| sovice | 
 |
(21.6.2014 11:17:00)
zerat,
mně tedy připadá to "vrátíš nám všechny peníze, které jsme do flétny vrazili" u jedenáctiletého děcka poněkud přes míru, jednak to vypadá, jako by těch skoro pět let nemělo žádný zisk samo o sobě a byly to vyhozené peníze, pokud nebude pokračovat - jak dlouho? Další rok, dva, tři? A pak taky, teď vyžadujete, aby šla do dalšího ročníku, jinak bude platit, a co příští rok? Připočtete jí i ten další? Takže ji vlastně nutíte do narůstajícího dluhu?
A s těmi přinucenými virtuosy máte pravdu, ale mám obavu, že vedle každého virtuoza, který je vděčný, lze postavit zástup obyčejných dětí, které získaly k hudbě dobrý vztah a těší je, a zástup takových, kteří na svá hudebková léta vzpomínají jako na křivdu, a několik takových (jako já), kteří s nástrojem praštili a už se na něj NIKDY ani nepodívali. (K houslím jsem se nikdy nevrátila, v pubertě jsem se sama učila na kytaru, později na klavír trochu, ale k houslím bych se neměla chuť vrátit ani teď, po několika desítkách let, a nikdy jsem nelitovala, že jsem s nimi švihla).
Problém je, že rodič neví, jestli jeho dítě bude za přinucení nakonec vděčné nebo bude vzpomínat s husí kůží, a jako rodiče máme prostě jen jeden pokus, jak tím prokličkovat.
|
| zerat | 
|
(21.6.2014 11:30:26)
Sovice, Valkýro, tonoucí se stébla chytá. Víme, nač dcera slyší a ona zase ví, že zatím vše co jsme řekli jsme splnili. Víc zatím neřeším. Nejsem tyran jsem milující rodič, a tak se snažíme hledat motivaci a v tomto případě to na ni vcelku platí. Každopádně máme za sebou vcelku náročné období finančně (já na mateřské...) a opravdu nebyla legrace ty dva tisíce za to pololetí dát... K tomu všemu chodí od loňska na kendo, které moc chtěla - kdo ví oč jde, ví, jak drahý sport to je (už proto, jak malé zastoupení tady v tomto sportu je) a zkrátka bylo potřeba v ní vybudovat to, že se s tím či oním nepraští jen poté, co ona si usmyslí a myslím, že se nám to vcelku daří, že můžu nadávat, můžu si postěžovat, že ji to či ono nebaví, ale nešvihne s tím hned jak ji to napadne. Ona flétny miluje a fakt jsme přesvědčení, že za tyhle blbé stavy může puberta a co si budeme, jak končí dost puberťáků dnes? Tím, že máme pár rodinných známých učitelů na ZUŠ tak slyšíme, že přeskakují z jednoho nástroje na druhý(a rodiče je přece nebudou trápit pokračováním) a nakonec nikdy nic neumí... takže se shodují v tom udržet dítě i přes chvíle nechutě u nástroje, na který už něco umí a za odměnu si pak můžou přidat další...
|
| Kreaty | 
|
(21.6.2014 12:08:08)
ale to je normální výběr, někoho baví to a někoho zase něco jiného, sám člověk neví co ho baví dokud to nezkusí nebo co mu nejde nebo co mu půjde, za život zkusíme spoustu věcí a to co nám půjde nejlíp u toho zůstaneme, člověk má mít právo změnit názor
|
| Lassiesevrací |
|
(21.6.2014 12:14:21)
"ale to je normální výběr, někoho baví to a někoho zase něco jiného, sám člověk neví co ho baví dokud to nezkusí nebo co mu nejde nebo co mu půjde, za život zkusíme spoustu věcí a to co nám půjde nejlíp u toho zůstaneme, člověk má mít právo změnit názor"
|
|
| zerat |
|
(21.6.2014 12:15:48)
To jistě, horší pak, ale bude když dítě bude střídat rok co rok, pak bude ve stejném duchu pokračovat s výběrem povolání...  Jak píšu, každý děláme pro své děti to co si myslíme, že je pro jejich dobro. U nás zachováme flétnu a při ní zkusíš druhý nástroj... u nás to dopadlo tak, že po půl roce prosila ať na kytaru už nemusí chodit, že chce pokračovat na flétně... Kdybysme flétnu zrušili už by místo u stejného učitele ten rok nezískala...
|
| Jaatri |
|
(21.6.2014 12:29:19)
Mám to podobně, Zerat!
|
|
| sovice |
|
(21.6.2014 12:38:29)
zerat,
já dobře rozumím tomu, že dítě u té flétny držíš, i když momentálně nechce (otázka je, jak dlouhé má být ono "momentálně", nutit dítě chodit na nástroj, když ho má chvílemi plné zuby a nechce se mu cvičit, ale v principu ho baví a dokáže zažívat radost z vlastního hraní, je pro některé děti jistě dobře - rozumím i tomu učení se vytrvalosti a překonávání překážek a tak. Nutit jiné dítě, které vážně nechce, několik let, mi připadá jako násilí. Opravdu ale považuji výhrůžku splácením pěti let hraní vůči jedenáctileté za naprosto mimo.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 13:01:28)
Sovice, absolutně je mi to jedno  Každý děláme tak, aby to platilo na naše dítě - na naše to platí a ani z toho nemá žádné trauma 
|
|
| Citronove koliesko | 
|
(21.6.2014 13:56:47)
Jj nadomnou tak visel klavir za 30 tisic. Nasi ma vselijakymi manipulativnymi technikami nutili a presviedcali do hrania. Ich hranica bola dokoncit prvy cyklus tj. pocas ZŠ. Posledny den v LŠU bol jeden z najkrajsich co pamatam, nejako som odohrala prehravky a konecne som bola volna. Rodicia sa smiali ze ved sa este ku klaviru rada vratim, zahram si pre potesenie. Omyl, od toho dna som na klavir nesiahla, dokonale mi ho znechutili. Par krat sa este snazili prehovorit ma aby som si predsa len zahrala, nepochodili. Na klavir mam dokonaly blok este dnes.
|
| Kamisi | 
|
(21.6.2014 14:05:54)
Já jsem ráda, že sem dáváš svojí zkušenost. Mám dvě kamarádky, které dodělaly i konzervatoř a pak už na nástroj nikdy nesáhly.
Je to hrozně zajímavý, ukazuje to, že něco je zásadně špatně.
|
| Citronove koliesko |
|
(21.6.2014 14:42:55)
Špatne je podľa mňa to že niekedy rodičia dieťa neodhadnú. U mňa mali dojem že stačí len trochu postrčiť, trošku pritlačiť, trošku sa povyhrážať, citovo povydierať a budem mať klavír rada. V budúcnosti to ocením. Hudobný talent som mala ale povahu na sólové vystúpenia a vystúpenia pred publikom nie. Takisto som tú hudbu z klavíra necítila, nepočula. Vedela som notu zahrať, vedela som sa naučiť skladbu ale nedávalo mi to vôbec nič. Rodičia verili že sa to tréningom a skúsenosťami zmení. Nezmenilo. Akurát som zabila čas ktorý som mohla tráviť inde a zmysluplne. Mala som 2x do týždňa nástroj a 1x teóriu. Doma som mala cvičiť hodinu denne. Premárnený čas. Nič z toho ma nebavilo. Bavilo ma kresliť, hodiny a hodiny som kreslila, postavy, zvieratá, abstrakt...všetci obdivovali moje kresby. Chcela som kresliť. Tvorila som z hliny, plastelíny, plietla, vyšívala, šila som ručne bábikám kostýmy, ešte mám odložené svadobné šaty pre barbinu. Zo zaclony a zvyškov saténu, ručne som prišívala sušené kvety do kytice a perličky na sukňou, mali spodničku, vypracované zapínanie, závoj, boli dokonalé... Prosila som rodičov aby ma dali na výtvarnú, nedali. Mama povedala kresliť sa naučíš aj sama. Nechápala že aj kreslenie sa treba učiť. A tiež nikdy nepochopila že som introvert, ona zo mna chcela mať extroverta.
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 14:50:49)
Rodiče totiž většinou neberou dítě jako partnera k diskusím, místo naslouchání přesvědčují o svojí pravdě a znemožňují tak dítěti rozhodovat o sobě. Přitom tohle jsou příležitosti, jak dítě naučit mnohem víc, než jen hře na nástroj.
Třeba dítěti opravdu nevyhovuje jen nějaká část z toho celku "hraní na nástroj", pak je dobrý to rozklíčovat a pomoct to změnit ke spokojenosti. Příkaz je jednodušší, ale problém neřeší.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 15:01:07)
No o tom tu snad nemluvím, že by se s holkou nemluvilo, to u nás se diskutuje, probírá a tresty padají až se domluvit nedá. Znovu zdůrazňuji, že ona hrát chce, jen nechce hrát to co se po ní zrovna chce... normální puberta. 
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 16:59:31)
"ona hrát chce, jen nechce hrát to co se po ní zrovna chce" - v tom vidím zásadní problém ZUŠek i rodičů (a ano, i škol). Hudba by se měla dělat primárně pro radost a v procesu učení by dítě mělo vnímat smysluplnost, to není žádná povinnost, narozdíl od školy (nicméně i vzdělávání je možné dělat jinak).
|
| zerat |
|
(21.6.2014 18:14:14)
Kamisi a já si to zrovna nemyslím, protože všude a celý život bude dělat jak věci, které ji budou bavit, tak věci, které ji fakt bavit nebudou, ale udělat je bude muset. Tak to prostě funguje všude a u všeho... Měla skvělého učitele, hrála písničky, které měla ráda, ale zároveň musela přehrát i to, co měla mít ke zkouškám...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 13:24:23)
Takže když se člověk pro něco v pěti letech rozhodne, nebo spíš za něho částečně rozhodnou rodiče, je povinný to dělat do konce života?
No nevím, já jsem se ve 38 letech rozhodla, že budu dělat něco jiného než dosud a jsem konečně spokojená.
Já tě na jednu stranu chápu, protože s tímhle přesvědčením vnitřně bojuju taky, taky mi připadá škoda nevyužitého talentu. Ale příběhy lidí okolo mě přesvědčují, že nucením lásku k hudbě nevypěstuješ, čím víc budeš tlačit, tím spíš s tím dítě dřív nebo později sekne.
Nakonec nejde o nic jinýho, než nucení dítěte do toho, co je pro MNE důležité. A to není správná cesta.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 13:27:12)
Kamisi, čteš pořádně? Vždyť tohle jsem tu nikde nenapsala!
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 13:35:57)
Pochopila jsem to tak, že se na základě zkušenosti s flétnou v dětství bojíš přeskakování z jednoho na druhé, i v budoucnu. I v zaměstnání se člověk může rozhodnout pro změnu, dokonce je to velmi přínosné.
A kdy teda bude moct dcera s flétnou skončit bez finančních sankcí?
Z toho co píšeš mi přijde, že jí nedáváš žádný prostor ke svobodné volbě a zavazuješ jí v podstatě vydíráním. No ale každého věc.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 13:45:26)
Kamisi, pohrůžka vracení peněz platí pro vše, co si holka vybere a chce to pak vzdát - ať už je to ZUŠ a nebo třeba mnou uváděná škola v přírodě... nemáme peníze na vyhazování a nebudu ji podporovat v tom, že se všichni budou kvůli jejím rozmarům uskromňovat... Když chodí na ZUŠ, má za sebou 3 ročníky hudební nauky a už jí chybí jen 4. tak jí opravdu pod návalem puberty nedovolíme ze ZUŠ švihnout. Flétnu si vybrala sama, miluje ji, ale bouří se proti povinnostem. Stejně tak se bouří v pubertě proti povinnostem doma, ve škole... prostě všude. Tam jí taky nedovolíme nechodit do školy... Pohrůžka peněz na ni funguje, tak jsme rádi a víc v tuto chvíli neřešíme.
Ono se to dá praktikovat na cokoliv - nedávno praštila s mobilem a byla strašně překvapená když jsem jí pak řekla, jestli nebude fungovat, tak nový nedostane - nedostala by /zdědila by starý tlačítkový/ a ona to ví. Jelikož ví, že se snažíme dodržovat, co se řekne, tak ona s námi o vracení peněz nepolemizuje a tudíž není co z naší strany plnit. Každý hledáme páky dle toho, jaké máme dítě a na každého platí něco jiného. Na jednoho platí domlouvání na jiného ne...
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 13:59:38)
U nás chodí děti na nauku pět let. Je fakt, že se jim po těch pěti letech hodně ulevilo, nauka byla zatěžující, teď už si užívají jen ten nástroj a je to pro ně mnohem snesitelnější.
Jo, já chápu, že hledáte páky, jen mi to přijde dotažené a domyšlené do důsledků hodně přehnané.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 14:19:19)
Kamisi, víš, ono je to těžké, každý to máme jinak. Můj manžel neměl nikdy vlastní flétnu, protože na to doma nebylo. Takže až na ni měl, naučil se hrát coby samouk. Stejně tak si musel sám koupit kytaru, a pak se na ni sám naučit, pak trávil každé volno na brigádách, aby si mohl koupit varhany a naučil se sám hrát... Stejně takhle si vydělával sám na ubytování na kolejích, na cesty domů ze školy, později na život na privátě... Nikdy coby dítě neměl svou postel... Tohle třeba přišlo přehnané mě, ovšem z něj i jeho ségry dnes jsou lidi, kteří se umí o sebe postarat, oba do čeho se dají to dokončí, nikdy nic nenechali nedodělané... já jsem oproti němu měla život jako peříčko a myslím si, že tím, že mi rodiče dost ulevovali, tak nemám takovou cílevědomost a fakt mě dnes mrzí, že mě doma dovolili cello pověsit na hřebík... i když to cello jsem si nevybrala... Ta pohrůžka přijde přes čáru mě jako dospělákovi, ale naše dítě se z ní fakt nehroutí, - pouze ví, že když se jí zeptáme, jestli máme zaplatit to či ono, tak že to rozhodnutí být takové či makové - jasně, že jsme se jí takhle neptali v pěti letech. Kdyby čistě náhodou došlo na návrat školného tak vzhledem k jejím možnostem by to bylo na x měsíců přijít o kapesné (kapesné má fakt jen na spoření si, protože mňamky dostává od nás) a nebo dát z kasičky co tam bude mít (nemá tam vesměs nikdy víc než stojí to jedno pololetí).
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 14:39:55)
Na základě svých zkušeností rodiče jednají se svými dětmi. Čímž dítěti můžou přivodit zase jiné problémy.
Moje máma nemohla studovat, přestože strašně chtěla. Byla cílevědomá, jenže byla holka a výšku jí rodiče nepodpořili, musela jít pracovat. Svojí zkušenost si na mě vylila tím způsobem, že předpokládala, že pro mě je taky nejdůležitější v životě se učit a do toho mě tlačila celý život, ještě na výšce. Všechno v nejlepší víře. Jenže to bylo její chtění, ne moje. Na mě se to odrazilo tak, že jsem školu a učení nenáviděla a po prozření, že naplňuju požadavky někoho jiného, jsem výšku nedodělala.
Takže fakt pozor, netlačme do dětí to, co jsme sami měli jako děti za křivdu. (Brát všechno přes peníze, přestože jich není moc, taky nevidím jako dobré.)
|
| zerat |
|
(21.6.2014 14:56:57)
Kamisi já jsem fakt v klidu, vím, že to špatně neděláme, protože jak na co reagují děti dle toho jednáme a přizpůsobujeme... U mladší holky by to přes čáru bylo hodně, u starší ne-e. Navíc tady ji nenutíme do ničeho, co by ona sama nechtěla. To by mě zajímalo, jak se motivuje v jiných rodinách v pubertě, když dítě nechce najednou chodit do školy... to jsem tady ještě nečetla. Jestli nechají dítě, aby tam nechodilo, aby si chudáček nevypěstovalo náhodou odpor ke škole; nebo jestli ho tam táhnou za ruce...
Neexistuje neomylný rodič, takže chyby děláme samozřejmě všichni, ovšem nehodlám dítě vést způsobem, že rodiče budou cálovat a na sobě šetřit a ony dětičky ty peníze mohou vyhazovat oknem. Kult dětí fakt pěstovat nehodlám. Já vím, že je to dnes hrozně moc moderní a že jsou lidé, kteří nebudou dělat nic proti vůli dítěte a nebudou po něm raději ani nic chtít, aby náhodou nemuseli tlačit na pilu...
|
| zerat |
|
(21.6.2014 15:04:24)
Je fakt, že sem chodím míň a míň, protože se míň často nudím
|
| Medunka_ | 
|
(21.6.2014 16:40:20)
Zerat, mozna ze to aktualne funguje a mozna to je ve vetsi pohode nez co pises, ale co pises vc. tech souvislosti je minimalne zarazejici.
|
| zerat |
|
(21.6.2014 18:22:02)
Medunko a já někde píšu, že to funguje v nepohodě? Ono to totiž funguje v naprosté pohodě... nekoná se žádný teror, žádné řvaní, hádání, nucení do hraní na něco, co ji nebaví... nic co by stálo za debatu. Dokonce dcera ani není demotivovaná šetřit... Opravdu neděje se žádný horor, který by si zasloužil tolik hysterie, která tady zase vznikla
|
|
|
|
|
|
|
| Kamisi |
|
(21.6.2014 14:44:20)
A co se týče muziky, ta se u nás doma nepodporovala. Já jsem chtěla jako dítě hrát, máma mi to nepovolila. Až v patnácti jsem si částečně za ušetřené peníze koupila kytaru, nikdy jsem se na ní ale nenaučila hrát, na ZUŠku bylo pozdě, na soukromého učitele peníze nebyly.
Teď jsem strašně ráda, že kluci oba hrajou, chtěli to dobrovolně, v průběhu měli taky nějaké potíže s motivací. Ale fakt si dávám bacha, abych do nich nepřenášela svoje frustrace a do něčeho je netlačila. Mrzet mě to může, když skončí, ale je to jejich volba.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
. Takže za mě - dejte slečně přes prázdniny oddych, na podzim může být všechno jinak, případně nabízejte jiný nástroj, zpěv...aby neztratila kontakt. Držím palce
Líbí se mi třeba hodně i saxofon, ale je uřvaný a vím, že bude obtěžovat skoro všechny v blízkosti než se na něj naučí; stejně tak příčná... takže já osobně doma nejvíce protěžuji altovou. 
) k překvapení všech. Ale ona prostě nechce změnu. Změnila jen sopránovou na altovou 
V její náručí
Vánoce na pláži? Proč ne!
Vitamíny a doplňky stravy pro podporu početí: Co opravdu funguje?
Štědrý den v pevnosti JosefovNáchod 
Výstava betlémů na Svaté HořePříbram 
Staré Město ve svitu plynových lampPraha 2 
Novoroční výstup na JeštědLiberec 
Tříkrálová OkořPraha 6 
Štědrý den v pevnosti Josefov
Výstava betlémů na Svaté Hoře
Staré Město ve svitu plynových lamp
Novoroční výstup na Ještěd
Tříkrálová Okoř
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)