Val,
já nevím, jestli jsem něco synovi otrávila. Do ničeho jsem ho nikdy nenutila. Na to měl babičku.
On je ve spoustě věcí úplně jinej než já. V tom základním nastavení ne, taky nemá rád lži, přetvářku, má nechuť k zažitým stereotypům a "měšťácký morálce", takže se můžeme bavit na rovinu o všem a bez toho, aby došlo k nějakému konfliktu, ale není ani trochu dobrodruh a "člověk okamžiku". Nevyhovuje mu dělat věci bez plánu, "na blind", od dětství mě sekýroval, že nevím, v kolik přesně jede autobus, že nejsem nervózní, že nám ujede vlak, že nechci smrdět na letišti dvě hodiny před odletem apod. Cokoli mu neřeknu aspoň týden předem, to je "moc narychlo" (i když na 99 % těch věcí zapomene). V podstatě mu ke štěstí stačí "věda a kamarádi", nestojí o žádná "zpestření života". Když jsem mu kdysi navrhla, jestli nechce vzít své děvče na prodlouženej víkend do Paříže, že by to jako byla romantika, díval se na mě jako na blázna, protože co by tam jako dělal?