Diskuze : Drbárny : Autismus

Takže máme zase za sebou pár týdnů. Mluvili jsme s otcem té slečny asi 15 minut.

Přijde nam odevzdány. Co mám jako dělat. No v každém případě. Ráno ji drží do 6h nebehaci.
Ven s ní nelze chodit, nedá se uhlídat. Ani on ji ven nebere. Je to nebezpečné.
On si to tu asi odtrpi. Tuhle na něj křičela ta máma holky před domem.

Mám z něj dojem, že dceru moc nemusí. A je mu dost jedno.

Nyní ji tu máme skoro týden. Přes den to jde jak kdy. Kuličky ji asi zabavili úplně.
No takže to jde.

Jinak nam potvrdil, že spí jen ty čtyři hodiny, že ji to stačí. Má svůj svět. Prostě jsem mu řekla, že i můj syn minulý týden řešil, že doprčic ta holka v 1:30 běhala a v 10h už byla dávno vzhůru. Jak to malý dítě přežívá. Jen pokrcil rameny.

Viollett, napsala jsi to přesně, musí být nesmírně těžké nevyhořet, protože systémová podpora pro opatrovníka prostě neexistuje. A utáhnout to dobrou vůlí a snahou delší dobu prostě nejde.
Článek jsem četla na několikrát, tolik bezmoci na všech stranách...

V zařízení, kde se vražda stala, mám na jiném oddělení sestřenici, které dělám posledních asi 12 let opatrovnici. Jako dost velké selhání ze strany zřizovatele vnímám, že o tom, že se přímo v zařízení něco takového stalo, jsem se jako opatrovnice dozvěděla až před 14 dny z Respektu. To, že se v domově něco děje, se dalo vytušit ze změn ve vedení, které tam nastaly (asi 3/4 roku bylo zařízení bez ředitelky, pouze zastupující provizoria), ale jinak opravdu ticho po pěšině. Také bych celkem očekávala, že bezprostředně po publikování článku přijde alespoň nějaký "uklidňující" dopis opatrovníkům. Nic.

Sestřenice má naštěstí obrovskou kliku, že je na oddělení, řízené naprosto úžasnou vedoucí, která má toto zaměstnání jako poslání. To se odráží na výběru personálu v jejím oddělení a na celkové péči o klienty.

ALE: pracovníci tohoto naprosto úžasného oddělení narážejí dnes a denně na nekompetentnost v jiných útvarech. A problém je, že svoje kompetence překročit nemohou. Čili: oni doprovázejí klienty k lékařům, ale zdravotní stav nesmějí znát - ten má na starosti zdravotní úsek. Zdravotní úsek pracuje nekvalitně. A tak nastávají stejné situace, jako jsou popsány v článku (neidentifikované bolesti zubů). Konkrétně: sestřenice (do té doby "běžná" autistka se svými rituály) najednou začala mít záchvaty, které byly tišeny Algifenem, někdy to pomohlo, někdy ne. Zdravotní úsek ani praktická lékařka přes opakované intervence z oddělení nic nevyřešily. Musela jsem nastoupit já, odvézt sestřenici k odborným lékařům 150 km daleko, aby se zjistilo, že má sestřenice drobné žlučníkové kameny a že tedy má klasické žlučníkové záchvaty. Já jsem musela zajistit operaci a nechat se se sestřenicí hospitalizovat (neřešitelné v případě klientů se stejným problémem, kteří mají jako opatrovníka město). Před operací i po operaci jsem vedla nekonečné diskuse s vedoucí kuchyně, která nechápala, že do žlučníkové diety nepatří guláš a podobné mňamky.

Upřímně řečeno se dost divím, že pracovnice toho oddělení se na to ještě nevykašlaly, já na jejich místě bych z důvodu bezmocnosti už dávno vyhořela.

https://www.dvtv.cz/videos/jaky-je-zivot-s-autistickym-synem-s-narocnym-chovanim-neni-nikdo-kdo-by-vam-pomohl-rika-antosova?fbclid=IwAR3fwv-QLsrOftALeW56aKYD9riV7xbxD6TRICbjL_MkmII7EUDdHH6DhJw

Tak já jsem prekvapená. Myslela jsem, že takové věci se už nedeji. A už ne systémově.

Ale pravda je, že lidé casto nemají trpelivost na vlastní "normalni" dítě natož člověka co se neumí vyjadřovat dlouhodobě. Když neposlechne dám mu na zadek a ne.eru se s ním, že? Je to jedno jestli dítě nebo postižený.

A vlastně když jednotlivé situace neumím řešit, nemám podporu, alespoň si vybiji vlastní frustraci..
A jak se říká: ryba vzdy smrdí od hlavy. Takže systémové selhání, které přetežuje lidi. A ti pak asi reagují úplně blbě. A jakmile ti to jednou projde, stane se z toho norma.

Každopádně smutné čtení. A smekám před lidmi co to zvládají.