Mamka brečí a to je dobře to má za to a potom mamka brečí a potom mamka je pryč a to je dobře a potom mamka jela autom a pak byla bouračka, mamka brečí a já se (s ní) nebavím a potom mamka šikanovali ve škole a mamka brečí jak malá holčička a mamka je miláček a mamka je škaredá..
Tohle furt dokola. Zpívá si ve sprše. Místo úkolu. Na co se má takové děcko učit pádové otázky? Neučil se. Křičel - "kdo,co/ čeho,co / co jakooo!! No tak odznova!" Nebudu to vypisovat, ale bylo to dvacetkrát, na každou mou poznámku řekl NE a pokračoval zas "odznova". K tomu házel věci. On nechce na mě, trefit mě, jen naznačuje, ale trefuje, že, ty věci, co měl uklidit, včerejší tričko a ponožky a papír s těmi pády a polštář a baterku a sešit a pero a papuču.. Naznačuje, že mě praští, pak mě chytí za paži a svírá, střídavě hodně a méně, jakoby chtěl a nechtěl.. Furt křičí.
Je 17.52, v 17.06 jsem ho navedla (spolupráce šílená, nechce, MUSÍ dělat úkol - tímhle způsobem? on nechápe, že to je projebaný čas? pardon), aby sbíral rozházené věci, aby je odnesl do pračky v koupelně , aby si svlékl zbytek a hodil ho tam taky a vlezl do té sprchy. Přetahoval se se mnou o dveře, řval. Vlezl tam. Zpívá si. Voda teče. Voda teče. Všechno je fajn..
Byla jsem tam, umýt mu vlasy, už jen šeptá - mamka je zlatíčko, mamka je nejlepší :)
Je 18.12. Leze ven. Utírat se nebude. Usmívá se. Sluníčko moje
Ptá se na "jídelko", ano miláčku, jaké chceš jídelko? "snídani přece neee?!" Tak jo.
Úkol je v tašce, taška sbalená dle rozvrhu na zítra, čaj uvařený, na talíři rohlík s máslem a měsíčky mandarinky. Jsem superžena!
Mamóó!
JJ už běžím. Nemůže být sám, bojí se - v naší! kuchyni.
Co říkáte? Kdy na mě opravdu vztáhne ruku? Kdo máte větší děti, jak se to vyvíjelo? Kdo nám pomůže? Já ho neumím vychovat.. Ta drzost, ta puberta (?) je nemožná, šílená. Každému a na všechno říká "nemel!", dvatři krát, až pak poslouchá. Práce žádná. Zítra mám pohovor ve škole, chci být připravená na pohovor s psycholožkou příští týden. Co po ní mám chtít? A po kom vlastně?
Už musím..