Všechny naše deníky

Papírky na odběr krve z patičky lze objednat zde (kontakt od Xanajky):

Mar-Con.s.r.o, laboratorní technika
Geolodická 995/9
152 00 Praha5 - Barandov
Kartičky lze objednat po 10 kusech, cena jednoho je 20,-Kč

Návod kdo a jak vyplňuje Hlášení o novorozenci:

http://ciselniky.dasta.mzcr.cz/CD_DS3/hypertext/m60nov.doc

Já bych byla ochotná se v tomto případě "podřídit systému", pokud bych měla pocit, že systém zaujímá k problému nějaký jednoznačný postoj, a z toho vyplývají řešení. Ale po tom, co jsem sama zažila a následně přečetla, jsem si jistá, že ani ten systém v tom nemá jasno. *Začíná to už tou samotnou diagnostikou - o tom, že někde se používá jedině OGTT, jinde stačí Sullivanův test, asi víte. To by ještě šlo. Jenže ony jsou dost velké rozdíly i v tom, jak v které ordinaci ten který test probíhá. Někde doporučí den předem nejíst sladké a přijít nalačno, jinde je jim to jedno. Někde chtějí, abyste v době mezi vypitím sajrajtu a odebráním vzorků krve v klidu seděly, jinde je jim to jedno. O takových extrémech, jako jsou v té včerejší diskuzi zmíněné dvě koblihy, které jim někde stačily namísto roztoku glukózy, ani nemluvě. Pokračuje to tím, že se lékaři neshodnou ani v hodnocení výsledků těch testů - nechce se mi teď vyhledávat ty konkrétní hodnoty, které jsou považovány za hraniční, ale pokud to uděláte, určitě najdete několik možných variant - stačí třeba zalistovat trochu hlouběji v diskuzi na Rodině - Těhotenská cukrovka, kde si těhule běžně sdělují zkušenosti. *Rozdíly plynou jednak z toho, jestli jsou testy prováděny (příp. vyhodnocovány) přímo u vašeho gynekologa (já to tak měla), nebo vás na to gynekolog odešle někam na internu/diabetologii. To, že to rozdílně hodnotí gynekologové, pro které je to řekněme oborově "okrajová" záležitost, by se ještě dalo pochopit, jenže co jsem tak četla, liší se v hodnocení i diabetologové (byť už třeba jen v tom, že v momentě, kdy ty hodnoty jen lehce překračují limit, jeden to hodnotí už jako GDM a jiný tomu říká "intolerance glukozy" a řeší to "benevolentněji"). *Když postoupíme ještě dál, zjistíme, že jsou dost indivindi rozdíly v tom, jak vaši diagnostikovanou GDM (nebo intoleranci glukozy) budou řešit, podle toho, komu se dostanete do rukou. Od přístupu, kdy vás s tím gynekolog nikam nepošle a řekne vám, že nemáte jíst sladké, ale když si jednou týdně jednu koblihu dáte, tak se taky nic nestane - tak to proběhlo u jedné těhule z mojí těhudiskuze, odněkud z východočeské gubernie. Až po přístup, kdy já sama (s jen mírně vyššími hodnotami testu než ona těhule) byla odeslána do diabetické poradny u Apolináře - chodila jsem k MuDr. Moravcové, která je, co vím, považována v této problematice za tuzemskou špičku. Baba je to přísná (nezazlívám jí to), takže začíná u všech těhulí poměrně striktní diabetickou dietou, napřed tedy jen s vyloučením všeho sladkého a jiných uhlohydrátových bomb (třeba mléko a mléčné výrobky po ránu) + jídlo pětkrát denně v malých dávkách. Pokud to nepomůže, následuje zkoumání a třídění potravy dle množství uhlohydrátů, které obsahuje, a odvažování porcí. *No, a pokud i to je slabý kalibr, jak se stalo třeba u mne, kdy i přes opravdu poctivé dodržování výše určených pravidel, hodnoty glykemie se s postupujícím těhu stále horšily - nasazuje se inzulin. *JENŽE! Můj případ pokračuje - inzulinový ortel jsem důkladně ořvala a následujícího rána se dostavila k instruktáži a první aplikaci + vyzvednout si glukometr. Hezky pod vedením sestry jsem se tam poprvé (a naposled) píchla do břicha, vykráčela do čekárny, kde jsem měla 10min setrvat a po cca pěti minutách se vesele složila k zemi. Takže - diagnostikována nesnášenlivost inzulinu (neptejte se mě, co to znamená, vzhledem k tomu, že Moravcová problematice opravdu rozumí, myšlenku na to, že by vědomě nasadila inzulin někomu, u koho by byl na škodu, jsem zahnala) a konstatováno, že nezbývá, než vydržet bez něj a ještě zpřísnit dietu. *Dieta byla sice poté fakt ďábelská, ale já byla pochopitelně ráda, že si nemusím píchat to sfinstvo. *Pro srovnání uvádím, že zatímco já takhle postupovala stále do vyšších levelů, východočeská kolegyně si stále vesele vystačila s vynecháním sladkého a sem tam nějakou tou "koblihou". Chodila do "rizikové poradny" a pro kontrolu jí cca jednou měsíčně nechal gyndař udělat glykemickou křivku, která teda taky byla pokaždé o chlup horší, ale bylo to ohodnoceno, vzhledem k postupujícímu těhu, jako normální.

*Ovšem dostáváme se do finále, tedy k porodu. Tady se role najednou radikálně obracejí. Východočeská kolegyně je odeslána k ohlídání do porodniční poradny, kde je ocejchována, jako ta s cukrovkou, na základě toho hospitalizována v 37tt a v 38tt přikročeno k vyvolávání. Bohužel dál už si nepamatuju, esli bylo vyvolávání úspěšné nebo skončila s SC (ale asi je to v tomto případě šumák), porodila zdravou holčičku s lehce nadprůměrnou hmotností (3900g). *Já jsem na Bulovce vzhledem ke GDM chodila taktéž do rizikové poradny (což spočívalo snad jen v tom, že narozdíl od běžné poradny mi dělali KTG každý týden, těm "normálním" jen občas), nicméně jsem se celkem bez problémů s Dvořákem dohodla o tom, že žádné předčasné vyvolávání není třeba. Dokud se mimiku daří dobře, není důvod nepočkat do termínu. Bylo mi jasné, že pokud bych to doklepala až do toho termínu a neporodila, už by asi nějaký nátlak vyvíjet začal, ale naštěstí jsem to nemusela řešit. Porodila jsem bez vyvolávání dva dny před termínem zdravou holčičku s (asi?) lehce nadprůměrnou porodní hmotností (3760g). *Tyhle dva příběhy jsou jenom malá část mozaiky, ale celkem dobře ilustrují, jak něco (GDM), co je na první pohled velký problém a je proto třeba všechny těhule hnát v 26tt na test, je pak najednou v různých fázích vývoje různě velký problém, podle toho, které složce systému zrovna padnete do pařátů. *Co z toho podle mě vyplývá? Podle mého je daleko důležitější osobní zodpovědný přístup, než nechat se dohnat na test a pokud je tento pozitivní, nechat se pak semlít systémem. *Budu-li těhule, která do sebe s oblibou natlačí denně jednu čokoládu a večer u TV schroustá pytlík čipsů zapíjených colou, existuje dost velké riziko, že nekompenzovanou GDM ohrožuju svoje dítě. V tomto případě je nejspíš na místě (pokud nemám v úmyslu upravit svou životosprávu preventivně a dodržovat to), jít na ten test. Ovšem musím počítat s tím, že se mi fakt může stát, že ten test vyjde pozitivní a čokolády, čipsů a coly se budu muset vzdát. Pokud se jich vzdát nemíním, nemusím ani nikam chodit, on je ostatně problém v tom, že pokud se takto stravuji, není to pro mimino nic blahodárného ani v případě, že se mi GDM neprokáže. *Pro mne osobně je už teď po tom všem přijatelnější cesta preventivní úpravy životosprávy, tj. pokud bych otěhotněla, budu si už od začátku preventivně hlídat jídelníček podle těch pravidel, které znám z dia-poradny. *Pokud bych byla na místě nějaké "nerizikové" těhule, asi by mi prostě stačilo jíst zdravě, nepřežírat se a nefutrovat sladké ve velkém. A pro sebe osobně bych (vzhledem k vědomí rizika) jako variantu blivajzového testu volila obstarání si glukometru (byť uznávám, že to není zrovna zanedbatelná investice) a pravidelné sledování glykemické křivky. *Pak mě ještě napadla levnější, ale psychicky a organizačně náročnější (a nevyzkoušená cesta) - oslovit rovnou nějakou interní (diabetologickou) ordinaci a požádat o to, aby mi párkrát udělali glykemickou křivku s tím, že si to budu hradit (netuším kolik by to mohlo stát, ale těch pět tisíc, jako stojí nejlevnější glukometry, by to snad nebylo). *Podle mě (asi teda žádná převratná myšlenka) jde o to, že systém se snaží tímhle cukrovkovým screeningem zase o chlup vylepšit naši úžasnou českou statistiku peri- a neonatologické úmrtnosti (nebo jak se to správně volá). A bere to holt z jedný vody načisto, bez ohledu na to, že v té "záchranné síti" uvízne i spousta ženských, které by se dřív bez ní víc než dobře obešly. *Nebyl by to takový průšvih, pokud by ta záchranná síť neobnášela: 1. určité riziko už toho samotného testu (a já osobně fakt nedokážu říct, že ho považuju za bezrizikový) 2. riziko, že se dobéřu až k inzulinu a bůhví, jak to s ním bude 3. riziko, že moje GDM bude pro někoho dobrá záminka k předčasnému vyvolávání a dalším následujícím radovánkám

Synek si pro akci vybral nevhodný den, PA měla plno, porod se rozjel dost rychle a tak jsem pod tíhou okolností zavelela k přesunu do Neratovic, které jsem měla jako alternativu k domorodu... nicméně jelikož jsem cestou před barák k taxíku třikrát prodýchávala stahy a jelo to čím dál rychlejc, zavelela jsem nakonec panu řidiči do ÚPMD jakožto do porodnice, kde je aspoň možný ambuporod (a samozřejmě s nasertivním doprovodem). No a tak se taky stalo, takže včera ráno jsem začala vyřizovat a večer jsme jeli domů, kde je nám krásně pospolu. Žžena Nejhorší na tom, co píšete, je, že jak jsem měla tu čest se před týdnem přesvědčit, to chování, manipulace a vše okolo je stále norma. Minimálně v ÚPMD. Včera jsem se o tom ale ještě bavila s manželem a on konstatoval, že neinformované většině pacientek je toto naprosto OK. Ony v tom žádný problém nevidí. Že následkem toho podle něj doktoři ani sami nepočítají s tím, že by někdo něco víc věděl a něco jiného chtěl. Pobavilo mne, že pediatra, když jsem s ní byla vyjednávat propuštění, argumentovala hlavně tím, že JSEM MOC MLADÁ NA TO, ABYCH SE SAMA POSTARALA O DÍTĚ. (O tři dny později bych již moc mladá nebyla...) Ale faktem je, že když se rozhlídnu i jen mezi spoluležícími na pokoji, tak obě byly v té péči atd. víceméně bezradné. Kojily v té jedné pozici, kterou jim sestřička ukázala (přisunout si židli k té metr vysoké posteli, položit na postel dítě a přisunout mu prs...) hlavně nedávat prs moc často, aby si z něj děcko neudělalo dudlík... mimochodem oběma dětem sestry dudlík - na žádost matek - ochotně poskytly, zato kojení se ani jedné z nich nedařilo... proč asi... Dítě nesmí matce do postele, protože jsou pro ně nebezpečné očistky (ano, to se v ÚPMD tvrdí i v roce 2009)... tak si ho ty maminy prostě nebraly. Mimina trávila celou dobu v porodnici utažené v zavinovačkách položené v postýlce... prostě maminám řekli při úvodní instruktáži, že se to tak dělá... a žádné to nepřišlo divný a ujetý... Ale hlavně! Ani zdravotníkům samým nepřijde divný, že výsledkem jejich skvělé prokojící strategie a instruktáže jsou nekojící matky... No zdrhala jsem seč to šlo, doma vlezla pod peřinu se svými nebezpečnými očistkami a svým bezbranným miminem, mlíko začalo "kupodivu" týct proudem, dítě je naprosto spokojené, já taky... Ale je mi smutno z těch, co tam takhle zůstaly... v "pohodlí nemocnice" - užívají si jedinou olezlou sprchu společnou pro celé oddělení, rohlík s máslem ke snídani a k večeři a na oběd rajskou (tedy "maminko, užívejte si, že nemusíte vařit!"), předvádění vložky ráno o vizitě (ale byli tam u toho jen 4 doktoři, tak co by člověk byl cimprlich...), celonoční bdění (protože jakmile usne ten jejich uzlíček, probudí se ten od vedlejší maminy), vážení před a po kojení, buzerace za příliš malé přírůstky... V zásadě jsem ale za tuto zkušenost ráda, protože jsem zažila, že "to co se říká" nejsou jen výmysly nespokojených matek, že všechny ty věci se skutečně stále dějou (a většina se jim bez mrknutí oka podřizuje...). Co je to za pohodlí, když je tam ženská na všechno sama? Tatínek, který přijde na odpoledne na návštěvu "pochovat housku" to fakt vytrhne... Měla jsem při porodu ten pocit, že monitor a ostatní věci teprve pro zdravotníky ten fyziologický porod vytvářejí. Prostě dokud nenatočili 20 minut (a ne 18) uspokojivého papíru, tak pro ně nebylo mimino fyziologické (!!). "Maminko, ale ten monitor, co jste teď odmítla dotočit do 20 minut, ten neděláme kvůli mně nebo tady kolegyni, ale kvůli tomu miminku, abychom věděli, jestli je OK". A to, že teď bylo papírově OK 15 minut (a před tím 9 měsíců... a 20 minut monitorování před hodinou), to prostě nestačí. Oni bez toho monitoru byli v jakémsi permanentním stresu... S tou rychlostí rození se jim nezavděčíš. Já jsem do porodnice přijela po 3 hodinách od zpravidelnění kontrakcí na 5 minutách, v době příjezdu jsem měla kontrakce po minutě a tři čtvrtě. Na příjmu otevřená na 5 cm, o hodinu později na 8,5 cm. Přesto mne několikrát přemlouvali, ať si nechám píchnout vodu, že by to pak šlo rychleji... no nějak mi fantazie nebere, jak ještě rychleji by to mohlo jít Jannat 16.2.2009 Připomnělo mi to pediatra, kterého jsem se snažila přimět alespoň k péči po ambuporodu. Ta mi vysvětlovala, že jít z porodnice po 48 hodinách je vrcholně nebezpečné, neboť ani já (myšleno ani jako lékař nepediatr) si neumím představit, co všechno se může stát! Je proto nutné odcházet spořádaně až po 72 hodinách (to se zřejmě již nic strašného stát nemůže... ) Žžena 16.2.2009 Nakonec na tom jejich superkozokřesle v sedu zapřená dle vlastního uvážení o různé "terénní výstupky", což byla poloha, která mi vyhovovala. Jediná nevýhoda byla, že nepodporovali pohyb mezi kontrakcemi (no a já jsem ho moc ani nebyla schopná), takže jsem si odnesla parádního monokla tam dole. No udělala jsem si pohodlí jak to šlo a soustředila se na sebe, akorát jsem tudíž nebyla úplně ostražitá a PA neodolala a "šmikla si", takže jsem skončila s nástřihem, ačkoli jsem s ním předtím výslovně nesouhlasila. Ach jo, člověk aby byl furt ve střehu. Jinak nic, odmítla jsem epidurál, několikrát píchnutí vody, zkrátila jsem si monitor, odmítla jsem ergometrin na placentu, který üž měli natažený ve stříkačce (ostatně placenta vyšla sama do dvou minut po dítěti, takže opět nebylo co zrychlovat). Výsledek je tedy drobná výšivka mezi nohama, píchnout jsem do sebe nic nenechala (já jsem totiž ten posera, co nesnáší jehly a radši třikrát naživo porodit, než si nechat jednou napíchnout kanylu). Na to, že nemám registraci, se kysele tvářila akorát DiS. na příjmu, pomyslela jsem si něco o nezákonnosti registrací a nic si z toho nedělala. Na sálech bylo prázdno, a za to, že tam fyziologické maminy a mimča drží 4 dny a mají tudíž nátřesk na šestinedělí, za to já fakt nemůžu Odešli jsme nakonec až po 24 hodinách. Propuštění jsem začala vyjednávat hned ráno, ale kvůli "paní doktorka má teď hodně práce a musíte počkat, přijde pak za vámi" jsme porodnici nakonec opustili až v 8 večer. Jinak dalším argumentem, proč mne nechtěla pustit, bylo: "Víte, ale já si nevezmu na triko, že ho chcete převést na umělou stravu" "A jak jste na to přišla?" "No vždyť nemáte mlíko, čím ho budete krmit?" "Jsem 20 hodin po porodu, mám mlezivo, dítě saje dobře, laktace se přece rozbíhá později"

Pokusím se trochu odmýtizovat tu mediální bublinu kolem porodů doma, která v současnosti panuje. Bohužel informace, které se na veřejnost dostávají, jsou často úplně nesmyslné nebo lživé, navíc opředené strašákem "anonymních", ale s určitostí hrozících komplikací. Budu se teda snažit napsat, jak ve skutečnosti PŘIPRAVOVANÝ a PLÁNOVANÝ PD probíhá, jaká s sebou nese rizika a přínosy.

Předně je potřeba řící, že jde o věc čistě individuální, PD je vhodný pouze pro někoho (ať už z hlediska fyzického či psychického). U porodu je nejdůležitější pocit jistoty, pokud ho žena má v nemocnici, pak je pro ni přirozeným a správným místem k porodu nemocnice.

Já jsem si PD vybrala, protože ho považuji za nejbezpečnější jak pro zdraví a vývoj dítěte, tak pro sebe. Není to ale žádné momentální rozhodnutí, vedla k němu poměrně dlouhá cesta (v podstatě od minulého porodu před pěti lety) a konečné rozhodnutí (z naší strany) padlo až relativně nedávno. Ještě bude záležet na definitivním rozhodnutí PA, které přichází až po začátku porodu.
Pokud se žena rozhodne pro PD, pak si najde svou PA (což v našich podmínkách jde mimo Prahu dost těžko), která ji pak sleduje v průběhu celého těhotenství-jde v podstatě o něco málo klasičtější poradny. Smyslem těchto setkání je, aby se obě co nejlépe poznaly a PA mohla vyhodnotit vhodnost PD.

Existuje totiž celá řada(cca 30) poměrně přísně stanovených podmínek, za jejichž splnění je možné rodit doma. U nás je to dokonce daleko přísnější než na západě. V zásadě je to tak, že doma může rodit jen naprosto zdravá žena. Něco se dá posuzovat dopředu, něco se hodnotí až v průběhu těhotenství, něco až na jeho konci. Poměrně dopodrobna se probírá rodinná anamnéza a genetické zátěžě (schválně si zkuste vzpomenout kolikrát to řešil váš dr s vámi a teď nemyslím ono povinné vyplnění v porodnci), průběh minulých těhotenství (hodně se například řeší porod placenty-ten má tendenci být hodně podobný, navíc ukazuje ještě další věci). PD není možný v případě braní jakýchkoli léků (například magnesium, a jedno v jaké fázi těhotenství se bere, je silná kontraindikace pro porod doma). Tohle má dva důvody. Jednak ukazuje, že žena není docela v pořádku, a za druhé, pokud v těle působí léky, pak se tělo nechová docela tak přirozeně a je obtížnější posoudit případné vybočení z normálu.
Zkrátka fakt se toho řeší hodně.

Poradna má i svou klasickou část-moč, tlak, měření ozev, měření dítěte. Rozdíl je, že PA nevyšetřuje invazivně(vevnitř), ale jen prohmatáváním břicha. Zajímavé je, že její závěry byly často o dost přesnější než závěry dr.(chodila jsem k dr. do osmého měsíce, takže jsem to měla dvojmo a mohla to srovnávat). Např. PA mi řekla, že mám hodně plodové vody, což je dobře. Pak jsem se ptala dr., jak jsem na tom s vodou, ona řekla, že na to potřebuje utz, a po něm teprve hodnotila, že jí je pravděpodobně dost atd.

Když tedy všechno probíhá tak, jak má, tak poslední "předporodní" vyšetření je na začátku porodu, kdy se teprve definitivně rozhoduje, zda to bude doma možné. Bohužel už jsem byla dvakrát svědkem toho, jak PA odmítla maminku týden před termínem, protože se jí něco nezdálo. V jednom případě dokonce doporučila císařský řez, protože se jí zdálo, že má špatně zpevněné svaly a porod by to mohlo zastavit a dítěti ublížit. Paní byla dost vyděšená, protože její dr tvrdil, že je vše ok(taky chodila paralelně), volala mu, ten se tvářil, že je to nesmysl, a tak ta naše PA volala do porodnice a zařizovala jí SC-to uvádím jen pro ilustraci toho, že pA nejsou žádné šarlatánky, které zavrhují lékařskou péči. Prostě jí doporučují tam, kde má svoje místo, když je problém (o němž v tomhle případě dr. neměl ani páru a mohlo to blbě skončit).
Principem porodu doma je, že rodí žena (nikoli dr či PA). To znamená, že se do porodu žádným způsobem nezasahuje, nechá se mu volný průběh, neboť tělo samo nejlépe ví, jak na to. Dochází pak k souznění dítěte a matky a přírody a porod pak probíhá o dost hladčeji, v průměru jsou takové porody rychlejší a méně bolestivé. Pokud je totiž matka v pohodě a klidu, pak má tělo schopnost produkovat více endorfinů. Například prakticky nedochází k zastavení porodů a ke komplikacím s tím souvisejících )na rozdíl od porodnice, kde je to naopak poměrně častý jev. PA v podstatě jen přihlíží a poslouchá ozvy. Pomůže, jen když matka sama chce( s dýcháním atd.), ale v zásadě se sází na to, že když má matka možnost takto se na porod koncentrovat, a věří si, pak sama nejlépe ví, co má dělat.

Jediné, v čem je třeba se podřídit rozhodnutí PA je, že když rozhodne o nutnosti převozu, nikdo tomu nebude bránit, což je teda jasné (dojezdová vzdálenost do porodnice je také jednou z podmínek PD).

Když se miminko narodí, je už pořád s rodiči, PA ho vyšetřuje na těle matky, případně otce. Proto, aby se změřilo Apgar skore totiž není třeba dítě někam odnášet. Dítě tělo matky vnímá jako tzv. vnější dělohu a pokud je u ní, pak neprožije takový šok ze změny, naopak je jakoby stále ve svém prostředí, v jistotě. Oproti tomu jeho odnesení, kontakt s gumovými rukavicemi, vyloženě škodlivé mytí a předčasné stříhání pupečníku, považuju za zcela škodlivé, a to nejen zdravotně (v důsledku toho totiž můžou nastat problémy s dýcháním, infekcí, teplotní regulací atd). Osobně si myslím, že to dítě může poškodit především psychicky a může to mít vliv na úzkostné stavy.

Zajímavé také je (bohužel se dodnes exaktně neví proč), že děti narozené doma prakticky netrpí novorozeneckou žloutenkou.

Po porodu zůstává PA ještě několik hodin doma, pak dochází každý den po takovou dobu, jaká je potřeba. Den po porodu začne taky chodit domluvený pediatr.
Těhotenství a porod obecně je bohužel do jisté míry riziková záležitost, při které hrozí různá poškození, a i to nejhorší. Rizika existují bez ohledu na místo, kde se rodí. Bohužel v ČR neexistují žádné statistiky, které by posuzovaly rizika PD a porodu v nemocnici. Lze se tedy odvolat pouze na výsledky měření WHO, která hodnotila rizika u NÍZKORIZIKOVÝCH rodiček (to jsou ty, které splňují ony podmínky k DP) rodích doma, v porodních domech a porodnicích, a to v zemích západní Evropy a USA. Z těchto výzkumů vyplývá, že rizika jsou v zásadě srovnatelná, jen s malými odchylkami, a to POZOR! ve prospěch porodních domů a PD.

Pokud je žena v klidu (ať v porodnici či doma), rizika jsou minimální. Já v lékaře důvěru nemám, zato doma si připadám dobře a jistě. Věřím, že ve vzájemné korelaci ženy, dítěte a přírody dojde ke snazšímu a bezpečnějšímu průběhu porodu.

Komplikace, které mohou nastat jaksi nikdy nechodí samy, bez příčiny(stejně jako se sám od sebe neobjeví v puse kaz). To znamená, že pokud je žena v pořádku a něco se začne dít, tělo vždy zareaguje nějak nezvykle a PA to ihned reflektuje, řekla bych na rozdíl od dr. či PA v porodnici, který se jednak nemá čas tolik se rodičce věnovat a jednak skrz "přístroje" většinou ani nepozná tak brzy, že se něco děje. V tomhle je PA přeci jenom o dost citlivější. V zásadě existují dvě komplikace, s nimiž se u PD nedá nic dělat a je třeba převoz-1) předčasné či nedostatečné odlučování placenty. Toto riziko je u PD ovšem minimální, neboť jak už jsem psala, tak na tento problém se dá s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat už na základě předporodních vyšetření, a tedy k nemožnosti PD. 2)Dušení dítěte pupeční šňůrou, v důsledku její disfunkce v průběhu porodu (neplést s omotanou šňůrou, to je něco jiného). To se projeví tak, že se porod zastaví-na to PA reaguje okamžitým převozem a zpravidla je to o dost rychlejší, než v porodnici vůbec přijdou na to, že se něco děje. Bohužel se často jedná o věc, zae kterou se nedá nic dělat ani v porodnici, protože jak je dítě v porodních cestách, tak už se nedá nikudy moc vytáhnout.

Naproti tomu komplikace, které s sebou nese porod v nemocnici, osobně považuju za nebezpečnější. U nás je totiž bohužel tendence porody urychlovat a důsledkem je neustále se nabalující medikace, která může končit poškozením dítěte či matky. Rutinně se dělají zákroky vyloženě škodlivé a zbytečné (právě z důvodů urychlení-píchání vaku blan, stříhání pupečníku, podávání oxytocinu, nástřih-ke kterému mmch u PD téměř nedochází, k natržení úplně minimálně atd.). Dám příklad. Pokud se píchne oxytocin, pak tělo ztrácí schopnost produkovat endorfiny, což vede k větší bolestivosti stahů a tedy k častějšímu použití epidurálu. Epidurál pětinásobně zvyšuje pravděpodobnost kleští, které pak mohou dítě poškodit. Navíc může způsobit, že matka dostane horečku, ale horečka v průběhu porodu ukazuje na zánět u dítěte.Dítě tedy po narození dostává jaksi preventivně atb. Těch věcí je ale fakt hodně, bylo by to na další román.

Samozřejmě je pravda, že jakékoli takové invazivní jednání lze odmítnout. Jenže dohadovat se s dr v průběhu porodu je fakt něco, navíc člověk je v docela oslabené pozici a hlavně to spolehlivě zmrazí schopnost soustředit se na vlastní porod, nastupuje stres a tedy další z toho plynoucí komplikace.
Doufám, že se mi podařilo aspoň částečně ukázat, že PD není žádný hazard (tedy ne o nic větší než porod v nemocnici ) a že PA nejsou žádné bláznivé šarlatánky, které každého lámou k PD (takový je tedy jejich mediální obraz, aspoň poslední dobou). Ony pouze chtějí, aby žena měla svobodnou volbu tak, jak je to běžné na západ od nás. Aby nebyla obelhávána a zastrašována. Za PA vedoucí DP se postavil i dr Koucký, který se u Apolináře specializuje na rizikové porody! Potvrdil to, co říkají. Řekl, že PD je normální alternativa pro zdravou ženu a žádná zvýšená rizika oproti porodnici s sebou nenesou. A pojmenoval to, co za tím skutečně je. Řekl, že za tímhle zastrašováním stojí obyčejná lékařská ješitnost, a jak jinak, prachy, a teprve až "vymřou" totalitou odkojení lékaři, tak se situace znormální...

Ještě mně napadá, že pokud je mi teda známo, za celou dobu, kdy se u nás vedou PD nedošlo vinou porodu doma či porodní asistentky k poškození či úmrtí. Ty mediálně propírané případy totiž nebyly PLÁNOVANÉ PD. Probíhaly bez přípravy a bez PA. A to by se nemělo slučovat. K porodu se prostě lze postavit zodpovědně či nezodpovědně a je jedno, jestli žena rodí doma či v nemocnici.

Moje PA například měla za poslední 2 roky 5 převozů do porodnice (má průměrně 150 PD za rok), vše bylo nakonec v pořádku.

Zatím asi konec, už jsem vysátá, když mě ještě něco napadne, doplním to.

http://www.youtube.com/watch?v=31UOHiq8ANk

Zatímco já jsem namyšleně rozhlašovala, že když miminko bylo počato okolo úplňku a tak se taky okolo úplňku musí narodit, můj instinkt pracoval za mě a přesto, že se syn narodil o 14 dříve, měla jsem připravené všechny věci na porod doma i kompletně sbalenou tašku do porodnice. Že se něco chystá jsem poznala podle náhlého poklesu bříška a po kouskách odcházející hlenové zátce. Jeden večer jsem to už nevydržela a oznámila muži, že se miminko narodí trochu dříve…..Kdy? No možná už dnes v noci. Děláš si pxdxl? Ráno jsem se probudila a cítila, že ten pocit v břiše jsou zaručeně kontrakce. Úkol číslo jedna byl zbavit se obou mužů. Ten malý mi totiž při každém prodýchávání kontrakce na všech čtyřech lezl buď na záda nebo mi podstrkoval pohádkovou knížku. Mami čti. Pro toho většího je porod tajemství žen a má z něj strach jako z něčeho čemu vůbec nerozumí.Povedlo se. Zavolala jsem porodní asistentce a když mi oznámila, že přijede, připravila jsem si vše potřebné na porod i po porodu. Kluk byl venku za cca 5,5 hod. od prvního zaškrundání v břiše.

Zamyšlení první:

Cítila jsem, že mi velmi pomohla přítomnost porodní asistentky. Její nefalšovaný klid, za kterým stojí mnoho zkušeností mi dal velký dar. Mohla jsem se soustředit na porod a myšlenky „co kdyby“…….jsem hodila za hlavu. Mám tu přece zkušenou ženskou, která mi kdyžtak pomůže. Když na to zpětně vzpomínám, tak mi to nedá abych neobdivovala sama sebe – v určitém okamžiku jsem přešla z balonu na porodní matraci, v určitém okamžiku jsem se svlékla - jak jsem jenom mohla vědět kdy to mám udělat? To je velké tajemství, které když v sobě žena objeví, nutně musí být na sebe hrdá. Tentokrát jsem rodila v kleče s hrudníkem na kuchyňské lince, poloha dobrá, ale cítila jsem, jak moc mi chybí se něčeho chytit a moci se tak uvolnit v pánvi. Když jsem si chtěla mezi stahy odpočinout a zkoušela jsem si lehnout, dítě mi to prostě nedovolilo, bolelo to…… Když malý postupoval dolů, zřetelně jsem to cítila, na rozdíl od prvního porodu, takže to bylo pro mě také překvapení. A pak chvilku panika, to když jsem si myslela, že PA se mnou není. Nějak jsem si neuměla představit, že bych se poddala tomu silnému nutkání na tlačení a zároveň chytala novorozeně. Zavolala jsem její jméno a ona přesně věděla, co potřebuji. Za mnou se ozvalo klidné a tiché „ano“ a já věděla, že teď už se může dítě narodit.

Zamyšlení druhé:

Teď když vím jak může probíhat tzv..poporodní adaptace novorozence, je mi ještě více smutno z toho jak jsem si po porodu prvního syna nechala vnutit jeho odloučení.

Moje druhé dítě jsem si vzala ihned do náručí, vůbec neplakalo, když jsem se pak šla osprchovat, PA ho nesla do koupelny s sebou a než ho uložila ke mně do postele tak ho možná minutu dvě prohlížela v mé blízkosti. Nikam si ho nemusela odkládat, zvládla to všechno v náručí. Myslím, že můj syn dostal též velký dar do života.

Zamyšlení třetí:

Teď už vím, že prostředí samo o sobě mi nezaručí pohodový porod, ale může mi k němu velmi pomoci.

Hm….. a taky mi nezaručí, že budu úžasná máma, to bych nesměla být z generace maminek, které to chtějí dělat jinak než jejich máma, ale nevědí tak úplně jak vlastně.

Jsem ráda, že jsem to mohla prožít.

Z trochu jineho soudku, ale souvisejici: podle velke studie Generation Rescue (podle metod, ktery pouziva CDC kdyz dela studie), ockovane deti maji 155% vetsi sanci neurologickych poruch. Studie a odkazy zde: http://www.homefirst.com/cal-oregon_unvaccinated_survey.html

Clanek z Lancetu o tom, ze probehla mala epidemie obrny v Holandsky mezi neockovanych. Epidemie se nesirila mimo teto komunity a zadne ockovane nebyly napadeny http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/7915354

Stranky velke pediatricke praxe v Chicagu, ktera se stara o podstatnou skupinu neockovanych deti a maji velmi nizke pocty cukrovky, autismu a jine poruchy chovani a zdravi u deti. Doktor, ktery praxi vede take publikoval knizku, ktera kriticky zkouma ockovani. http://www.homefirst.com/autism_dan_olmstead.html

Deti, ktere nebyly ockovany proti cernemu kasli nemeli zadne pripady atopickych poruch, kdezto deti ockovane pproti cernemu kasli ano. Studie vsak nevi proc. http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/18086216?dopt=Abstract

Spalnikcy v USA. Studie nepotvrzuji zadne umrti pri male epidemie spalnicek, Spalnicky se siri mezi neockovane jedince, nenapadaji ockovane, coz dokazuje, ze neockovane lidi "skodi" jenom sami sebe, nemohou ohrozit ockovane. www.wvdhhr.org/idep/pdfs/healthAlerts/ talkingpoints%20for%20Measles%20Outbreak%202008.pdf