Re: česká národní falešná skromnost

Vaiteo,

asi rozumím, co chceš říct.

Je něco jinýho, když řeknu "ten Tvůj obrázek se mi líbí", takový věci by rodič říkat aspoň občas měl, a neznám dítě, který by si na základě toho začalo myslet, že je malíř, nad kterýho není.

Ale to druhý, co myslíš (ty, co jsou potom nesnesitelný) , je podle mě daný vůbec ne občasným dáním najevo, že se mi líbí něco, co dítě udělalo, ale soustavným dáváním najevo, že je potřeba být lepší a ještě lepší a možná i v kombinaci s povahou toho dítěte.

Uvědomuji si, že takové děti znám. Nevím, co je příčinou, zda výchova nebo povaha (ale tipuji kousek od obojího), ale velmi nepříjemně se to projevuje při společných hrách, kdy když tyto děti prohrávají, začnou brečet a vztekat se, ale jakmile začnou vyhrávat, tak mají tendence se chovat k těm ostatním povýšeně (jako ve stylu kiš-kiš, na mě nemáš). A udělají to i v momentě, kdy dospělý "moderátor hry", když vidí, jak jsou z prohry nešťastní, trochu zasáhne v jejich prospěch.

To je hodně protivná vlastnost a tipuji, že pokud se toho nezbaví, tak nebudou v kolektivu moc oblíbeni.