(15.12.2016 9:41:50) Já sem až tak často nechodím, ale dítě jsem byla oblíbené a je ze mě oblíbený dospělý. Rozdíl je v tom, že jako dítě jsem byla neprůbojná, ale život mě už dávno otrkal a když je potřeba, tak se ozvu. Ale žádná hvězda jsem ve třídě zase nebyla, ale se všema jsem dobře vycházela a kamarádila.
(15.12.2016 9:45:09) strašlivě. ale to vyplývalo ne z introverze, ale extraverze maximálního měřítka (holčičko, zazpíváš písničku? zazpívám, tahle má 22 slok....), tlustejch brejlí, nejlepšího ze třídy a třídních rozdílů. Na kroužkách (tam, kde byly děti stejnýho ražení) jsem byla normálně oblíbený dítě, na gymplu naprosto v pohodě...
jo a taky mě máti oblíkala jak totálního kikota a měla jsem knír a ježka...já bych se snad mlátila sama
Já chodila od malička na výběrové školy, tam byli divní komplet všichni, tak se to tak nebralo. Možná, že na naší sídlištní základce bych taky neobstála.
Co mi nesedlo, byly některé spolužačky z baletu. Já na to byla levá, nebavilo mě to, učitelka mě tam kvůli tomu nechtěla a Denisa s Martinou mě fakt neměly rády.
(15.12.2016 13:50:30) Děkuji, vy všechny nade mnou patříte mezi me nejmilejší rodinkarky. Nicméně s věkem na sobě vidím stále více nedobrých vlastností, které samy neodchazeji, ba se jim u me daří, asi to chce nějaké aktivní metody eliminace... Například nespolehlivost, lenost, zapometlivost, plané sliby, ba i lakota někdy a tajně i neprejicnost. Pak zbytečná ukecanost, někdy malá diskretnost a velkohuba nabubrelost, která mi dojde vždy az ve chvíli, kdy je neomalenost vyřčená a nejde vzit zpět. Pak taky malý zajem o problémy svého okolí, někdy i malá ochota je vůbec vyslechnout. Do komunity ve městě, kde žiji, moc nezapadám. Do kolektivu v práci jsem vletela jako raketa a nejdřív byli z te mnohdy nechtěné upřímnosti docela paf a líbilo se jim to, protože část rychleji mluvím, než myslim, a ty bonmoty docela sedí, takže se všichni dobře bavili, jenže to je moje ADHD, ja si občas fakt nevidím do pusy a vyřčené uz letí a někdy uz dělá paseku...
(15.12.2016 14:05:33) "protože část rychleji mluvím, než myslim, a ty bonmoty docela sedí, takže se všichni dobře bavili, jenže to je moje ADHD, ja si občas fakt nevidím do pusy a vyřčené uz letí a někdy uz dělá paseku..."
Nic ve zlým, ale to není na celým oddělení nikdo, kdo by tě občas zpražil ? Jako není to nic moc, ale možná bys z toho do budoucna vytěžila víc dospělý a kolegiální jednání.
(15.12.2016 14:30:03) Jen jedna kolegyně me občas jemně vysvetli, ze lépe by bylo mlčet. K sestram se chovám korektně, jen směrem k šéfovi se často neudržím. On ale taky zrovna není diplomat.
(15.12.2016 9:46:38) Nebyla jsem neprůbojná. Naopak jsem byla ve škole rebel, který měl velké kázeňské problémy kvůli odbojnosti a "boji proti bezpráví". Nebyla jsem třídní hvězda, se kterou se každý chce kamarádit (ale to u nás na ZŠ nebyl nikdo), kamarády/kamarádky jsem měla. Měli jsme ve třídě pár dětí, které kamarády neměly a stály stranou, k těm jsem nepatřila. Šikanovaná jsem se cítila jen třídní učitelkou. Posmívali se mi tak nějak stejně jako většině ostatních - když byl důvod. Takoví ti otloukánci u nás vlastně byli jen dva, resp. jeden a půl.
(15.12.2016 13:54:15) Taky jsem byla rebel a rváč proti bezpráví a útisku. Nebyla jsem z těch, co by byli drzí, ale když bylo třeba, bránila jsem spravedlost a pravdu za cenu vlastních potíží. Zůstalo mi to.
(15.12.2016 9:48:47) Jinak za sebe - nejsem introvert a nejsem a nebyla jsem neprůbojná. Oblíbená jsem byla tak nějak normálně, někomu jsem byla sympatická, jinému ne, ale na přestávky, volné hodiny i na volný čas jsem společnost měla. No prostě obyčejné dítě. Asi sem nezapadám, protože sem zapadají ti, co nezapadali. Ale mě to neva, mě to tu fakt baví.
Vysvětluju si to tak, že sem chodí často lidé, co raději píšou než aby vyhledávali reálnou konverzaci tváří v tvář. Buď byli "divní" i v dětství, a proto nebyli oblíbení. Nebo naopak byli neoblíbení a to jim dodnes ovlivnilo preferovaný způsob volnočasové komunikace. No prostě nevím, co je příčina a co důsledek.
(15.12.2016 10:08:12) Val, "A jak jsem si připadala v dětství psychicky starší, tak teď si připadám nedozrále a nedospěle". Tak to přesně mám taky. A jako starší na svůj věk jsem tehdy i působila a chovala se, stejně jako teď (jako většině na Rodina.cz) mi hádají o deset let méně, ale snad se chovám přiměřeně svému věku (nevím, nikdo mě nehodnotí). Jinak k tématu, byla jsem introvert a jedničkářka, takže v oblíbenosti průměr (někdo mě bral, někdo ne), měla jsem kamarádky a průbojná jsem byla, pokud jsem o něco stála, jinak jsem byla dost neviditelná do té doby, než mi někdo sáhnul na má "práva", to se mi zatmělo a bránila se. Nikdy mě nikdo nešikanoval, ale párkrát jsem se poprala a jednou dostala facku takovou, že mi odlétly brýle na stěnu a rozbily se. Byla jsem drzá na starší žáky, když nás předbíhali ve frontě na oběd. Já se většinou zpětně celkově hodnotím jako děsný slušňák, ale když si vybavím jednotlivé konkrétní příhody, tak vlastně nevím proč.
(15.12.2016 10:28:59) "ale zas jí všichni vykládali, že má příjemnější povahu."
Prosím tě, on tvé sestře fakt nějaký učitel vyprávěl, že jsi bývala divná? Buďto jsi vymyšlená nebo žiješ na speciálním území, kde se z nějakého důvodu koncentrují úplní pošuci.
(15.12.2016 9:55:39) Jsem silný introvert, ale šikanovaná jsem nikdy nebyla. Nebyla jsem ani oblíbená, ani neoblíbená, vždy jsem tedy byla zvláštní, vždy jsem měla velmi malou partu lidí, ve které jsem se cítila dobře. Nejsem průbojná, ale mám potřebu řešit některé věci, v tom mi teda moje introverze komplikuje život.
(15.12.2016 9:59:25) Jsem extremni introvert. Neoblibena jsem byla na druhem stupni ZS, vcetne sikany (ale ne ve tride, to se odehravalo jen ve spojenych hodinach jazyka s jinou tridou). Na prvnim stupni jsem byla uplne naopak jedna z nejvice popularnich, jestli se to tak da rict a na stredni uplne bez problemu. Introvertem jsem navzdy, neprubojna jsem nikdy nebyla, jen nemam potrebu se neustale projevovat
Jo a na Rodinu chodim proto, ze je to ma jedina spojnice s ceskymi realiemi a jsem tu zvykla
(15.12.2016 12:33:33) Jsem spíš introvert, nebaví mě vysedávání po hospodách a velké společenské akce. Na základce jsem byla celkem oblíbená, měly jsme tam takovou holčičí partu a dodnes spolu kamarádíme, pokud holky zůstaly v Praze. Podnikaly jsme spolu různé akce a ještě pořád na to vzpomínáme a občas něco podnikneme. Na gymnáziu jsme byly třída skoro samých holek. Protože jsem byla z nich nejhezčí a u kluků nejvíc obletovaná, tak mě moc rády neměly. Některé mně dělaly různé malé schválnosti, měla jsem tam jen dvě opravdové kamarádky. Na vysoké to bylo již dost individuální, každý si odbyl, co měl a šel domů nebo na kolej. Mám odtamtud pár známých, ale spíš jsme se dali dohromady až později v zaměstnání. Moje EQ asi také není nejvyšší, dost často říkám, co si opravdu myslím, nehraju si na líbivé lži a polopravdy. To oblibu v kolektivu také zrovna nezvyšuje.
Jsem introvert ve velkých neznámých skupinách, mezi menší skupinou dobře známých jsem spíše lehký extrovert.
Měli vás rádi?
Byla jsme průměr, měla jsme vždy malou skupinku kamarádek, s ostatními jsem většinou vzcházela bez problémů. O šikanu se pokusila jedna holka na SŠ, naštěstí velmi brzy propadla.
Byli jste neprůbojní? Případně, vyrostli jste z toho?
Ano. Jsem pořád.
A proč se neoblíbené děti sdružují tady?
Netuším. Já to tu našla spíše náhodou a líbí se mi tu poměrně inteligentní společnost.
(15.12.2016 10:07:24) Ano, jsem těžký introvert a proto mám v oblibě internetové diskuse, které mi umožňují v okamžiku sociálního přetížení odejít od počítače a pokračovat v konverzaci až ve chvíli, kdy dobiju baterky samotou bez mezilidské interakce Myslím, že je to v časové trhanosti mých příspěvků docela zřetelně vidět.
Jako dítě jsem byla velmi neprůbojná, trochu jsem z toho vyrostla, ale nijak zvlášť, pořád jsem spíš neprůbojná a úspěšnost (ve smyslu pracovním a obecně výkonostním) se mi přihází spíš jaksi mimochodně, vyhledává si mě sama.
Ve většině kolektivů jsem nebyla ani extra oblíbená, ani neoblíbená, prostě tak nějak nevýrazná, obvykle trošku stranou, ale bez známek vyloučení, prostě trochu sama pro sebe z vlastní vůle. Extrémně neoblíbená jsem byla na druhém stupni ZŠ, kdy jsem byla obětí šikany (jak toho aktivního vyloučení, tak fyzické šikany) prakticky od prvního dne, kdy jsem do té třídy vstoupila (ocitla jsem se tam kvůli přestěhovní, na předchozích dvou ZŠ jsem tak nějak normálně žila). Zbavila jsem se toho zase až přechodem na gympl, kde to bylo opět normální. Na VŠ jsem myslím už byla spíš celkem oblíbená a teď v dospělosti se cítím taky převážně oblíbená. A sama mám taky drtivou většinu lidí spíš ráda než nerada
Proč se tu sdružujem my Odpadi? No to je jednoduchý, tady nás může umlčet leda admin zabanováním, nikdo nás tu nevezme přes palici pantoflí, i kdyby měl chuť si do podobných odpadů švihnout, páč to po drátech a bezdrátech nemá tu razanci
(15.12.2016 10:21:46) MM je melancholický introvert a hrozně upovídaný k tomu, ale taky sem nechodí. Chodí na fórum pro amatérské astronomy. Mám tucha, že tam to taky nebude samá hvězda třídy.
(15.12.2016 10:28:58) Já jsem byla v kolektivu oblíbená, jako žádná hvězda, ale tak normálně, na druhou stranu, kdybych byla dítětem dneska, tak bych pravděpodobně měla nějakou diagnózu, všechno jsem si strašně musela vydřít, mámu to dost vyčerpávalo, dost ji teď odprošuju, protože mám stejného syna a vím, co to dá za práci, než se do něj něco dostane. Byla jsem dost levá na sport, nikdo mne nechtěl do družstva, hřiště jsem přehodila až někdy v osmičce, docela dobře jsem běhala sprinty a skákala do dálky, jinak neumím chytat, házet, gymnastika, skok přes kozu, výmik, šplh, ale i aerobik, to byly věci, které mi těžce nešly, učitelka na tělák mně těžce nesnášela. Dlouho mi trvalo než jsem překonala averzi k pohybu. Dokázala jsme to dost kompenzovat, takže jsem poměrně úspěšná, když pominu fakt, že marně sháním práci, a sebevědomá. V dospělosti jsem extrovertní introvert, od jakživa mám hodně vysoký EQ, jako dítě mně dost často titulovali jako flegmatika, ale jsem spíš melancholik. A kde bychom se jako měli sdružovat?
(15.12.2016 14:13:09) Moje mamka hrála v mládí basket za Gottwaldov, byla pivot. Já s míčem zvládám max. školku. Ale běh, sprint, skoky, hrazda, kladina (ne hvězdy a stojky) mi šly. Pamatuju si, jak se na krátkou dobu rozzářila očka naší tělocvikářce na gymplu. Myslela si, že budu skvělá na míčové hry. A pak to sklamání, když mě 2 hodiny učila hodit granátem aspoň na čtverku. Když jsme vrhaly koulí, vrhla jsem za záda do hloučku spolužaček, tak mě místo toho poslala běhat. Vzhledem k tomu, že jsem v té době běhala denně min. 8 km, běhala jsem do konce dvojhodinovky.
(15.12.2016 10:31:03) já se asi už narodila s nízkým EQ, takže to, co teď v dospělosti kompenzuju rozumem a zkušenostmi, v tom jsem coby dítě dost plavala. Spontánně nerozumím mezilidským vztahům, neumím vyprávět vtipy, neumím tvořit party a hlavně neovládám small talk. Teď už to zvládám dobře, dokonce si většina lidí myslí, že nejsem introvert a jsem společenský člověk. Jenomže oni nevědí, že to tak mám jenom díky vzorcům pro různé situace, které jsem si za život vytvořila a odvodila. Co neumím doteď je takové to holčičí povídání a drbání, chichotání. Na základce jsem byla mimoň, pár kamarádek jsem měla, ale nic vroucího to nebylo. Na střední jsem spolužáky až na výjimky spíš ignorovala (komplet holčičí kolektiv), našla jsem si kamarády přes svůj koníček jinde a to mi coby introvertovi zcela uspokojilo moje sociální potřeby. Jako dospělý jsem vcelku v pohodě, když chci, tak se posnažím, abych zapadala. Ale jak jsem psala, je to docela náročný, nejde mi to samo, musím to řídit.
(15.12.2016 10:56:08) jo, taky si myslím, že se často bez povrchního plácání nedá dostat k zajímavějším debatám. Nějak se začít musí, pokud se lidé zatím neznají. A to, jak ve small talk obstojíš potom určuje, jestli k těm zajímavějším debatám vůbec budeš přizvaná. Takové ty nezávazné, lehké rozhovory s rádoby (nebo skutečně, když se zadaří) vtipnými komentáři... tak to mi dává fakt zabrat. A někdy to stejně nefunguje, ale vždycky jsem po tom úplně utahaná Když ale vypiju dvě dvojky vína, tak to jde samo, kolikrát sama sebe překvapuju, jak jsem vtipná a zajímavá.
(16.12.2016 11:35:46) Tohle neumim. To, ze mluvim o sobe, neni protoze by me druzi nezajimali, ale nechci narusit jejich soukromi nejakou otazkou, na niz by treba nechteli odpovidat. Takze u malo znamych zvanim a cekam, co mi o sobe reknou oni, neptam se.
(15.12.2016 11:17:54) já mám na mysli hlavně takové ty situace, když se třeba s dalšími maminkami potkám v šatně školky a čekáme na děti. Nebo při obědě v práci - u stolu sedí směsice lidí a asi by se mělo konverzovat. Nebo rodinné akce v širším příbuzenstvu s lidmi, které nevídám často... a tak. Jak začít? O čem? Nebo vyčkávat, až začne někdo jiný? Fakt na tohle nemám buňky
(15.12.2016 11:33:24) Val, a to já zas snaživě plácám. Ale často bych to nejradši vzápětí vzala zpátky - přijdou mi to všechno jako takové trapné plky. Ale občas to funguje, a to pak přesně vnímám, že teď to šlo, nedrhlo.
(15.12.2016 11:50:57) U nas nejsou rodicaky hromadne, ale zato je hromadne cekani pred skolou na deti, kazdy den. Letos je to dobre, protoze na dvere dceriny tridy vidim z okna a tak vychazim, az kdyz je otevreno Kdyz dcera nastoupila do skoly, tak jsem se naucila i desetiminutovy small talk prezit, ale prave to nikdy neslo hloubeji a nebo, kdyz slo, tak podle meho do extremu (spoluzacky maminka zahlasila svym velmi sytym hlasem, ze kdyby znovu otehotnela, tak jde na potrat, bylo to uprostred hovoru o ocekavanem sourozenci jine spoluzacky). Ale nikdy jsem se nenaucila small talk zacinat, na coz spousta lidi asi ceka.
(15.12.2016 11:58:16) Jentak, cekani na deti odehravajici se kazdy den, momentalne uz paty rok (a dva roky ve skolce predtim), by uz k nejakemu trosku hlubsimu povidani nez o pocasi vest mohlo. Pri cekani u pokladny klidne small talk pouziju, pocasi je vecne tema, ale tohle jsou ti sami lide uz x let. A samozrejme jsem zaryte mlcela
(15.12.2016 12:07:55) jentak, ja plkat neumim. Mam porad dojem, ze toho lidi moc nakecaji, uplne zbytecne Jsem proste introvert, ani spetka extroverta. Ale zase diky temle small talks znam uz snad vsechny potraviny, ve kterych je zelatina
(15.12.2016 12:16:19) Introverze a extroverze dle mého s potřebou nebo schopností mluvit nemá moc společného. Člověk klidně může být introvert a žvanit a žvanit moc rád.
(15.12.2016 12:25:37) No, mne ten kontakt s lidmi (hlavne na urovni small talk) naprosto vysava, coz povazuju za introvertni rys. U hlubsiho tematu to mam docela naopak, miluju prednasky ve skole, zapojim se, zadny problem. A mam to po tatinkovi
(15.12.2016 12:27:52) Madeleine, tak takove hovory slycham docela casto v MHD, hlavne zpusobem, ze to nekdo nekomu vypravi do telefonu. Cesta na vzdalenejsi konecnou metra mi v autobuse trva asi 35 minut a uz se stalo, ze jsem behem ni vyslechla hovor o mokrem rucniku, ktery nechal manzel na podlaze a te hadce, ktera se kolem toho strhla
(15.12.2016 13:05:27) Já u sebe vnímám zřetelný posun od zakřiknutého sociálně nejistého tvora po vcelku suverénního small talkera či jak se to říká.
Před nějakou dobou bych trapností nevěděla, kam s rukama a co říct a nebyla by mi jasná hranice, kam až můžu, abych někde něco nepřešvihla, dneska jsem toho schopná poměrně hladce, přičemž nemám pocit, že bych byla příliš vlezlá ani příliš ukecaná, prostě tak akorát. A baví mě to a pokud druhá strana aspoň trochu spolupracuje, tak to vůbec nepovažuju za žádný povrchní plky a už jsem se tak dověděla spoustu zajímavejch věcí.
Ale myslím, že small talk je v podstatě jen obdoba toho, když člověk podává ruku, aby ukázal, že v ní nemá zbraň - zkrátka signál "neboj se, nejsem nepřítel".
(15.12.2016 13:12:18) Kudlo, small talk neovládám. Umím se přidat do hovoru o čemkoli, co mne zaujme, i když jde o cizí lidi - příklad, dnes v metru se dítě ptalo maminky, co znamená nějaký piktogram, maminka nevěděla, já ho měla přímo před sebou, taky jsem ho nechápala, tak jsem to řekla nahlas, přidala se další paní... ale neumím mluvit o něčem, co mne nezajímá nebo co pokládám za ztrátu času. A velmi pracně jsem se musela odnaučovat plácat cokoli, jen aby nebylo ticho, protože jsem si bůhvíproč dlouho myslela, že je slušnost bavit někoho, kdo sám mlčí. Dost často jsem pak působila jako sebestředný pitoma, když jsem začala s historkami víceméně jen proto, aby nezavládlo mlčení.
já myslím, že kouzlo small talku je v tom, že to člověk udělá zajímavý tomu druhýmu (a jasně že i sám sobě), ale marně si zkouším představit, jaký téma by mě nezajímalo nebo bych ho pokládala za ztrátu času, kterej bych stejně třeba pročekala před školou - podle mě nejde o to téma jako takový, ale o ten kontakt.
Asi bych těžko snášela akorát, kdyby ten druhej člověk byl zlej nebo fanatickej, což se mi zatím snad ale ještě nestalo.
(15.12.2016 13:25:22) Kudlo, píšeš "marně si zkouším představit, jaký téma by mě nezajímalo nebo bych ho pokládala za ztrátu času". To je zásadní, myslím si, že koho lidi nezajímají, koho zajímá jen on sám, tomu se small talk těžko realizuje. Buď odpovídá jednoslovně, takže za chvíli tě totálně vyčerpá "navazovat", nebo tě zničí hodinovým monologem o sobě.
(15.12.2016 13:30:26) Madelaine, jasně, ale k těm hlubším tématům se přece musíš nějak dostat, neříkej, že s novou kolegyní začneš hned řešit světový mír nebo osobní život.
já si nepamatuji, kdy mi nějaký hovor připadal "o ničem".
"To co mají ti lidi uvnitř" se přece navenek projevuje drobnostmi, a při sporadickém kontaktu přece ani není možné, aby se ten člověk projevil nějak "hlouběji".
tak to máš úplnou pravdu, ale s tím jsem se v podstatě setkala jen u lidí, se kterými jsme se už znali blíž, ne třeba se sousedkou nebo spolumaminkou ve školce.
Pokud to někdo používá místo small talku, tak evidentně nechápe "pravidla hry" (třeba proto, že může mít nějaký autistický nebo jiný rysy) a asi nebude úplně vyhledáván.
(15.12.2016 13:36:12) Kudlo, dám ti příklad. Jsi na nějaké akci s lidmi, které sice znáš, ale nejsou to tví přátelé ani kolegové, jsou to dejme tomu přátelé tvé sestry. Řekněme, že se ta sestra vdává. A teď tam sedí její kamarádky, které se baví o něčem, co tě fakt vůbec nebaví nebo to pokládáš za pitomost - třeba se budou bavit o škodlivosti chemtrails, jako příklad. Ty jsi s nimi u jednoho stolu, mlčíš a nudíš se, protože na chemtrails nevěříš, myslíš si, že kdo na něj věří je pitomec a říct jim tento názor je prostě nevhodné.
(15.12.2016 13:41:58) No zrovna "chemtrails" není typické small talk téma, to je téma dost kontroverzní. Taky bych mlčela. Ale znám lidi, kteří by klidně řekli, že je to nesmysl a předestřeli by své argumenty. Ale to není small talk.
(15.12.2016 13:46:58) jentakj - tak ono se dá udělat kontroverzní téma ze všeho, když se jeden dost snaží. I zcela opačný politický názor dotyčných může vést k normální příjemné diskuzi a dva názorově-politicky shodní se mohou pohádat kvůli nějakému nepodstatnému detailu až do krve.
(15.12.2016 14:02:15) mad - na to bych poznamenala cosi o tom, že je mazaný, protože si takto nemusí pamatovat, co které dal, a že za 10 let jich už určitě bude kupovat méně (a ušetří), neboť to fyzicky nedá.
(15.12.2016 15:41:57) madelaine, já bych na to asi řekla: "A to mi říkáš jako proč? Chceš pochválit, jakej jsi borec?" no, ale to mi moc bodů nepřidává
(15.12.2016 13:30:27) Většina lidí má jako nejoblíbenější téma rozhovoru sebe sama. Takže pokud dáme protistraně možnost se o sobě rozhovořit, tak to obvykle ocení a i nás vidí pozitivně. Je nutné se ale na to soustředit a snažit se toho druhého rozhovořit.
(15.12.2016 13:19:34) Monty, když potřebuješ navázat kontakt a navodit dobrou atmosféru, tak je lepší zkusit se bavit o tom, co zajímá ty lidi, než vykládat, co zajímá tebe. Mně se tohle osvědčilo na úřadech nebo při kontrolách ve firmě. Podle mě small talk je navázání kontaktu, ne řešení nečeho.
(15.12.2016 13:20:41) "když potřebuješ navázat kontakt a navodit dobrou atmosféru, tak je lepší zkusit se bavit o tom, co zajímá ty lidi, než vykládat, co zajímá tebe. Mně se tohle osvědčilo na úřadech nebo při kontrolách ve firmě. Podle mě small talk je navázání kontaktu, ne řešení nečeho."
(15.12.2016 13:31:40) Tak to je asi třeba definovat, co pokládáte za small talk. Pro mne je to nezávazná konverzace s někým, s kým se předpokládá, že mám konverzovat - třeba v rámci té oslavy nebo nějaké jiné "společenské události". Nikoli to, že prohodím pár slov se sousedkou v důchodovém věku, které pochválím a pohladím ve výtahu psa.
(15.12.2016 13:39:06) Kudlo, Liško, jenže s tou důchodkyní to pro mne není totéž, i když se to dá nazvat "small talk" - když se s ní totiž nebudu chtít bavit, tak není nijak nevhodné to neudělat. Ona hovor nezačíná, jde o moji soukromou iniciativu. Chci jí třeba udělat radost, když jí pochválím psa. Zatímco hovory na nějaké akci, kde se mluví o něčem, co je nudné nebo hloupé - z mého pohledu - jsou zcela jiného druhu.
však na té akci se ale pořád nemluví o jednom a tom samém, jistě tam mají i jiná než hloupá témata, ne?
Chápu, pokud by se člověk dostal dejme tomu do skupinky primitivů, kteří by se bavili dejme tomu o tom, jak chodí do bordelu a co tam všechno dělají, že by se do hovoru zapojit nehodlal a že by mu to bylo nepříjemné, ale to je myslím mizivé procento sociálních interakcí, do kterých se člověk dostane, většinou se z toho dá poměrně se ctí vybruslit.
tak to si neumím moc představit, obzvlášť pokud se jedná o zdvořilostní krátký kontakt (tj. ne zábavu na celý večer) - pokud jsou milí a hodní, tak i kdyby byli s prominutím hloupí jak pucštok, tak snad aspoň jedno dvě společný témata by se vydolovat dala, ne?
(15.12.2016 13:43:54) Monty - tak i na plese můžeš pochválit pejska, ála: "Koukám, že máte na šatech psí chlupy. To bude asi nějaké hodně línavé plemeno, že?" (jen nevím, jestli budeš mít úspěch )
(15.12.2016 14:01:17) Na svatbě bych o chemtrails klidně diskutovala. Nemám problém nesouhlasit.
Měla jsem jeden daleko děsivější svatební small talk. S MM jsme spolu byli pár měsíců, když se vdávala jeho sestra. Byla jsem s dcerou posazena vedle nějaké tetičky ženicha.
Tetička na mě zaútočila s tím, že se na mě hrozně těšila, spoustu toho o mě slyšela od té sestry, pořád se na mě vyptává a tak. Když jsem se tvářila nechápavě, tak z ní vypadlo něco jako: "Jsi přece Marcelka z Brna? A tohle je tvoje Alžbětka narozená vloni v půlce ledna. Janička o vás pořád mluví" Tak jsem přiznala barvu, že ano. Janičku (tu sestru) jsem sice na svatbě viděla podruhé v životě, ale jména sedí, leden sedí, Brno sedí, tak co nadělám.
Od té chvíle jsme měli naprosto nepochopitelný hodinu a půl trvající small talk, ze kterého mi šla hlava kolem. Říkala mi nakonec věci jako když jsem viděla fotky, tak jsem si říkala, že vypadáš pořád stejně". Potom přijela z Brna ta pravá Marcelka s lednovou Alžbětkou. Byla to sestřenice ženicha a tetička se na mně asi urazila, že jsem jí podvedla.
(15.12.2016 14:04:53) Půlko, nemám problém nesouhlasit v případě, kdy ty lidi už nikdy v životě neuvidím, protože dovedu nesouhlasit věcně, i když si obvykle neodpustím lehkou ironii. Mám problém nesouhlasit v situaci, kdy jde o lidi blízké někomu, koho mám ráda, a u nichž kromě nesouhlasu a nudy žádné jiné téma vlastně neexistuje. To se radši nudím a po zdvořilostním pobytu zdrhám, pokud to lze.
(15.12.2016 14:17:53) Obávám se, že ironie je poměrně jistý prostředek, jak narazit téměř v každé společnosti. Snese se to jen mezi velmi dobrými kamarády, a to ještě ne vždycky.
(15.12.2016 14:22:30) Kudlo, proč myslíš? Pro tebe je ironie něco zlého nebo závadného? Já se tedy celkem často setkávám s tím, že ji lidé oceňují, protože je baví. Ironie, sarkasmus, humor... to přece není totéž co zesměšňování někoho nebo bavení se na něčí účet.
ironie je podle mě potenciálně konfliktní způsob konverzace a konfliktnost se se small talkem moc dobře nesrovnává.
Navíc jen málokdo ji "umí" tak, aby nebyl vulgární/útočnej/shazovačnej/trapnej, a rozhodně těch lidí, co to umí, je méně než těch, co si MYSLÍ, že to umí.
Mněosobně se ironie používaná v kontaktu s cizími lidmi v převážné většině případů nelíbí, považuji ji za komunikační faux pas a až na řídké výjimky známku toho, že ten člověk je trochu mimo a "neví, která bije".
(15.12.2016 14:31:13) "Mně osobně se ironie používaná v kontaktu s cizími lidmi v převážné většině případů nelíbí, považuji ji za komunikační faux pas a až na řídké výjimky známku toho, že ten člověk je trochu mimo a "neví, která bije".
Ironie se (snad) snese v momentě, kdy jsou všichni naladěni na podobnou vlnu, což zpravidla u lidí, se kterými se provozuje small talk, není tak jisté.
Jinak je to prostředek, který slouží primárně k pobavení dotyčného vcelku bez ohledu na to, jestli to chápou/baví se i ti ostatní, a to je u tohoto typu kontaktu prostě mimo.
(15.12.2016 14:54:39) Kudlo, ironie je vtipné zlehčování nebo komentování nějaké situace či jevu. Řekněme, že je to něco jako "wildeovský bonmot". Ale já mám obecně ráda zábavné lidi, ne ve smyslu hlučné řachandy, ale chytrých a vtipných postřehů v konverzaci. A dá se to použít v každé konverzaci, kde nejde o téma typu "umírání na rakovinu" - tam si může dovolit ironii jen ten umírající.
Tak bonmoty tohoto typu mě bavily zhruba do konce puberty, teď už mi to připadá spíš takový upocený (pan Wilde promine).
Moc lidí to naštěstí nepoužívá (vlastně si vybavuji jen Zemana a pak ještě jednoho známýho), a tam mi přijde příšerný, jak to ten člověk ze sebe vypotí a udělá tam takovou tu pauzu, ve který se jako čeká, že se ti ostatní zasmějou. Což teda oni ze zdvořilosti většinou udělaj, protože jinak by nastalo trapný ticho.
Brr, tohle fakt málokdo umí dobře, a v tom případě je snad lepší se o to vůbec nepokoušet.
(15.12.2016 14:59:53) Já si myslím, že lze být chytrý i vtipný, aniž by byl člověk ironický.
Protože při vší úctě, být VTIPNĚ a neurážlivě ironický je nadání, které zdaleka není dáno každému, i když si bohužel řada lidí o sobě myslí, že zrovna jim ano.
(15.12.2016 15:03:22) Kudlo, a co je vtipné, aniž by to zároveň bylo ironické? Humor je na tom založený, dokonce i ten špatný. I když to je samozřejmě otázka vkusu, co je špatný a co dobrý humor.
Pokud je to mírná sebeironie (mírná říkám proto, že ve větší míře je to už takový sebemrskačský a není úplně příjemný muset na to reagovat), nebo je to namířený na něco neutrálního, tak je to OK, ale pokud dotyčnej ironizuje NĚKOHO (a ještě úplně nejlíp toho druhýho ), nebo je to takový "zlý", tak to je zabiják konverzace a často i vztahu.
Třeba dejme tomu, že by byl někdo učitel a ten druhej vypustil nějakou ironickou poznámku na učitele v domnění, že je to vtipný.
(15.12.2016 18:37:16) Počkej, takže Tys měla za zlý lidem, že tajili svý povolání, a sama jsi ho taky tajila?
(Uvědomuju si, že jsou lidi, se kterýma se znám docela dobře, ale nevím, čím se živěj, nepřišla na to řeč, ale nemám pocit, že by mi to TAJILI nebo že by mi to byli povinni říkat, stejně tak jako já nevím, jestli oni to vědí o mně, a taky nemám pocit, že bych to tajila, kdyby se zeptali, tak bych jim to řekla)
tak být "třeskutě vtipný" vůči lidem, který člověk až tak dobře nezná, přičemž ten "vtip" spočívá v tom, že se něčemu posmívá, je vždycky docela riziko, že se to zrovna bude týkat toho člověka.
Ale to všechno jde v podstatě "smáznout" tím, že člověk se neposmívá a není zlej, a v tom snad si nikdo normální pozor na pusu dávat nemusí?
Navíc teď jsem ani tak nemyslela situaci, kdy se někdo "uvtípne" nevědomky, ale když to dělá schválně (např. ví že je ten druhej učitel, a schválně dělá vtipy o učitelích, aniž by byli opravdu dobří kamarádi).
(15.12.2016 13:28:46) Na úřadě je dobré pracovnice politovat, v jakých podmínkách musí pracovat (spousta lidí, chybí klimatizace, kanceláře jsou malé, zákony se pořád mění, apod..). Ony jsou pak mnohem vstřícnější.
(15.12.2016 13:34:21) Liško, to funguje vždycky. Já to včera použila na sestry v nemocnici ("vy se tady nezastavíte"), myslela jsem to upřímně, byly na mě pak moc milé.
(15.12.2016 13:42:17) Janino - ono se stačí koukat, a člověk vidí, že paní prodavačka je sice mrzutá, ale také jí v obchodě dost profukuje, už je několik hodin na nohou, za nízkou mzdu, má na sobě 3 svetry a nejspíš jí je stejně zima, atd.. On si toho málo-kdo všimne, v jak špatných podmínkách spousta lidí pracuje - ať už na těch úřadech, v nemocnicích, v obchodech, atd.. A kdo si všimne a ty lidi polituje, tak má u nich velké plus.
(15.12.2016 13:14:00) Kudlo, mám to stejně, myslím si, že small talk je běžná společenská záležitost. Nerozumím tomu, proč si někdo myslí, že by lidé měli spolu probírat do hloubky jen hlubokomyslná témata. Spousta lidí na to není, ale přesto si ráda popovídá. Navíc s člověkem, kterého až tak dobře neznám, přece nebudu probírat osobní témata.
je fakt, že vzhledem k tomu, že jsem se v tomhle vyvíjela, tak uznávám, že pro někoho může být těžký odhadnout tu hranici, kdy už to začíná být moc osobní.
Ale myslím, že osvědčenou jistotou jsou nekonfliktní témata, který nejdou do žádných intimit, ale přitom nejsou nezajímavý (pokud vím, že ten člověk třeba rád chodí do divadla, tak se ho zeptám, co viděl v poslední době pěknýho a mohl by to doporučit, pokud vím, že se mu dítě dostalo na školu, tak se zeptám, jak se mu tam líbí...)
to, že Tě vánoce děsí, je už na small talk opravdu moc "hluboký" téma, ten nemá sloužit k tomu, aby tam člověk něco vážnýho řešil (pokud teda zrovna nejde z pohřbu nebo tak něco) nebo probíral svoje problémy, protože to patří do jinýho modu.
Small talk většinou ze svý podstaty klouže po povrchu, ale příjemně (což v žádným případě nevylučuje, že se přitom člověk jen tak mimochodem nedoví něco zajímavýho)
(15.12.2016 13:57:31) "Small talk většinou ze svý podstaty klouže po povrchu, ale příjemně (což v žádným případě nevylučuje, že se přitom člověk jen tak mimochodem nedoví něco zajímavýho)"
Kudlo, no právě, a představ si konverzaci, která klouže po povrchu tak, že tě to nezajímá, neoslovuje... je to prostě jen ztráta času. A vůbec nejde o to, že by ti lidé, co to říkají byli protivní nebo jsi na ně měla jakkoli negativní názor, jen jsou úplně jinde.
(15.12.2016 14:24:45) jentak, nedivím se žádné reakci. Pouze konstatuji, že mne nebaví pobývat ve společnosti, která mne nudí a ne vždy se tomu dá vyhnout.
(15.12.2016 14:46:48) Taky znám spoustu svéprávných. Proto jsem tam jela, ale taky prostě nebyli a ke konverzaci na jiná témata nebyli svolní. Ale ušila jsem tam krásnou waldorfskou panenku, takže k něčemu to bylo. Jen jsem jí dala kalhoty místo šatů, takže zase špatně.
(15.12.2016 14:55:37) jentak, nikde jsem nenapsala, že se nudím všude nebo téměř všude. Naopak, nenudím se skoro nikdy a nikde. Pouze ve společnosti nudných lidí, kterou nemohu hned opustit.
(15.12.2016 15:05:34) Mně se to třeba v práci občas stává. Třeba služebka s někým úplně cizím, ale o to otravnějším. Přitom těžko vystoupím z auta u Humpolce, že už dál prostě nejedu.
(15.12.2016 14:52:18) Pracovní večírky ale přeci nejsou jen s bezprostředními kolegy. Třeba v prosinci jsou tak různě napříč korporací, se spřátelenými korporacemi, s holdingem, se subdodavateli a tak. Někdo má i s klienty, ale to mě naštěstí míjí, protože žádné klienty nemám. Večírek v rámci kanceláře je jiná liga.
(15.12.2016 15:07:25) Ty ses ptala, odkud se nedá odejít. Já řekla, že ze svatby nebo z pracovního večírku. To nic neříká o tom, že všechny svatby a večírky jsou k ničemu.
(15.12.2016 15:23:44) Protože ten pracovní večírek je od toho, aby se rozvíjely vztahy s druhou stranou, poodhalily jejich záměry a tak. No a za to tě někdo platí. Navíc jsi kolikrát někde v pustině autem s třemi dalšími lidmi nebo jsi ta zvoucí strana.
Ani ta svatba na zámku v Horní Dolní se nedá společensky tak jednoduše opustit. Tím neříkám, že s tím mívám častý problém. Vůbec ne. Jsou to jen příklady, že není všechno tak jednoduché, jak píšeš.
(15.12.2016 15:38:17) jentak, ona to ale může být i jiná situace než pracovní večírek. S tím třeba problém nemám vůbec, protože pracovně se stýkám prakticky jen se zajímavými lidmi, napříč spektrem, dalo by se říct. Třeba můj muž má partu kamarádů ze školy a s těmi jeho spolužačkami já fakt nemám asi žádný společný téma. A přitom jsou to milé holky, jen mají úplně jiný zájmy, jiný priority... no a vím, že manžela by mrzelo, kdybych se jim trvale vyhýbala. Jsou prostě skupiny, kam nezapadneš. Skoro každý nějakou takovou zná nebo si ji umí představit.
Tak buď mám nějakej DŮVOD v tý společnosti pobývat, kterej převáží nad tím, že mě ti lidi nuděj (viz ten příklad se sestřinýma kamarádkama na její svatbě - sestru mám třeba ráda, na její svatbu chci a to je pro mě priorita); pokud jsou tak nudní, že mě to drtí víc než ten důvod, proč bych tam měla být, tak netuším, proč v jejich společnosti trávit celý večer (vždycky se lze zdvořile na něco vymluvit a zdrhnout).
Ale marně přemýšlím, kdy jsem se naposledy setkala se společností, která by mě takto nudila, a nemohu na nic přijít.
(15.12.2016 14:07:39) Val, jo, taky myslím. Nejde o to, jestli téma je nebo není kontroverzní. Pokud není zajímavé, trvá neúnosně dlouho a je vyprávěné nudně, je to k nepřežití. Mluvit krátce o něčem, co mne až tak nezajímá mi nevadí. Strávit tím celý večer je pro mne fakt k nepřežití.
(15.12.2016 14:15:54) Kdysi jsem byla týden na statku s bio lidmi. Umění mini smalltalku jsem si procvičila dokonale. Týden jsem korzovala mezi lidmi po zahradě a nikde jsem nenarazila na téma, co by nebylo debilní. Řešili homeopatické hnojení, pletení svetrů ze psí vlny, desinfekci prádla močí namísto praní, zdravotní dopady pití oslího mléka a podobné kokotiny. Byl to nejdelší týden v životě. Po prvním půl dni small talk unavoval už i mně.
(15.12.2016 14:28:15) Jj, mně taky znělo. Do chvíle, než se ukázalo, že jsou tam šílenci všichni. Mít tak rum, tak ho chodím ze zoufalství upíjet. Pak se naplánovala dámská jízda, což znělo nadějně až do chvíle, kdy se ukázalo, že se tím myslí výlet za bio dýňovou polívkou do sousedního městečka.
(15.12.2016 14:33:16) Já tam byla omylem. Byla jsem doprovod dcerunky. Jely tam družit její kamarádky z ekologické školky s rodiči a ona toužila jet taky. Už tuto chybu opakovat nebudu. Bio mi nevadí. Dokonce ani to počůraný prádlo až tolik ne, ale jako celek to bylo fakt vysilující.
(15.12.2016 14:12:24) Tak ale to přece není o tom, aby jeden druhýmu dokazoval svou pravdu.
Pohádat o názorech se samozřejmě jde, ale to už není small talk a pokud se ti lidi dobře neznaj, tak bych to vřele nedoporučovala.
I kontroverzní témata jdou pojmout nekonfliktně, a pokud ten druhý není šílenec, kterýmu se objeví při nějakým tématu pěna u pusy a prosazuje něco, co je vyloženě urážlivý - dejme tomu aby ženy neměly volební právo a trávily čas přikovaný na řetěze u dřezu- tak si přece lze zdvořile vyslechnout i téma, se kterým nesouhlasím, poptat se na důvody, který dotyčnýho vedou k tomu, aby měl právě tento názor - jakákoliv ironie a prosazování toho svého do toho IMHO vůbec nepatřej.
(15.12.2016 14:15:16) "... pokud ten druhý není šílenec, kterýmu se objeví při nějakým tématu pěna u pusy a prosazuje něco, co je vyloženě urážlivý"
Kudlo, no jistě. Pokud je to CIZÍ člověk, který se chová slušně a konverzuje na nějaké úrovni, tak do nezávazného hovoru ironizování jeho osoby nepatří. Ale ironie se dá použít i jinak.
(15.12.2016 14:29:21) "tak si přece lze zdvořile vyslechnout i téma, se kterým nesouhlasím, poptat se na důvody, který dotyčnýho vedou k tomu, aby měl právě tento názor - jakákoliv ironie a prosazování toho svého do toho IMHO vůbec nepatřej."
(15.12.2016 23:09:17) Mluvení o ničem s cizími lidmi mě vyčerpává a vůbec mluvení s cizími lidmi, většinou mají na všechno opačný názor než já. Naposled v tanečních jsem si před cizí paní pochvalovala, že hrajou moderní písničky, jí to připadalo příšerný. Jak se tu psalo, jako dítě jsem byla mentálně starší, než ostatní, pořád v knížkách od Karolíny Světlé apod., teď jsem myšlením tak o 20 let mladší, než okolí
já myslím, že kontinuální skuhrání nebo kontinuální vlastně cokoli do small talku nepatří - je to na něj moc "těžký" - jako o počasí lze říct "jejda, to je dneska ale škaredě, doufám, že to nenamrzne, večer musím autem do X pro stromek a náledí by se mi moc nehodilo", čímž dáš druhý straně možnost se zeptat - jé, v X už prodávají stromky, nevíte za kolik?
Prostě ten míček si v ideálním případě musí pinkat oba rovnoměrně a jeden druhýmu trošku nahrávat, a moc dlouho neulpívat na jednom a tom samým.
(15.12.2016 13:00:28) Tak tohle taky nechápu, pokud je to tak, že nemají blízký vztah a jedna nezajímá druhou - já jsem schopna takto mluvit se svou pěstounkou , protože mě opravdu zajímá, co přes den dělala, a ji zase zajímá, co jsem přes den dělala já.
Ale znám člověka, co to přesně takto dělá, přičemž je schopen mluvit o sobě tímto způsobem třeba hodinu, ale ani se nezeptat, co je novýho u vás. Tak to mě pak teda těžce neba.
Jo a snesu to ještě v případě, že má někdo vypravěčskej dar a ten příběh se psem má nějakou pointu
(15.12.2016 11:30:13) no mně to snadné nepřipadá. Většinou spíš trapné. Ale třeba to tak na ostatní nepůsobí, nevím. Neumím to posoudit, ale tyhle okamžiky nezávazných konverzací fakt nemusím
(15.12.2016 11:34:17) jentakj, každému připadá snadné (a normální, obvyklé, vhodné...) něco jiného. Ty snadno vedeš nezávazné hovory, já se snadno orientuji v čase. Lidi, pro něž je hovor o počasí absurdní scénka holt zarytě mlčí, tobě zas někdo musí zavolat, abys někam dorazila na čas To ti píšu ne jako nějaké rýpání, ale pro lepší pochopení, o co jde.
(15.12.2016 11:40:58) jentakj přesně, a proto ani já nekamenuju ty, co jim nejde něco, co mně jo a snadno, protože chápu, že to nedělají "schválně". Vždycky předpokládám u druhého dobrou vůli, a případné potíže připisuji nízkým schopnostem (ať jde o vybiku matiku nebo empatii).
(15.12.2016 11:38:47) V práci je to jednoduchý. Určitě máte něco společného. Pracovní náplň, vánoční večírek, rozbitý výtah, nově vymalovanou kancelář. A když ani to ne, tak aspoň to jídlo.
No a ve školce jsou besídky, zvykání si na školku, odklady školní docházky, školkové plavání. Ve škole zase známky, vši obědy,... K tomu ve 40% prac. dnů je těsně před víkendem nebo po víkendu a o víkendu se dá mluvit vždycky.
(15.12.2016 11:46:32) Půlko, jo, témata já vymyslím taky a snadno. Ale neumím iniciovat ani udržovat ten hovor pak, aby to neznělo blbě. ale pořád je tu ještě možnost, že blbě to zní hlavně (jenom) mně. Ale to já nepoznám
(15.12.2016 12:03:35) já taky ráda s kamarády do hospody - občas - navíc mě alkohol v komunikaci hezky pomáhá, jak už jsem psala. Pak to najednou jde samo a já si říkám, že třeba extroverti to takhle mají pořád a trochu jim to závidím
(15.12.2016 12:14:19) Jo! a mně z toho vyplývá, že být extrovertem a jinak úplně tou stejnou osobností, small talks by mi šly jedna báseň. Ale protože jsem introvert s nízkým sebevědomím, musím vypnout tu korekci v hlavě a to třeba právě trochou alkoholu Naštěstí to není třeba často, takže se ze mě alkoholik nejspíš nestane
(15.12.2016 11:59:26) Tohle mám stejně. O čem si povídat? Počasí snad každý vidí, navíc mě nijak netrápí žádné počasí. Prostě je a tečka. O oblečení, no pro mě spotřební zboží. Mám, používám, peru a dávám pryč. Děti, nějak není jednoduché vyprávět, že dcera je chytrá jak rádio a syn je tak trochu mimozemšťan. Knihy - momentálně čtu tak úzce specifické knihy, že o těch můžu mluvit maximálně s mojí terapeutkoterapeutkou. Čtu o holocaustu. O práci nechci mluvit, když v ní nejsem. Navíc jako OSVČ si stejně šéfuju sama ... já fakt můžu mluvit jen o tom, že opravdu nemám ráda Babiše. A když narazím na jeho voliče, jsem v háji
(15.12.2016 12:46:47) Proto se s tebou extrovertkou a ostatními členkami introvertního klubu ráda vídám. Ještě by to chtělo nějaký kulturní zážitek, než fakt nebudeš moct!
(16.12.2016 11:40:24) Já mám úplně opačnej problém. Znám někoho deset minut a řeší se mnou erektivní impotenci nebo něco podobně intimního. Já zas nedokážu udržet hovor na nějaké společenské úrovni a často nasbírám naprosto kuriozní informace.
(15.12.2016 15:38:07) jediný, jak jsem se z toho naučila trochu vybruslit, je nějaká vtipná poznámka, komentář atd. problém je, že ne každej ten můj humor pochopí a to je pak trapas...
(15.12.2016 11:19:06) "na ZŠ mě neměli rádi, neboť moje matka tam učila"
- tyhle zkratky moc nemám ráda, určitě hraje roli víc faktorů. Moje maminka taky učila na mé ZŠ a na moji oblíbenost to nemělo negativní vliv, nebo jsem si ho aspoň nevšimla (nepřipustila?), prostě neměla jsem problém. Patřila jsem k těm oblíbeným, uznávaným, vůdčím typům. (Mimochodem, tyto schopnosti jsem cestou k dospělosti někde trochu poztrácela, sama nevím kde... )
(15.12.2016 14:41:07) Já nijak nezpochybňuju tvoje zkušenosti, jen prostě nevěřím, že mezi tím opravdu existuje stoprocentní přímá spojitost. Možná prostě měli i jiný důvod? Lidi málokdy řeknou všechno na rovinu. Já se s tím fakt v žádné vážnější podobě nesetkala, mírnější varianty jsem dokázala zlehčit a obrátit ve vtip. Nějak jsem si to prostě nepřipouštěla, vyzařovalo ze mne v tomto ohledu zřejmě sebevědomí, a proto mne i spolužáci brali normálně. Taky měli prostě tu zkušenost, že nijak z přítomnosti maminky neprofituju, nežaluju a podobně. Ale třeba jsem jen měla výjimečné štěstí na lidi kolem sebe (nebo jsem byla neobyčejně tupá a nechápala ) a ty zase velkou smůlu. Pak ovšem nebylo ani o co stát.
(16.12.2016 17:27:16) Mně maminka taky učila, ale až poslední rok školní docházky. Strašně jsem to tehdy nechtěla, ona asi taky ne, ale přežily jsme to obě bez úhony. Ale je fakt, že vztahy ve třídě už jsem měla nastavený od dřívějška. Ve třídě jsme ale měli ještě jedno učitelský dítě, jeho maminka nás učila celý druhý stupeň a vůbec jsme ho jako učitelský dítě nevnímali, postavení ve třídě měl tak nějak normální. Opravdu si myslím, že ty nesympatie jsou založený primárně na něčem jiným, než že je člověk učitelský dítě. Pokud si jsou děti navzájem sympatický, tak to roli moc nehraje, pokud si ovšem nesednou, tak se to hodí jako výborný podpásový "argument".
(17.12.2016 11:37:29) Ten "podpásový argument" jsem nemyslela tak, že jsi ho použila ty, ale oni, když argumentovali, proč tě nezvou, tvoji maminkou...
(15.12.2016 10:37:47) Byla jsem jako z jiného světa. Spolužáci řešili v mých očích nedůležité věci. Já jim ty jejich " starosti" záviděla. Byla jsem nejdospělejší dítě v okolí a ano. Byla jsem neoblíbená, špinavá, hladová, divná. Ale měla jsem dobré známky. Nikdo mě vyloženě nešikanoval, ale posmívali se mi pořád. Dnes jsem extrovertní introvert. Pracovně velmi výrazně extrovertní, prostě hraju jakousi roli. Musím. Právě tahle schopnost mě docela úspěšně živí. Ve skutečnosti jsem zoufale stydlivá. Potřebuju menší skupinky a ideálně ještě lidi, kteří už dopředu vědí, že jsem prostě taková. Jakmile lidi znám, jsem docela normální. Ale na dětství prostě nevzpomínám vůbec ráda. A mám v práci silnou potřebu dávat právě těm zakřiknutým dětem ty nejpopulárnější a nejdůležitější role, úkoly a činnosti.
(15.12.2016 10:40:23) Dovolim si zkopirovat od Federiky ...
Nikdy jsem nebyla neprůbojná. Nikdy jsem nebyla neoblíbená. Nikdy jsem nebyla šikanovaná.
Introvert jsem vzdycky byla i jsem, i kdyz ne extremni. Rodinu jsem objevila na zacatku v 2005 kdyz jsem poprve otehotnela a od ty doby jsem chodim protoze jsem konzervativec a nechce se mi cist jine fora. A taky kvuli spojeni s cestinou a svetem mimo mou vlastni socialni bublinu.
(15.12.2016 11:10:49) Byla jsem hodně neoblíbená a věčný terč šikany a posměchu.Díky tomu jsem byla neprůbojná, ještě to umocnili rodiče výchovou.A zůstalo mi to.Jen sem se s tím tak nějak naučila žít.
(15.12.2016 11:36:08) Měla sem hodně viditelný fyzický problém,k tomu matka učitelka na stejné škole,to bohatě stačilo.Tenkrát se na nějakou slušnost k takovým lidem nehrálo a nehraje v podstatě dodneška,jen se o tom nemluví.
(15.12.2016 11:44:37) to je fakt, děti žádnými ohledy netrpěly tehdy a netrpí ani dnes. A ještě jedna věc - ono je asi rozdíl, když je člověk s tím, že mu nefungujou mezilidské vztahy v pohodě a když není. Nejspíš to dost souvisí se sebevědomím - když je ok, tak tu svou jinakost neberu úkorně a nezájem okolí jako útok na svoji osobu. Když není, tak se snažím přizpůsobit tomu, co chce většina a tak jdu často proti vlastnímu nastavení a stejně to většinou nefunguje. Čili si tím sebevědomí určitě nezvednu/neupevním, většinou spíš naopak.
(15.12.2016 11:22:55) Jsem introvert, ale nebyla jsem neoblíbená. Pár kamarádů jsem ve škole měla (víc a daleko bližších v zájmové činnosti), ostatní si mě prostě nevšímali. To mi nevadilo, samozřejmě, jako introvertovi. Do týmů si mě vybírali mezi prvními, pokud jsem nebyla kapitán, protože mi hodně věcí šlo.
Co se týká hovorů - svěřovali a svěřují se mi s velmi osobními věcmi i lidé, o kterých bych neřekla ani že jsou kamarádi, ale jen známí. Připisuji to důvěryhodnému "ksichtu" a skutečnosti, že jak s nikým co introvert netlachám (a každý kdo mě trochu zná má možnost si toho všimnout), je jasné, že to slyšené nepošlu dál. Taky si lidi myslí, že (si) umím poradit s kdečím, že jsem "moudrá". To je pravda jen zčásti, víc za to může ten ksicht, který tak holt působí. Za to nemůžu
(15.12.2016 11:59:38) Jo, já byla neoblíbený neprůbojný šikanovaný introvert. V podstatě od čtvrté třídy ZŠ až po prvák na střední. Teď už mě sice nikdo nešikanuje (Ok, občas ex), ale neprůbojný introvert se sebevědomím na nule jsem pořád. A lepší už to asi nebude, tuším.
(15.12.2016 12:18:18) ale jo, na mě by něco sedělo. Měla jsem jen pár skalních dobrých kamarádek, které byly taky spí outsideři. Nikdo mě teda nešikanoval. Ale ve třídě jsem byla vždy nejmladší nejmenší sociálně nejneprůbojnější.
(15.12.2016 12:30:51) Hnusný šedý průměr - ani oblíbená ani neoblíbená. Kamarádku jsem si našla až ve čtvrťáku na gymplu a jednu na VŠ v době, kdy jsem už měla rodinu. Učitelé mě taky moc nebrali. I když se od mala věnuju hudbě a levá na to nejsem, tak např do výběrového školního sboru mě nikdy nepozvali. A já se tam sama nahrnout neuměla.
Nikdo mě ale nešikanoval. Bavili se se mnou normálně. Na gyplu jsem byla mimoň, protože jsem nikam nesměla (hospody, diskotéky a tak) a našla si brzo trvalý vztah.
Dodnes se trápím tím, že jsem nezajímavá. Nedokážu si s lidmi začít hned tykat, nerada chodím s kolektivem v práci na oběd. Nerada na vzdálenějších vztazích pracuju. Ale některé věci se mi povedlo změnit - jako lektor to docela umím, tam se mi to podařilo nějak prolomit. A nejbližší kolegové mě mají asi taky rádi.
(15.12.2016 12:48:07) Byla jsem vcelku oblíbená. Ne zrovna hvězda třídy, ale kamarádek a kamarádů jsem měla vždycky dost. Mě spousta lidí nevěří, že jsem introvert. Ale jsem, opravdu. To, že je někdo introvert neznamená, že nemá rád lidi, ale spíš že má větší potřebu samoty, a že ho kolektiv lidí spíš vyčerpává a hlavně má minimální potřebu být středem pozornosti.
A proč se introverti sdružují tady? No protože když už je konverzace přestane bavit, tak nemusí nikomu nic vysvětlovat a stačí vypnout komp a uchýlit se do samoty.
Jo a průbojná jsem vždycky byla tak nějak přiměřeně. Nejsem ani ranař, ale ani zakřiknutý tichošlápek.
(15.12.2016 13:07:45) Persepolis, zhruba tak. Mám ráda lidi, i cizí, nemám ráda jen svině (což u cizích nepoznáš), ale nesnáším masové akce, které jsou vyloženě určené jako "zábavné" - večírky, svatby, plesy... V malé společnosti známých lidí jsem extrovertní a občas i zábavný člověk, ve velké společnosti, kde znám jednoho, dva lidi se cítím blbě a snažím se takovým situacím vyhýbat, jak to jen jde. Samota mi vůbec nevadí, mám ji ráda, nikdy se sama se sebou nenudím.
(15.12.2016 13:14:45) Na základce oblíbená, na gymplu jsem se držela spíše s pár introverty, na VŠ už jsem zase byla ve svém živlu a dobře zapadla do kolektivu.
(15.12.2016 13:35:12) Jsem introvert, nejradši mám samotu a až potom společnost lidí, které dobře a do hloubky znám. Přátel mám hodně, ne proto, že bych se všude lehce seznamovala, ale lpím na lidech a v podstatě od školky sbírám kamarády, vztahy udržuju, ono se to za celý život nasčítá (ten počet přátel, pokud člověk postupuje tímto způsobem). Na ZŠ jsem byla exot a neoblíbená, ale za to si můžu sama, škola a spolužáci mi nesedli, nechtěla jsem se s nimi přátelit, byla jsem úplně někde jinde než oni. Na SŠ jsem byla pro změnu vyloženě oblíbená a kdekoliv jinde pak více či méně taky. Obecně mě lidi musí víc poznat,na první dobrou myslím moc sympaticky nepůsobím. Sem chodím, protože mě zajímají některá témata a celkem ráda sem i občas napíšu, je to pro mě asi jeden ze způsobů odreagování. Přátelit se tu s nikým nechci, ikdyž je tu pár lidí, které mám svým způsobem opravdu ráda a ráda je čtu.
(15.12.2016 13:39:54) Kam chodí na své nápady autor slovního spojení "třídní odpad"? Napsáno s cílem urazit (vysoká pravděpodobnost). A co se nestalo? Místo toho vznikl spolek s pracovním názvem "odpadový klub", on se ten přesný název časem vyprofiluje. A ještě je u toho humor. Podle mne je to geniální odpověď na neomalený a zbytečný útok.
(15.12.2016 13:45:48) byla jsem divná. kdybych si to víc brala, možná by mě i šikanovali, takhle na mě neměli ty správné páky. Vždycky jsem měla tak 2-3 kámošky. A na srazech se mi svěřila většina kluků, že mě milovali. Za praštěnou mě považovali i na SUPŠ, což už je co říci. Smířila jsem se s tím, že si o mě lidi myslí, že jsem blbá a ujetá. Ti, co mě znají, mi stačí. Nikdy mě žádná kamarádka nepodrazila a nejsme si lhostejné, i když jsme se třeba 25 let neviděly.
(15.12.2016 13:51:52) V psychologickom posudku som si asi vo veku 10 rokov prečítala o.i. "Nemá veľa kamarátov".
To však neznamená, že by som bola smutné dieťa, naopak. Triednou hviezdou som síce nikdy nebola (tou bola moja priebojnejšia, krajšia a športovo výrazne nadaná kamarátka), ale ani som nebola chudinka stojacia v kúte.
Inak som introvert, ktorému písanie (email, FB, Rodina.cz) maximálne vyhovujú, osobnému kontaktu sa často (skoro vždy) bránim a 2x (ok, tak 20x) si rozmyslím, kým sa s niekým stretnem, či - dokonca - kým niekoho pozvem k sebe domov.
MM je tiež introvert, a potrebu pokecu si aj on ventiluje vo virtuálnom svete. (Som si teraz spomenula, ako som bola nedávno v šoku, keď som ho videla, ako do vyhľadávača píše slovo LÁSKA, lenže jemu tam hneď naskočilo "Láska k šutrům" (to bol správny, hľadaný výraz).
(15.12.2016 14:54:56) Introvert každopádně jsem. Na druhou stranu mě baví komunikace, sdílení a výměna myšlenek, takže internet je ideál - mohu být sama, mlčet a přitom komunikovat. Na živo mě lidé také baví, ne že vůbec ne, ale ten živý kontakt mě vyčerpává, takže si ho přísně dávkuji. Neoblíbené dítě jsem nebyla. Byla jsem hezká, hodná, šikovná a nekonfliktní holčička a všude jsem v pohodě zapadla, s výjimkou druhého stupně ZŠ, kde byl nevalný kolektiv a zastihl nás v nejproblematičtějším věku, takže nejen já, ale i jiné děti se průběžně stávaly obětí šikany.
(15.12.2016 15:23:41) Já jsem byla takové samotářské dítě, neoblíbené snad ani ne. A vyrostla jsem z toho :) Moc jsem neuměla jednat s děti, spíš s dospělými, vadilo mi, že jsou děti netaktní a tak. No, časem jsem zjistila, že nejen děti a že když něco chci, tak si o to holt musím nahlas říct.
(15.12.2016 15:33:11) byla jsem neoblíbená, především ve třídě. bylo to fakt těžký. v sedmé třídě jsem si našla oddíl a tam jsem měla poprvé pocit, že někam patřím, že mám někde dobrou pozici.
ani teď mě každý nemusí, jsou lidi, kteří se mne bojí (některé to přejde, když se se mnou víc sblíží, jiné ne), některým lidem lezu vyloženě na nervy. ale jelikož mám zároveň řadu lidí, co mě mají rádi, případně těch, co mne respektují a dokonce se na mne obracejí s prosbou o radu/pomoc, tak se tím už zdaleka tolik netrápím. jen tu a tam přijde situace, kdy to zabolí, když má někdo potřebu se vůči mne vymezit či nesnese to, jaká jsem, ale holt to je život.
(15.12.2016 15:54:34) Byla jsem oblíbené dítě mezi dětmi, které jsem měla oblíbené a zpětně se trochu stydím za to, že jsme coby puberťáci považovali vyhraněné sportovce typu Zetko za gumy a trochu jsem jim dávali sežrat nepoměr jejich svalové hmoty a šedé kůry mozkové
Mmch., Kudlo, Libik je zrovna ukázkový příklad toho, jak může být člověk chytře vtipnej a ironickej. Tedy z mého pohledu, chápu, že to nemusí oceňovat davy. Ale já tu holku zbožňuju.
(15.12.2016 16:01:18) JJ, je skvělá. Navíc je mistr zkratky. Musím tedy přiznat, že ji někdy nepochopím (tu zkratku, vtip snad jo), ale beru to jako svou chybu.
(15.12.2016 16:11:48) U nas sikana nebyla. Kamaradili jsme se tak nejak ve skupinkach, nebyli jsme moc soudrzni, ale nikdo nebyl chudak. Jedna holka byla socialne nic moc a intelektove taky, ale na otazku jsme ji odpovedeli, ukol dali opsat, kamaradku taky mela, takze zadna ostrakizace. Ja byla dost introvert, ale cert vi proc deti tenkrat milovali neco zvlastiho, ja mela mamu z Cech, a umela jsme cesky, a tenkrat zadne multi kulti nebylo, tak me decka dost brali. Do zadku jsem nikdy nikomu nelezla, ani ucitelum ani tridnim hvezdam. I kdyz ty hvezdy u nas taky moc nebyli. Za komousu v Jugosce jsme byli vsichni bohati, pak po rozpadu vsichni chudi, na gymplu uz zase byly skupinky podle zajmu. K te tupe spoluzacce se hnusne pokusil chovat tridni kreten (pracoval pak s moji mamou ve fabrice, a pry z toho nevyrostl, zustal hovado), rekli jsme to ucitelce, ta ho sprdla a dal pokoj.
(15.12.2016 16:42:47) Byla jsem neprůbojná a neviditelná. Oboje mi zůstalo. Teda je fakt, že ta neviditelnost mě někdy fakt zaráží. Faktem je, že díky neviditelnosti jsem vlastně nebyla neoblíbená
(15.12.2016 17:36:03) Byla jsem stejná a taky mi to zůstalo. Zajímavá je neviditelnost kombinovaná s vynikající pamětí na obličeje a jména - já znám všechny - lidi z různých akcí, od dětí ze školy, z hřiště, ale mě nezná nikdo. Možná bychom byly dobré tajné agentky.
(15.12.2016 17:40:06) Tak já jsem taky myslím měla hodně nedostatečnou sociální inteligenci, ale naštěstí jsem zjistila, že spousta věcí je naučitelná, a hlavně - což bylo pro mě dost důležitý - že to není až zas taková věda, že to má nějaký zákonitosti a že si člověk myslel, že je to složitější, než to opravdu je.
(15.12.2016 19:10:18) Budu dokonalý vzorek, sedí na mě všechno. Nejhorší byla základka, gympl mnohem lepší a VŠ už v pohodě. Nicméně z neprůbojnosti jsem se dostala až koncem VŠ za pomoci psycholožky (byl to teda vedlejší efekt, řešilo se něco jiného).
(15.12.2016 19:15:23) Jako dítě jsem patřila mezi oblíbené děti. na střední jsem si trochu nesedla s kolektivem v mé konkrétní třídě, ale neoblíbená jsem nebyla. Spíše jsem se kamarádila s lidmi z jiných tříd a škol. V dospělosti jsem taková neutrální. Hodně záleží na mě, jestli chci být oblíbená nebo je mi to šumafuk . V tomto případě mluvím jen o povrchních setkáních..
(15.12.2016 19:33:14) vlku, nápodobně. My byli na základce docela dobrá parta, ale na střední jsem taky úplně nezapadla. Ovšem byla to moje zásluha, škola mne nebavila, moc jsem tam ani nechodila a učitelé nade mnou drželi ochrannou ruku, pravděpodobně proto, že jsem s nimi jednala na rovinu a připadala jim jako zábavnej element (aspoň tak mi to po letech říkal třídní). To na oblibě nepřidá, když se ostatní musí učit a jiný prolézá "zadarmo", i když s trojkama a čtyřkama.
(15.12.2016 22:44:24) Byla jsem tak průměrně oblíbená, vždycky jsem měla dost kamarádů a byla jsem v nějaké partě, s lidma ze základky se stýkáme dodnes. Na střední to bylo divný, samý holky, měla jsem svoje kamarády jinde. Ale nějak výrazně neoblíbená jsem nebyla.
V práci taky nemám problém s někým někam zajít nebo pokecat
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.