Nesnáším svoje úzkosti

Pěkné odpoledne,
potřebuju si ulevit a nabrat trochu optimismu. Už několik let trpín generalizovanou úzkostnou poruchou s občasnými panickými atakami. Ty jsem se naučila pěkně zvládat, sice mě pokaždé rozhodí, nicméně dá se to s nimi. I přes úzkostnou poruchou jsem odnosila a v pohodě porodila třetího syna ( v té době jsem dokonce ani po dobu více jak tří let nepotřebovala AD). Teď na podzim úzkosti zesílily, naběhla jsem vzorně k psych. a znovu nafasovala AD s tím, že je opravdu budu poctivě brát. A brala jsem a zabraly krásně, ještě v půlce února na horách mi bylo úžasně, byla jsem šťastná a pak najednou ze dne na dne buch a totální propad. Celodenní úzkosti, brnění rukou a nohou, mravenčení po těle a nevolnosti a samozřejmě strašný strach, že už nikdy nebude nic jako dřív. Samozřejmě jsem v úzkém spojení se svojí psychiatričkou, ladíme léčbu, ujišťuje mě, že bude zase dobře, jen to asi chvíli potrvá. Od pátku nastupuju KB terapii. Ale i tak, pokud si někdo prožil něco podobného, vlijte mi trochu optimismu do žil. Nejvíc mě štve, že nevím, proč ten propad nastal, odkud se ty úzkosti berou. Práci mám fajn, tři krásné zdravé děti (jen nejstarší je poněkud náročnější), máme kde bydlet, peníze nejsou problém, s mužem se máme rádi. Já optimista extrovert s věčně veselou náladou, tak proč se to,sakra, děje. Díky moc všem za povzbuzení.