V zařízení, kde se vražda stala, mám na jiném oddělení sestřenici, které dělám posledních asi 12 let opatrovnici. Jako dost velké selhání ze strany zřizovatele vnímám, že o tom, že se přímo v zařízení něco takového stalo, jsem se jako opatrovnice dozvěděla až před 14 dny z Respektu. To, že se v domově něco děje, se dalo vytušit ze změn ve vedení, které tam nastaly (asi 3/4 roku bylo zařízení bez ředitelky, pouze zastupující provizoria), ale jinak opravdu ticho po pěšině. Také bych celkem očekávala, že bezprostředně po publikování článku přijde alespoň nějaký "uklidňující" dopis opatrovníkům. Nic.

Sestřenice má naštěstí obrovskou kliku, že je na oddělení, řízené naprosto úžasnou vedoucí, která má toto zaměstnání jako poslání. To se odráží na výběru personálu v jejím oddělení a na celkové péči o klienty.

ALE: pracovníci tohoto naprosto úžasného oddělení narážejí dnes a denně na nekompetentnost v jiných útvarech. A problém je, že svoje kompetence překročit nemohou. Čili: oni doprovázejí klienty k lékařům, ale zdravotní stav nesmějí znát - ten má na starosti zdravotní úsek. Zdravotní úsek pracuje nekvalitně. A tak nastávají stejné situace, jako jsou popsány v článku (neidentifikované bolesti zubů). Konkrétně: sestřenice (do té doby "běžná" autistka se svými rituály) najednou začala mít záchvaty, které byly tišeny Algifenem, někdy to pomohlo, někdy ne. Zdravotní úsek ani praktická lékařka přes opakované intervence z oddělení nic nevyřešily. Musela jsem nastoupit já, odvézt sestřenici k odborným lékařům 150 km daleko, aby se zjistilo, že má sestřenice drobné žlučníkové kameny a že tedy má klasické žlučníkové záchvaty. Já jsem musela zajistit operaci a nechat se se sestřenicí hospitalizovat (neřešitelné v případě klientů se stejným problémem, kteří mají jako opatrovníka město). Před operací i po operaci jsem vedla nekonečné diskuse s vedoucí kuchyně, která nechápala, že do žlučníkové diety nepatří guláš a podobné mňamky.

Upřímně řečeno se dost divím, že pracovnice toho oddělení se na to ještě nevykašlaly, já na jejich místě bych z důvodu bezmocnosti už dávno vyhořela.