nedostane. Kdybych to měla jako ty, tak se z takových Vánoc léčíme dodnes na psychiatrii, protože hrací flašinetek, fotka Atlantiku a sušička na prádlo pod jedním stromkem pro jednu maminku by musela rozhodit jí i oba dárce. No a tady to proběhlo jako pěkný vánoční večer Ne vždycky jsou v jedné rodině všichni stejní, ale všichni by měli jednou umět existovat s blízkými i vzdálenými.
(9.1.2022 11:07:29) "...a navíc každý darovává z pozice vlastních preferencí."
Libiku, no, a to je přesně to, v čem se neshodneme. Celej život se snažím obdarovávat z pozice preferencí toho, kdo má být obdarovanej. Což sice nezaručuje, že se vždy a za všech okolností "trefíš", ale ta pravděpodobnost je prostě vyšší. A dokonce nemám problém darovat něco, co je pro mě osobně strašný, protože cílem daru je udělat radost a ne prezentovat sebe a svůj vytříbený vkus. Stejně jako nemám problém s jasně deklarovaným postojem "nedaruju ti nic, protože nevím, co by tě potěšilo". Mně z hlediska "filozofie daru" vadí fakt jen ten formální sprcháč z Kauflandu od někoho, pro koho není problém zjistit si, co by mi tu radost udělat mohlo.
můj příklad byl o něčem jiném, příčetnej průměrnej (tedy najeděnej) člověk ocení roztomilou sranda věc z cizích krajů a samozřejmě i sušičku na prádlo a to takovým způsobem, že ani jednoho z obou dárců, co se sejdou pod jednou sosnou, neuvede do rozpaků.
A pokud tam čistě náhodou najde mandarinkovej sprcháč z Kauflandu od švagrový, co tím dává najevo, že taky patříš do týmu, tak též zahýká radostí.
Lustrovat míru empatie pro speciální potřeby obdarovaného, je pro mě z jiných vesmírů (možná by to pochopili ti Hroudini UFO).
(9.1.2022 11:27:30) "A pokud tam čistě náhodou najde mandarinkovej sprcháč z Kauflandu od švagrový, co tím dává najevo, že taky patříš do týmu, tak též zahýká radostí."
Libiku, no vidíš, a já to beru jako upozornění na to, že do týmu nepatříš. Protože nejsem malý dítě, tak se kvůli tomu nerozpláču zklamáním při pohledu na to, jak ti, co "do týmu" patří dostávají věci, který jim tu radost udělají, ale to poselství daru je jaksi nepřehlédnutelné. Mně to přijde jen směšný, ale nemám tohle chování ráda, přestože mi to nezpůsobuje žádné psychické újmy.
(9.1.2022 11:42:32) Monty, hypotetická švagrová žije někde 60 km, stýkáš se s ní 2x za rok při hromadné sešlosti ála "děda má novou udírnu" a mohla bys jí být u zadku. Zvládne empaticky obdarovat svého bratra(tvého partnera), možná tvoje dítě. Je to ženská před Vánoci, peče, uklízí , šturmuje v práci. A k tomu si má přibrat povinnost zjišťovat, jestli sbíráš pivní tácky nebo se zajímáš o cihlovou gotiku (a shánět tomu přiměřeně neotřelé pitomosti)? Nebo se na tebe ná rovnou vyprdnout?
Dá ti sprcháč, protože s ním když tak můžeš umejt vokna, pokud by ti smrděl, Dá ti ho, protože tě bere na vědomí a jsou Vánoce.
(9.1.2022 11:49:35) Libiku, sorry, ale ne. I "hypotetická švagrová" může v rámci hovoru se svým bratrem vznést otázku "a co mám teda koupit tvé manželce", pokud se vidí 2x za rok a žádné vřelé vztahy neudržují. A když už to tedy z nějakého důvodu udělat nechce, očekávám, že koupí aspoň "sprcháč", který vypadá jako dárek, ne to, co bylo zrovna v Kauflandu v akci.
(9.1.2022 11:55:51) Monty, nekupuju. Ale ono je tak trochu jedno,co kupuju. Švagrovka je elegantní dáma z rodiny, kde se standardně dávají dárky za 50 tisíc. Takže cokoli jí já koupím, v jejím kontextu je obdobou sprcháče za dvě pětky.
(9.1.2022 12:02:09) Libiku, to, co se normálně používá právě podle mého názoru nesplňuje parametry "dárku" ku příležitosti, kterou z hlediska "rituálu" pokládáme za výjimečnou. Hadr na podlahu se taky normálně používá, ale k Vánocům ho jako dárek dává málokdo.
(9.1.2022 13:07:15) Libiku, dobré vědět, až k vám příště pojedeme na návštěvu, zabalím ti darem něco, co se běžně používá a zrovna to bude v akci. Třeba krabičku Masoxu.
(9.1.2022 19:11:56) Rodinová, tak určitě existují i pitelný Frankovky. Já jsem ale holt spíš na Zweigeltrebe, což je vlastně kříženec Frankovky a Vavřince, nebo na Dornfelder (ten tam taky někde tu Frankovku v rodokmenu má). Blauburger je taky dobrej (Frankovka x Modrý Portugal). No a sázka na jistotu je samozřejmě Malbec.
(9.1.2022 19:18:34) Monty, Malbec je na me moc drsnej vubec nejak cerveny opoustim, z ceskych mi chutna Cabernet Cortis, konkretne Kosika, jiny nevim a jinak kalifornskej Zinfandel alias italsky Primitivo
(9.1.2022 19:26:53) Rodinová, Malbec je moje srdeční záležitost. Kalifornský vína nějak nemusím, ani australský nebo novozélandský, přijde mi, že jak to má jinou půdu a "jiný" slunce, není to ono. Chilský taky nebývají nic moc, i když chilská Tarapaca Syrah se dá. Argentinskej Malbec má vlastně jako jediný neevropský víno výjimku. Jinak jsem spíš na francouzská a španělská vína.
(9.1.2022 19:41:19) no momentálně má Kaufland na některé červené Tarapacy slevu 60%, nevím jestli na Syrah, já jsem včera měla Cabernet, ale stejně nevidím šikovné se kór moc předzásobovat , pokud nechcete přijet v úterý
(9.1.2022 19:38:41) Rodinová, jj, Bordeaux. Španělský jsem dlouho vůbec neznala, ale když jsme tam před pár lety byli na prázdninách, objevili jsme vína z Aragónu a ta byla/jsou prostě skvělá. Myslím, že to "prapůvodní" bylo Borsao (odrůda Grenache). Takže si v Makru vždycky nějaké španělské vezmu, jinde nebývá takový výběr.
(9.1.2022 23:40:01) Australský vína mám ráda, nejsem původně vůbec na vino, ale jako diabetik nic jinyho nesmím. To australský víno je aspoň takový trochu jiný, jako ovocný, když už si nemůžu dát Gin Tonic nebo vodku s dzusem
(9.1.2022 19:22:36) Monty, haha, zrovna mám na stole otevřenou Frankovku pozdní sběr z Valtic, co mi někdo dal k Vánocům Dobrá je. Nejraději mám asi Merloty, ale Frankovka mi nevadí.
(9.1.2022 19:29:20) No já taky, ale jsem si jistá, že tu nic není. Což je dobře. Poslední asi tři týdny snad neminul den bez alkoholu. To jsou pořád nějaké svařáčky, rum, dobré víno... Dám aspoň pár dnů pauzu.
(9.1.2022 19:38:21) Huso, já jsem tak říkajíc obojživelník, měla jsem velmi dlouhé bílé období, pak jsem podlehla konspirační teorii, že červené je lék na všechno a pila jsem jenom to a teď to střídám.
(9.1.2022 19:45:51) Burčák je poslední meta, k níž jsem se ještě nedopila, to už radši rum.
Je zajímavý, že momentálně bych docela přepřáhla na pivka, můj chlapík si v tom lábuží a furt tahá speciály. Člověk má pocit, že vlastně nepije alkohol.
Roky jsem se snažila propít do piva, protože kluci si vždycky dají v hospodě pivo, a já... víno často nicmoc, o čaji kafi se dlouho nedá, limonády nepiju (sladké a ještě bubliny), tak leda vodu případně trochu džusu... trapný a neuspokojivý (když nejsem abstinent).
Nakonec jsem byla největší "alkoholik", protože jsem jela panáky a vodu
NO, a pivo prostě nepiju. Fakt to nejde. Čas od času to znovu zkusím (problém s klukovskou partou je stále aktuální), a nic. Možná tak třetinku silnějšího tmavého, ale tím končím (popravdě už tak po dvou deci).
(9.1.2022 19:57:13) Babi, a to já bych pivo i pila, chutná mi a "původně" jsem vlastně pivař. Jenže po něm strašně tloustnu. Ne že bych teda jako "vinař" byla nějak extra hubená, ale pivo by mi o přidalo ještě nejmíň deset kilo navíc.
(9.1.2022 20:31:38) Rodinová, já to mám naopak, spát se mi chce po víně...stačí dvě skleničky...jednou za čas si trochu vína dám ráda, ale stačí mi na chuť fakt tak 2 deci, pak už mi to ani moc nechutná...pivo si dáme s manželem občas doma k jídlu, ale dohromady sotva vypijeme to jedno, v restauraci, když jdeme třeba na dovolené na oběd, tak si dáme já jedno malé, manžel jedno velké a končíme...pokud jdu někam s kamarádkou, tak si dáme většinou kafe a pak popíjíme spíš džus, nebo nějakou domácí limonádu apod.
(9.1.2022 20:42:50) Půlko, no jo, však my si taky občas přijdeme jak trochu z jiného vesmíru, jak se tady říká. Ale zas oba jsme z rodin, kde to bylo víceméně stejně, jako to máme my, tak asi úplně jediní na světě nebudem...a jednu rodinu kamarádů máme taky takovou...
(9.1.2022 20:02:48) Já mám pivo ráda, vypiju klidně za večer 3-4. Chodím na něj speciálně s jednou kamarádkou. Piva mám radši sladší, třeba plzeň je na mě moc hořká. Ale jak píše Monty, jde to strašně na tloušťku, takže pivo tak jednou, dvakrát za měsíc, v létě tedy častěji, v zimě zas i méně často.
(9.1.2022 20:02:56) Babi, kamarádka co taky nepije pivo a chodí s "klukama" do hospody to řeší bavorákem, ono to i vypadá podobně;-), ale je fakt že jsou v tom ty sladký bublinky.
(9.1.2022 20:15:08) Pivo nepiji vůbec, ale víno téměř denně a žádný kynoucí efekt nepozoruji. Kynoucí efekt na mě má tvrdý alkohol, na ten si dávám pozor.
(9.1.2022 20:08:22) Valkýro, já myslím, že pivo hrozně roztáhne žaludek, prostě na náladu potřebuješ vypít na objem tekutiny minimálně dvojnásobek piva než vína, spíš víc.
Ale je pravda, že v některých nejmenovaných městech piva je docela složitý si dát v hospodě dvojku dobrého vína, zatímco pivko je jistota.
(9.1.2022 19:43:31) A tak, já taky piju obojí, měla jsem období červeného, teď už pár let piju spíš bílé. Bublinky taky vypiju, ale moc je nemusím. Možná je to tím, že jsem nikdy neochutnala pravé šampaňské. A už asi neochutnám coby chudá důchodkyně.
(9.1.2022 19:51:39) Stará huso, ono by to asi nic moc nezměnilo, kdo není "bublinkovej", toho neosloví ani pravej šampus. Já jich zkusila hodně, a jediný jakž takž pitelný byla značka Laurent - Perrier. K svatbě jsme dostali od známýho, co má obchod s vínem a šampusem obrovskou šestilitrovou lahev kvalitního šampusu v dřevěný krabici (něco takovýho) a nechali jsme to kamarádce na oslavu čtyřicetin, ani jsme to na té svatbě neotevřeli.
(9.1.2022 20:17:55) Pivo nepiju kvůli chuti, sekt, proseco, lambrusko, ftizzate mi chutná. Limonády taky. Z alkoholu mám nejradši koktejly, ale to jde na tloušťku úplně nejvíc. Když sedím s pivařema piju kofolu s rumem.
(9.1.2022 10:32:15) Já bych to nehrotila. Myslím, že příčetný člověk si s přibývajícím věkem úspěšně vytříbí vkus i postoj ke správnému obdarovávání blízkých, i když nakrásně projde nablblou kolektivní výchovou v ústavech plných nevkusu. Jak moji předci, tak moji potomci jsou lidé vybraného vkusu i vybraných mravů, nezkazila je ani výroba zvířátek z těstovin a vaty, ani povinné obdarovávání maminek těmito výtvory, aniž by se maminky vůči tomu vymezily.
(9.1.2022 10:55:42) babi, jenže já nikdy o žádným nevkusu nepsala. Tříletý dítě tyhle věci obvykle nepobírá. Ten "problém" (resp. spíš pseudoproblém, pro mě to nikdy žádnej problém nebyl, to je prostě jen něco, co by se dalo nazvat "nastavením osobnosti") je v něčem úplně jiným - v pojetí toho, co je to dárek. S besídkami je to to samý, nejde vůbec o to, že ty děti provádí něco "amatérskýho" nebo "nevkusnýho". Mně je nepříjemná ta atmosféra, to jásání a dojetí na povel, není mi to vlastní a snažím se tomu vyhýbat, protože se nerada přetvařuju.
8.1.2022 20:48:06 Monty Re: Chovate se ke svým dětem lepe nez rodice k vam? Babi, ani rodiče mu neříkali nic negativního o něm, jen o nevkusných výrobcích ze školky. Podotýkám, že PŘEDEM. Dřív, než se vůbec do nějakého mohlo pustit. Ať už s nadšením nebo z donucení.
(9.1.2022 11:10:12) Babi, napsala jsem to málo srozumitelně, pardon. Já o těch výrobcích TEHDY nemluvila jako o nevkusných. To píšu vám, protože vy tu nejste školkáči. Tehdy jsem jen přiměřeně věku vysvětlila, jak to mám s tímto typem dárků.
(9.1.2022 11:15:04) Monty, a vzpomeneš si, co jsi mu tedy řekla, abys dosáhla toho, že tě neobtěžoval tímto typem dárků? Jak konkrétně jsi to vysvětlila?
(Ptám se ze zájmu, protože si myslím, že forma ve třech letech moc nehraje roli, jde o "celkový dojem" a ten reálný účinek, že dítě tedy nenosí domů tzv. "obludnosti", protože ví, že by je máma vyhodila, takže pro jádro pudla této debaty je to jedno.)
(9.1.2022 11:19:44) babi, ty jo, to si asi úplně přesně nevybavím. Ono to spíš proběhlo v rámci nějaké povšechné diskuzi o školce - přece jenom, posílala jsem tam poněkud specifické dítě (taky mi to pak celou dobu omlacovali o hlavu, že tam "nepatří", protože se mu "nemohou dostatečně věnovat") a chtěla pokud možno minimalizovat třecí plochy.
(9.1.2022 11:19:12) Monty, a chápeš ty, že moje priorita jsou děti, nikoliv naplněné přání matky? Pro mě je zásadní zapojit děti, dát jim nějaký smysluplný úkol pokud možno. A dovést je zdárně k cíli. Ty jsi vlastně neskutečně sebestředná v tomto. navíc z principu věci není v mých silách u cca 20 - 28 dětí zjistit, co by se tak líbilo mamince a považovala by to za vhodný dárek. Můžeme se na to vykašlat. To jo. Ale taky nevím, jestli to je ta cesta. Přičemž upozornit na to, že teda máma (táta, babi, děda, strejda) mají "svátek" a zkusíme jim něco "umatlat" - považuji za celkem neškodné.
(9.1.2022 11:22:48) Kat, a to je takovej problém u těch dvou nebo tří svátků ročně dětem říct, aby namalovaly mamince obrázek/přáníčko podle sebe a "organizovaný tvoření" nespojovat s dárkováním?
(9.1.2022 11:27:35) Monty, ale jistě. Myslíš mezi těmi desítkami obrázků a výtvorů za rok, které jsou rovněž "pro maminku"? a když ten obrázek dá dítě do formy "přáníčka" už to je špatně?
(9.1.2022 11:31:05) Kat, přáníčko výslovně uvádím, to mi přijde OK. Na to, jaká je to kravina to řešíme podle mě zbytečně dlouho, chápu, že si to bereš osobně, což nebylo mým cílem. Jen se snažím říct, že můj (zjevně velmi menšinový názor) je, že organizované tvoření by nemělo být spojené s děláním radosti směrem "ven", ale pouze "dovnitř" - dítě má radost z tvoření, klidně může i rodičům hrdě ukázat, co vyrobilo, jen to zkrátka nemusí být nutně "dárek k něčemu/pro někoho".
(9.1.2022 11:31:10) Teď jsem si vzpomněla na D, kdysi.. Přinesl srdíčko, s nějakým korálkama, krásný. Bylo nadepsaný:" Milá maminko". Já jsem ho zrovna ale nějak naštvala, tak to "maminko" začáral, hodně tlustě. a hodně zuřivě a šel za starším bráchou, aby mu tam napsal "táto" A pak to strašně důležitě a hodně okatě,abych "viděla", předal tátovi
(9.1.2022 11:47:00) Federiko, já si zas vzpomněla jak u nás ve školce zorganizovali "bojovku" ke dni matek, každé dítě nakreslilo obrázek svojí maminky, a my měly za úkol se poznat, dost jsem se bála že synka zklamu a sáhnu vedle. Naštěstí jsem to nějak zvládla ;-). Nedávno jsem ten obrázek našla a mám ho tu teď na nástěnce.
(9.1.2022 11:52:49) Ty jo, Slonisko, to bych se taky bála Určitě bych poznala výtvor nejstaršího, ten se s tím nikdy nemazal. Já už to tady kdysi ptala, já se snažila ho podporovat, v tom kreslení, ale on si jel po svým. Asi v pěti letech ty děti kreslily už fakt hezký obrázky, on ale ne.A tak jsem přišla ke stolu, dětičky maminkám popisovaly, co všechno na jejich obrázku je, tak jsem se taky pokusila, byť jsem v tom výkresu nic moc nerozeznávala,byly to prostě různý čáry:" Jéé, to je hezký, co to tady je? Asi domeček, viď? A tohle vypadá jako zahrada vedle ně a tohle komín, že jo???" A on na mě kouknul jak na úplnou blbku a suše mě zpražil:" Ne. To jsou jen takový čárky..."
(9.1.2022 11:56:06) Federiko, to znám! zvlášť pikantní je to u dětí, které nekreslí. A potom přijdou "paní učitelko, koukej, co jsem nakreslil, to je pro tebe!" ......aaaaaaaaa (panika) - to je opravdu pro mě? To je asi .....?!?!?!?! nějaké zvířátko, že?????? "Ne, to jsi ty!" "No ano, už to vidím, tady nám brýle, viď?" Ano!
(9.1.2022 16:53:04) Čárky jsem už psala, to je pravda, utkvělo mi to hluboko v paměti Pak už jsem se nepokoušela podlejzat a dolovat z nich, co hezkýho nakreslili nebo vytvořili. A ten nejstarší nikdy moc jinýho než čárky fakt nekreslil Má AS, ale nevím, jestli to spolu souvisí.
(9.1.2022 17:04:18) Babi, to teda jo, bojovka v temném lese je proti tomu čajíček, zvláště když při tom poznávání vedle tebe stojí dítko a důvěřivě kouká
(9.1.2022 17:08:28) Já se u dcery malůvek vždycky poznala. Zásadně sháněla na moje vlasy hnědou,žlutou a zelenou pastelku. Reklamovala jsem to u kadeřnice, že mi ten melír fakt blbě chytá.
(9.1.2022 16:51:35) Babi, to už nevim. On byl hodný dítě,ale strašně takovej zásadovej, běda, když s emu něco nelíbilo.
Babička mu jednou říkala:" Ale na mě nebuď naštvanej, já jsem ti přece nic neudělala..." A on jí odpověděl, byly mu asi 4:" Já když jsem babi naštvanej, jsem naštvanej na všechny!!"
(9.1.2022 11:31:38) Monty, 99% rájmové činnosti "ruční práce" v jakémkoliv věku, je postup podle návodu.Pletení, háčkování, malování, vaření , nakonec i to vaření piva. Ne v každém dříme Leonardo da Vinci, přesto mnohého uspokojí rukodělná tvorba. To dítě vidí, jak se to dělá, jak je to hezké a taky to chce dokázat, co ti na tom není jasný?
Navíc si myslím, že speciálně u Vánoc školkáči věřej na Ježíška, takže nejde o dárek v pravém slova smyslu, ale připomenutí (přání) .
Jistěže v tom případě může originální chlapeček nakreslit mamince schéma jaderné elektrárny nebo bitvu u Slavkova(pokud je to její zájmová preference), ale je to výchova k originalitě za každou cenu bez ohledu na nějaké rituály a zvyky, které lidi spojují.
(9.1.2022 11:45:48) "Jistěže v tom případě může originální chlapeček nakreslit mamince schéma jaderné elektrárny nebo bitvu u Slavkova (pokud je to její zájmová preference), ale je to výchova k originalitě za každou cenu bez ohledu na nějaké rituály a zvyky, které lidi spojují."
Libiku, ale to není otázka výchovy k originalitě. To je otázka toho, jakej je chlapeček, jaká je maminka a jak to mají "nastavený" u nich doma. Rituály a zvyky nejsou žádný zákon, žádné dogma; neexistuje nic jako jednotný Velikonoce/Vánoce/oslavy narozenin. Ty to pořád podáváš tak, jako by rodič urputně pracoval na tom, aby jeho dítě "nebylo jako Pepíček", ať už z jakéhokoli důvodu. Jenže reálně to dítě v něčem není jako Pepíček a v něčem zase ano. Nikoho nedefinuje jedna jediná vlastnost, která je třeba z obecného pohledu "méně častá", ani vlastnost, která je naopak "běžná". Každý člověk je originál, nikdo není "uplně stejný" jako Pepíček odvedle.
(9.1.2022 11:55:01) Tak jistěže rituály nejsou povinnost, ale osvědčily se.
Pokud bych měla pro mě nepochopitelnou touhu naučit dítě to, aby mi dávalo jen úzce specializované nebo vtipné dary a u dalších 20 lidí, které bude jednou obdarovávat nasadilo vždycky v srpnu předem soukromé očko, aby se strefilo do preferencí a momentální nálady obdarovaného, asi bych chtěla kompromis.
"Pepíčku, budete dneska dělat kapříka z těstovin, to je hezké, kapřík patří k Vánocům a takhle je lepší než živý ve vaně, ale až budeš zítra doma malovat, nakresli mi tu elektrárnu, moc se na ni těším"
(9.1.2022 11:58:22) Libiku, ale já neměla "touhu naučit dítě dávat specializované dary", měla jsem - když už - touhu naučit dítě dávat dary, které udělají obdarovanému radost.
(9.1.2022 12:03:20) Monty, no a jak uděláš radost "hypotetické švagrové", o které třeba víš, že na pochutiny a chlast není (tj. čokošky, kaviáry a absinty jsou passé), má velké hobby (třeba víš, že se věnuje fotografii), ale už nevíš detaily - jakou techniku používá, co všechno už má, knihu k tématu jí taky nekoupíš, protože k nim domů nejezdíš, tak nevíš, jakou literaturu už vlastní..., a bratr těžko poradí, protože třeba dle jeho slov "mají tak nějak všechno"?
(9.1.2022 12:05:40) Žženo, těžko. Ale když už jí nemůžu udělat přímo radost, dám jí aspoň něco, co vyloženě neurazí (nebo nemá potenciál urazit). Takže i něco jako "sprcháč", ale ne za dvacku z Kauflandu.
(9.1.2022 12:07:08) Monty, to ho naučíš bokem. Jako všechno ostatní, co se v rámci kolektivní výchovy dělá všelijak. Třeba že na WC za sebou člověk zavírá dveře, hlavní jídlo nenabírá lžící a ven může chodit i jindy než v 10:00. Předvádět pevnost charakteru tváří v tvář školkovým dárečkům je legrační mrhání energií.
(9.1.2022 12:10:39) "Předvádět pevnost charakteru tváří v tvář školkovým dárečkům je legrační mrhání energií."
Ropucho, nemyslím, že jeden rozhovor o tom, jak to chodí ve školce je nějaké extra mrhání energií. Legrační to samozřejmě někomu přijít může, to už je, jak by řekla Kudla (jak se jí asi daří?), "na vkusu každého soudruha".
(9.1.2022 11:23:43) Kat, máš "svoji" pravdu, ale na druhou stranu my tu řešíme chování rodičů k jejich dětem, nikoli práci a cíle učitelky MŠ. Tvým úkolem není individualizace dárků ani podle Monty. Dle ní to bylo úkolem JEJÍHO tříletého dítěte, což je jiná kategorie, než běžné školkové dítě.
(9.1.2022 11:12:25) Val, bingo! To dojetí je většinou spontánní. Já to tak nemám. A dítě není blbé, aby to nepoznalo. Proto jsem ty besídky nesnášela. To, co tam provozují ty děti, o to vůbec nešlo. To, co si o tom myslíš není nijak poznat. To, co u toho prožíváš, to většinou poznat je.
(9.1.2022 11:14:48) Tak mě dojme všechno. I se často štípu do stehna, abych nebrečela A nejen u úplně malých. Teď dali na čsmg videa z mistrovství juniorek, já se na to podívala, viděla jsem tam toho svýho prcka, jak kráčí mezi většíma prsatýma holkama a taky mě to dojalo,až jsem se sama sobě musela smát. Brečím i u filmů.
(9.1.2022 11:18:57) Já byla jen na jedné školkove besídce, kde se hrálo Boudo, budko, kdo v tobě přebývá a dcera tam hrála zajíčka. Bylo to roztomilý a hezký. Trapní byli jen někteří rodiče, kteří si to natáčeli na video a vůbec se chovali, jako by to bylo vystoupení v Národním divadle. Jinak byly moje děti furt nemocné, takže se už ničeho podobného nezúčastnily. Možná, kdybych těch besídek viděla desítky, tak by mě to štvalo, takhle mám na to hezkou vzpomínku.
(9.1.2022 11:28:19) Já jsem se potýkala s pocity nepatřičnosti na besídce, kde předškolní holčičky v gymnastických minioblečcích "tančily" na skladbu Dlouhá noc. (Moje dítě tam naštěstí nefigurovalo, to bych se asi vzepřela už proti nácviku.) Holčičky se kroutily s nadšením, souvislosti netušíce, rodiče jásali a já jsem rozpačitě přešlapovala přemýšlejíc, jestli jsem jediná, komu to připadá jako vystoupení pro pedofily.
(9.1.2022 11:38:40) Ropucho, naprosto rozumím. Moje dcera od tří let tancuje v zušce. Když byla v první třídě měla jakousi krizi a mermomocí chtěla na tanečky ve škole. Já v druhém pololetí vyměkla a opravdu ji tam přihlásila a zrušila tu zušku. Časově se to krylo. Po měsíci měli školní vystoupení a já nevěřícně koukala na zmalované prvňačky, co kroutily zadkem. Tehdy jsem jí řekla, že buď se vrátí do zuškyba nebo končí, ale pedofilní trapnosti se účastnit nebude. Sama uznala, že se to kvalitou nedá srovnat. A dodnes tancuje v zušce a k tomu v baletní škole.
(9.1.2022 11:39:33) Ropucho, tohle mám spíš jako Husa. Mně přišlo mnohem víc "nepatřičný" chování rodičů než to, co předváděly ty děti. Ty prostě dělaly to, čeho byly schopny, do určitého věku to nelze ani nijak "objektivně hodnotit". V tomhle je diametrální rozdíl mezi "besídkou pro všechny" a nějakým představením v rámci zájmové činnosti. Absolvovala jsem jich strašně moc - dramaťák, výtvarka, Pražská poetická setkání, Přehlídka mladých talentů (v naší čtvrti se to dělalo každej rok a závěrečný večer byl vždycky v nějakém divadle)... A to už bylo v pohodě, protože šlo o větší děti a o něco, čemu se na nějaké úrovni věnují. I ti rodiče se tam chovali řekněme "příčetněji".
(9.1.2022 11:56:27) Libiku, ve školce se zpívá "jede jede do dálky, veze samé korálky" Proti klasice tohoto typu nic nemám, nevadili by mi snad ani ti ožralové, nejsem tak upjatá. Vadí mi sexualizace dětí, na to jsem alergická a nejsem schopná nadhledu.
(9.1.2022 12:11:22) Libiku, člověče, asi ne! Na každém venkovském bále to proběhne, poctivě se zařadím do hada a ťapkám, ale co vlastně hulákáme dál po ožralcích, to si nevybavím ... No teď dva roky nic nebylo, že bych zapomněla? Co tedy?
(9.1.2022 12:42:44) Ropucho, je tam mnoho rýmovaček, mezi jiným "přistoupila starší dáma, přisedla mi dařbujána"
Aby si někdo nemyslel, že oblibuji sprostonárodní písně (a nedal mi procítěný dárek k Vánocům), znám to skrzeva původní interprety, jejichž banjista je bratrem mé kamarádky. Kupodivu od nich ten výtvor koupili Pokondři za dobrý peníz, ačkoliv oni sami si s autorskými právy moc hlavu nelámou, viz patriotská
(9.1.2022 12:58:45) No já si neumím představit ani to cestování pod sedačkou potají, marně přemýšlím, jestli v historii plzeňské MHD někdy figurovala tramvaj, kam by se (tehdy) mladý interpret vešel a nebyl vidět
(9.1.2022 13:05:50) Libiku, nevím jak v Plzni, ale v Praze bývaly ve starých tramvajích lavice. Schovat se pod nimi bylo možné, byť neviditelnost by to asi tak úplně nezaručilo.
(9.1.2022 11:07:48) Jo, VV bych zrušila, za nás to byl dril a já jsem nešikovna, s tím se vůbec nepočítá, jak se takové nešikovne dítě strašně stydí . Ještě když má učitelka poznámky.
(9.1.2022 11:05:24) Kat, moje školka v sedmdesátých letech byla opravdu hrozná. Nejen nablblá, ale vyloženě blbá. Školky mých dětí lepší, lepší doba, štěstí na lepší lidi, ale některé systémové blbosti stále. Vůbec to nesouvisí s prací, kterou děláš ty a která může být klidně skvělá. Zbytečně si to bereš osobně.
(9.1.2022 11:09:36) Moje děti měly super školky. Já sama ze svý školy rozhodně nemám trauma, ale vybavuju si věci, který hnusný byly. Ale i v dnešní době jsem kdysi zažila na hřišti v Čerčanech školku, kde učitelky seděly mimo dětí s kafem na lavičce a probíraly tam takový věci, že jsem byla v šoku. Navíc se dětem vůbec nevěnovaly, jen na ně pokřikovaly. Byla jsem tam s miminem a dlouho pak přemejšlela, jestli dítě do školky vůbec dám
(9.1.2022 11:13:45) Federiko, ony tyhle nešvary naneštěstí mají velkou setrvačnost. Člověk by čekal, že dneska je všude všechno jinak než před čtyřiceti lety, ale není.
(9.1.2022 11:16:13) Ropucho, ale proč dneska tuhle práci dělají ženský, který nemají rády děti? Já jsem tenkrát myslela, že na tu jednu vletím a zakroutím jí krkem. A toho chlapečka, o kterým mluvily, že popadnu a uteču s ním někam
(9.1.2022 11:23:34) Není to ani skvěle placený, měla jsem za to, že to jdou dělat lidi, kteří to dělat chtějí, milujou děti a práci s nima, baví je to. Jinak přece mají na výběr. Tahle ženská se o dětech vyjadřovala přímo nenávistně.
(9.1.2022 11:31:16) Federiko, asi vyhořelá učitelka. Bohužel. Tohle je totiž celkově ve školství na prd, že se to neřeší. A když nemá člověk sám tu sebereflexi, aby odešel.... Je z toho potom průser.
(9.1.2022 11:35:56) Kat, to není jen školství, to je i zdravotnictví a všechny obory, kde se pracuje s lidmi. Člověk si buď špatně zvolí, nebo v průběhu vyhoří, ale nic jiného neumí, ke změně se nerozhoupe, drží se stereotypu a škodí svým svěřencům.
(9.1.2022 11:39:41) Ropucho, to je pravda. Taky bych řekla, že vůbec není v těchto oborech (sociální práce také třeba) myšleno na nějakou systémovou podporu. Nikdo to nehlídá, nebo jak bych to řekla.
(9.1.2022 11:10:17) Ropucho, děkuji. No, osobně - specifikum ucitelování ve školce je to, že každý rodič má mnoho názorů na to, jak to máme dělat. A co máme a nemáme dělat. Tudíž žijeme v určité podvědomé nejistotě, protože ta práce má mít nějaký standard, ALE každý na ni má jiný náhled (každá ředitelka i inspektora, kolegyně i matka, babička i otec). Navíc tušíš, že jsi často na chvostu pokud jde o nějakou váhu různých argumentů (voní tomu v tý školce nerozumí). Takže ji, určitě jsem po večeru diskuse o nevkusu a hrůze tvorby lehce vztahovačná
(9.1.2022 11:19:56) Kat, to je osud učitele. Každý rodič má svůj názor na to, co a jak by měl dělat. A ty názory jsou protichůdné, takže jich máš na jednu třídu počítám cca třicet různých. A k tomu máš vlastní představu o své práci a k tomu narážíš na systém a na vedení. A k tomu máš zodpovědnost za děti. Jsi hrdina, buď v klidu, pokud máš v klidu vlastní svědomí
(8.1.2022 20:32:53) Monty, patrně naše rozdílné vnímání věci plyne ze skutečnosti, že moje děti NIKDY nepřinesly žádnou obludnost typu výtvoru z těstovin a lepidla, a očekávání dojetí k slzám určitě nikde dětem vnucovali.
(8.1.2022 20:44:33) Moje dítě dotáhlo výtvor z těstovin a lepidla tenhle týden. A je to moc pěkný a zaslouží si to uložit k vànočním dekoracím, akorát se bojím, jak dlouho to vydrží, chtěla bych se za dvacetlet dojímat nad dobou, kdy mi to to sladké dítě doneslo
(8.1.2022 20:40:35) Já to vždy chápala tak (a i tak vedu děti), že: Děti dostávají závěje dárků. Je fajn postupně je učit obdarovávání. Tím, jak dárek přijmu (poděkuju, ocením pracnost), je učím i přijímání dárků. Děti nemají tolik rozumu ani prostředků. Mnohem radši mám křivej bizár, než nabarvenej vkusnej polotovar, kde byl zásah dítěte minimální. A teda moje děti uměj moc pěkně a vtipně blahopřát.
Máme tu vyhrazenej prostor na dětský výkresy, postupně to obnovuju a vyhazuju. Nechávám jen to vkusný.
(8.1.2022 20:35:28) Val, jsem. Syn je perfekcionista, kterému od útlého dětství mraky lidí zcela otevřeně podkuřovaly a vzdychaly nad jeho schopnostmi. Pro něj samotného to vždycky bylo jak bzučení otravného hmyzu. Jeho v podstatě nezajímá, co si myslí ostatní, on má svoje kritéria a těmi se řídí.
(8.1.2022 20:39:58) Monty, moment, jaké mraky lidí - ty nejsou pro batole a školkáče nic (jak píšeš - bzučení kol...). Jde o rodiče, případně jinou stálou "mateřskou" osobu v prvních letech života. Ti dotvoří to vrozené.
(8.1.2022 20:48:06) Babi, ani rodiče mu neříkali nic negativního o něm, jen o nevkusných výrobcích ze školky. Podotýkám, že PŘEDEM. Dřív, než se vůbec do nějakého mohlo pustit. Ať už s nadšením nebo z donucení.
(8.1.2022 20:55:44) Monty, no jistěže ne o něm, jen o tom, co vyrobí. Většina lidí svoji schopnost vyrábět hezký věci odvozuje od toho, jaký věci vyrábí. Výsledek: jsem dobrej člověk, ale moje výrobky za moc nestojí.
Jinak tedy - jak píšu, asi jiná školka.
A taky si vůbec neumím představit, jak říkám dítěti: a hlavně mi nenos nevkusný dáreček, který tě budou navádět vyrábět učitelky. Ostatní děti ať hromadně vyráběj, ale ty jsi unikát, nenech se zblbnout k falešnému nadšení, nikdo to doma neocení
(8.1.2022 21:42:10) "a hlavně mi nenos nevkusný dáreček, který tě budou navádět vyrábět učitelky. Ostatní děti ať hromadně vyráběj, ale ty jsi unikát, nenech se zblbnout k falešnému nadšení, nikdo to doma neocení "
(8.1.2022 21:01:06) Bouřko, dle mého měla smůlu na školku (učitelky). Jsem si jistá, že mi děti nikdy nepřinesly slepené těstoviny. Co je vkusné je věc vkusu, u malých dětí myslím stačí, když si výrobek nehraje na něco, čeho ještě nejsou schopny.
(8.1.2022 21:07:11) Pamatuju si, jak mamka nosila "náhrdelníky" z těstovin, které jsme jí se sourozenci vyráběli. Tedy nosila to jenom doma a jen, když byla nějaká oslava. Musím se jí zeptat, jak moc se musela přemáhat. Já si pamatuju tu naši radost, když jsme sehnali nějaké zajímavé těstoviny...
(8.1.2022 21:03:24) Monty, mně se ty dětské výrobky a obrázky prostě strašně líbí, moje nadšení je upřímné. Zpětně si vzpomenu, že moje rodiče moje výtvory nezajímaly a ten pocit, že je nezajímám já (což není situace u vás). Já třeba nechápu, proč učitelky opravují písmo prvňákům, mě se strašně líbilo, jak holky psaly. Vždycky předčily moje očekávání. Nejmladší škrábe ve třetí třídě děsně, ale stejně oceňuju, že se to vůbec naučila. V první ale psala hezčeji, teď na to kašle....
(8.1.2022 21:14:56) Kuličko, tak moje dítě má poměrně výrazný výtvarný talent. Takže jeho výtvory se mi mohou líbit i objektivně. Jenže patlání čehokoli podle učitelské předlohy není "jeho výtvor". Volná tvorba je něco úplně jiného. Mmch., když chodil do ZUŠky, ani tam ho nenutili dělat nic "podle zadání". Jeho učitelka mi přímo řekla, že on by to sice udělal, ale nebylo by to ono, že ho zcela záměrně nechává dělat to, co sám chce. Že by mu tím vzala právě tu tvůrčí radost. Pak ho použili i do nějakých výukových materiálů, právě jako příklad dítěte, kterému se nemá překážet v rozvoji nějakým zadáním. Pro jistotu podotýkám, že plnit zadání při přípravě na talentovky neměl problém, neboť chápal smysl takového počínání. Fascinuje mě, kolik lidí má problém pochopit, že existují lidé, pro které se organizované "plnění" vylučuje s "čistou radostí".
(8.1.2022 20:56:35) Monty,jenomže ta "vlastní kritéria"se standardně tvoří pod vlivem nejbližších osob.Takze není asi divu,že syn moc nebere vážně pochvaly od "nedůležitých osob",když matka si asi myslí,že to není nic moc ...
(8.1.2022 21:07:09) Kristova noho. Ne, já fakt dítěti neříkala, že je unikát, ani že je neschopný debil. Dokonce ani to, co mají nebo nemají dělat "ostatní děti". Prostě jsem mu vhodnou formou sdělila svou "životní filozofii" ohledně rukodělné výroby ve školkách. Sebevědomí jedince skutečně nijak neformuje vztah jeho rodičů ke školkovému patlání.
(8.1.2022 21:13:09) Monty, mě uráží tvůj postoj k tomu "skolkovému patlání". Ono to některé děti stojí dost úsilí upatlat něco trochu úměrnýho věku. A někdo v 6 letech neupatlá skoro nic, ale třeba to málo dělá s obrovským nadšením. Možná že vaše ucky postrádaly vkus. To se stává, bohužel. Ale ony často ty objektivně "nejhorší" výtvory velmi často stojí dítě mnoho odvahy i úsilí. Ono totiž vidí, že to kolegům jde třeba lépe.
(8.1.2022 21:19:36) Kat, já jsem za školkový patlání ráda. Oba s mužem slušně kreslíme, na co šáhneme, to nám jde, furt se tu vyřezává, lepí, šije, vyrábí.
A co máme za děti? Disgrafiky dispraktiky nešiky
Jak jsem se těšila, že s nimi budu vyrábět: zdobené perníčky, mobil ala Alexander Calder do kuchyně, betlém odmítají, nechtějí, nic jim nejde. Jediné dítě má dvojky z VV - můj syn.
(8.1.2022 21:19:28) Monty, však ti neberu tvoje přesvědčení ohledně dotváření sebevědomí, ani by to nebylo dobrý, kdyby ses nechala... (co už teď, jak píše libik),
jen píšu, že za á jste měly (matka a dítě je měly nebo měli?) smůlu na školku, za bé si neumím představit, jak dítěti vysvětluji, že k jeho rukodělné výrobě (shodou okolností vznikající ve školce) mám "životní filozofii".
(8.1.2022 21:26:55) Babi, ne k JEHO rukodělné výrobě. K rukodělné výrobě na povel. I když, ono to bylo v podstatě zbytečné cokoli vysvětlovat, na povel nefungoval už jako batole.
(8.1.2022 21:32:16) Tak s prací na povel se vėtšina setkává celý život, holt i k tomu slouží školka, ať už si o tom jeden myslí cokoliv, je třeba to zvládnout.
(8.1.2022 21:41:11) Monty, žádné batole nefunguje na povel.
Ohledně rukodělných výrobků mě asi zmátl tvůj příspěvek v úvodu tohoto vlákna, kdy ještě nešlo o splnění pokynu "nalep tento kus vaty na tuto ruličku od TP", ale obecně dětské výtvory:
"že jsem mu na rovinu sdělovala věci, jako že na besídkách trpím, dětské rukodělné výrobky si s dojetím nevystavím, ale vyhodím".
(8.1.2022 21:35:11) Kate, už jsem to psala. Syn je perfekcionista. Pokud něco neovládá na 100 % a nikdy nechybuje (v tom, co je pro něj osobně důležité), není se sebou spokojen. To skutečně nesouvisí se "školkovým patláním" nebo mým vztahem k němu.
(8.1.2022 21:43:59) Monty,moc se mi nechce věřit,že takový perfekcionismus je vrozený.To prostě je vliv okolí.Pisu vliv,nikoliv vína,protože to určitě nikdo nedělá schválně a nejspíš ani "z nedbalosti",často možná ani nejde odhadnout,co způsobí jaká kombinace různých vlivu okolí a vrozené povahy dítěte.Ale být si tak jistá,že moje chování nemohlo mít na nízké sebevědomí dítěte žádný vliv???
(8.1.2022 21:51:39) Moniko, "okolí" mu to vyvrací horem dolem, co pamatuju. Včetně lidí, co tomu - na rozdíl od rodičů - rozumí. Například jeho učitelé na gymplu. Prostě má takovou povahu. Aniž by ho kdokoli v životě nějak "srážel". Jemu je jedno, že něco podle ostatních "nejde". On to tak chce.
(8.1.2022 20:11:24) Monty, no, a já něco vystavím (mám dodnes), protože v tom (dodnes) cítím tu radost dítěte. V podstatě je to svého druhu umění Nevyhazovala jsem jim nic - zas tak objemné předměty to nebyly. Až když byly daleko starší, tak jsme to spolu probrali a vyhodili. Vystavovala jsem jen zlomek, to dá rozum. Ze školky toho moc netahaly, spíš z kroužků, a to popravdě celkem vypadalo k světu a nijek "hromadně" to nepůsobilo. Panáky z keramiky předškoláků používám dodnes
(8.1.2022 20:16:33) A to já zase jo. Neměli jsme to doma nikdy natolik estetický vydyzajnovane, aby nějaké křivé srdíčko na poličce zkazilo celkový umělecký dojem. Když to dítěti udělalo radost, proč ne?
(8.1.2022 20:28:56) Huso, já bych naopak nedokázala mít radost z vyumělkovaného sterilního interiéru, kde není prostor pro děti a jejich věci, hračky, výtvory. Děti do té domácnosti patří se vším, co patří k nim. Před chvílí jsem likvidovala vánoční stromeček a s ním tradičně vystavovaný Betlém, který dcera vyráběla před čtrnácti lety jako předškoláček. Je to náš rodinný Betlém, který vystavuji každý rok a žádný koupený pro mě nebude nikdy mít tu cenu. Samozřejmě, že neschraňuji úplně všechno, co kdy děti vytvořily, ale pár věcí má své trvalé místo. A pokud vím, je to tak i v jiných domácnostech.
(8.1.2022 20:34:45) Ropucho, taky mám schované některé výtvory svých dětí, obrázky, "knížky", co psaly v 6 letech, pár věcí, co vyrobily v keramice. Spoustu jsem toho vyhodila, když jsem se stěhovala, ale něco mám jako památku.
(8.1.2022 20:43:38) Jo, "knížky" předškoláků i raných školáků jsou boží Stěhovala jsem před 2 a čtvrt rokem, pořád ještě třídím z banánovek věci ne denní potřeby, tak jsem zrovna některé "poklady" měla znovu v ruce.
(8.1.2022 20:29:33) "I když se to povede "úměrně věku", doma si to nevystavím."
Monty, tohle jsem na tobě nikdy nechápala Ty děláš, jakoby vystavení si toho výtvoru znamenalo neskutečné úsilí. Jestliže je ten domov i mého malého dítěte, a jeho těší, že je jeho výtvor na nástěnce, na lednici, na parapetu, tak na to má právo - není to jenom můj domov přeci
(8.1.2022 20:05:13) Babi, "Dle mého není přetvářka říct dítěti "to se ti povedlo" v případě, že se mu to povedlo úměrně jeho věku. Že to "absolutně" není bohviečo je jasný" ....ano. takhle přesvědčujeme cca 5leté děti, že se nemusí bát, když jim něco nejde. Když něco zkazí. Ony už ve věku 3-5 let se bojí chyby, selhání. Celkem smutný. Někdy to je nejistá povaha. Nesmělost. Často spíš zkušenosti.
(8.1.2022 19:21:40) Val, já nevím, jestli jsem něco synovi otrávila. Do ničeho jsem ho nikdy nenutila. Na to měl babičku. On je ve spoustě věcí úplně jinej než já. V tom základním nastavení ne, taky nemá rád lži, přetvářku, má nechuť k zažitým stereotypům a "měšťácký morálce", takže se můžeme bavit na rovinu o všem a bez toho, aby došlo k nějakému konfliktu, ale není ani trochu dobrodruh a "člověk okamžiku". Nevyhovuje mu dělat věci bez plánu, "na blind", od dětství mě sekýroval, že nevím, v kolik přesně jede autobus, že nejsem nervózní, že nám ujede vlak, že nechci smrdět na letišti dvě hodiny před odletem apod. Cokoli mu neřeknu aspoň týden předem, to je "moc narychlo" (i když na 99 % těch věcí zapomene). V podstatě mu ke štěstí stačí "věda a kamarádi", nestojí o žádná "zpestření života". Když jsem mu kdysi navrhla, jestli nechce vzít své děvče na prodlouženej víkend do Paříže, že by to jako byla romantika, díval se na mě jako na blázna, protože co by tam jako dělal?
(8.1.2022 19:46:30) Val, jj, taky si pamatuju, co všechno matka naslibovala a skutek utek´. Přitom to byly většinou úplné blbosti typu "někdy se spolu podíváme, kam jede tenhle autobus".
(8.1.2022 20:00:51) Valkýro, já si nepamatuji, že by mi naši něco slíbili a nedodrželi to. Dcera si naopak vzpomíná, že jsem jí slíbila psa, když bude mít na vysvědčení jedničku z matematiky. Já si na to třeba vůbec nevzpomínám, mně nikdy o známky nijak zvlášť nešlo a psa jsem věděla, že nikdy. Asi jsem něco blbě plácla a dcera to brala jako závazný slib. Mrzí mě to od té doby, co jsem se to dozvěděla. Kolikrát dospělí melou něco, čemu nevěnují žádnou pozornost a pak to takhle dopadá. Ach jo.
(8.1.2022 20:06:07) Huso, dospělí mimoděk vyřknou spoustu věcí, nad kterými vůbec nepřemýšlejí, ale dítě je vezme vážně a pamatuje si je. Pro nás je to jen šum, kterému sotva věnujeme pozornost, ale dítě každé naše slovo nasává a prožívá.
(8.1.2022 20:12:40) Ropucho, no právě. Proto si člověk může o sobě myslet, že je úplně úžasný rodič a dítě to vnímá úplně jinak a nese si z dětství svoje šrámy a křivdy, které rodič vůbec netegistruje.
(8.1.2022 20:14:36) "Proto si člověk může o sobě myslet, že je úplně úžasný rodič a dítě to vnímá úplně jinak a nese si z dětství svoje šrámy a křivdy, které rodič vůbec netegistruje."
Souhlasím. Tak je to podle mě ve valné většině případů, včetně mého vlastního.
(8.1.2022 18:45:59) Monty, to já nad tím, jak se jako matka chovám, přemýšlela hodně. Měla jsem na sebe strašné nároky, jenže jsem šíleně nedůsledná, jako ve všem, takže jsem často porušovala svá vlastní předsevzetí a hrozně toho litovala. Jenže pak to přišlo zase a zase a já se trápila a trápila. Obecně si myslím, že jsem nebyla nějak hrozná matka, ale ani tak dobrá, jak jsem vždycky chtěla být.
(8.1.2022 18:34:22) Půlko, tak u nás je to celkem jasný. A i moji rodiče byli lepší než jejich předchozí rodiny (u táty si teda nejsem jistá, od 10 byl polosirotek a babička mi vždy přišla jako moudrá žena). Táta byl prý docela drzý fracek a odmítal si mámu vzít a hnal jí na potrat. Máma kvůli těhotenství odešla z VŠ. Pak jí táta nařídil, aby dala mimino babce (mojí prababce), co byla psychopat (ale s miminama to asi uměla) a naši jeli pracovat na Slovensko, občas jezdili bráchu navštívit. Babky nevydržely s bráchou rehabilitovat a tak musel na operaci, kde byl měsíc a půl zavřený a nikdo ho nesměl navštívit (byl mu rok a půl). Když si pro něj přijeli, vůbec je nepoznal. Několikrát jsme se kvůli tátovi stěhovali, protože nevydržel v pracovním kolektivu. Naštěstí od mých 2 let to máma už nějak zatrhla a pak jsme žili normálně, daleko od psychopatické prababičky, i když ty návštěvy tam byly noční můra. Pamatuju si, jak jsem byla jako dítě ráda, že konečně zemřela - žila s babičkou a ta sama o sobě byla celkem hodná (i když velmi nerozumná). No a moje děti se měli prostě jako v bavlnce...těšil mne každý úsměv miminka, každý malý pokrok a za žádnou cenu bych si nenechala ujít jejich ranný vývoj (ani ten další).
(8.1.2022 19:19:06) Půlko, myslím, že přesvědčení, že jsou lepší, tu píšou jenom ty, které měly fakt hodně špatné rodiče (buď se o ně nestarali vůbec - otec zmizel, matka předala dítě prarodičům... nebo skutečné týrání a dál se mi nechce ani psát). A takoví jsou v každé době. Dost nás tu píše, že rodiče dobří, my dobří, případně i "na mamku nemám".
(8.1.2022 19:26:27) babi, moji rodiče nebyli nijak mizerní a špatní, dělali co mohli, ale zejména v mém případě jim to prostě moc nešlo, holt měli nestandardní dítě v blbé době a chyběli jim informace a vrozený talent. Jako lidi jsou to dobré vzory, jako rodiče dětí je to holt horší, jako rodiče dospělých osobností to je taky v pohodě.
(8.1.2022 19:36:53) Bouřko, ty jsi výjimka Hlavně tedy jde o to, že u nestandardních dětí je to zas jinak... pravda je, že z mého nest. syna byli moji rodiče dost paf - měli pocit, že dělá naschvály, že ho nedostatečně vychovávám, atd... atd... Kdyby se jim narodil takový kousek, nevím, jak by to pak hodnotil.
(8.1.2022 19:31:39) Babi, individuální případy jistě jsou, to vůbec nezpochybňuju. Dokonce i já si myslím, že se k dětem chovám líp, protože mám objektivně daleko jednodušší okolnosti a míň věcí k nervování se, než měli a mají oni.
Jen to nemůže být obecně platné, protože to nemůže být generace od generace jen skvělejší, takže něco bude imho dáno i tím, že člověk dělá, čemu věří, akorát jeho potomek to vnímá jinak, protože věří něčemu jinému, což zase aplikuje na svoje děti a tak dále a tak dále.
(8.1.2022 22:39:15) Myslím, že ani nejde srovnávat rodičovství mezi generacemi ale vždycky jen v rámci té jedné generace. Tedy, pokud je v generaci "běžné" děti vychovávat vařečkou, lepší rodič je ten, který to nedělá. Pokud je obvyklé poskytnout vzdělání jen jednomu dítěti z rodiny, pokrokovější rodiče, kteří se uskromni a zajistí vzdělání všem, i když je to omezující.
Nevím tedy, jestli jsme lepší rodiče než byli ti naši, vím ale, že to máme v mnohem jednodušší, než to bylo za nich. Dnes je mnohem snadnější děti podpořit a postavit se za jejich zájmy. Moji rodiče nikdy nepluli s hlavním proudem a z nějakých oficiálně doporučovaných výchovných postupů si asi nic moc nedělali. Během let jeli různé alternativy, jógu, nějakou dobu byli vegetariány, řízené půsty, náboženství. Stlát postele jsme nemuseli . Měli jsme peřiňák, do kterého jsme měli lůžkoviny dávat ale nikdo to nijak moc nekontroloval. Hodně se četlo, poslouchala se vážná hudba a tlačili nás do jazyků. Sami se učili francouzsky . Škola se nehrotila, bylo tak nějak jasné, že vysoká stejně nepřipadá v úvahu, když byli oba z rodin, kde po 48. bylo co brát. Výsledkem je, že jsme nějak neměli potřebu se proti rodičům vymezovat. Blbli jsme dost ale o tom se doma nikdy nedozvěděli .
A mé děti jsou pro mě vším . Bavilo mě to s nimi, když byli malí a je to skvělé i teď, kdy jsou to už parťáci. Každou mateřskou jsem prožívala jinak - poprvé v zahraničí, druhou v Praze a třetí v českém pohraničí. Každá měla něco do sebe, u první a druhé jsem pracovala, takže na stereotyp nebyl čas. Překopali jsme rodinnou logistiku proto, aby bylo možné mladší dítě vytáhnout ze spárů debilní školy. Snad si kvůli naší výchově nebudou muset v dospělosti platit psychology . Ne, dobré to bude, pokud už jim nebudou školy zavírat, budou v pohodě.
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.