Ctižádost - požehnání nebo prokletí?

Inspiroval mě článek o synovi českého vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho Kamilovi:

https://magazin.aktualne.cz/jako-dite-jsem-chtel-byt-truhlarem-rika-kamil-wichterle-cesk/r~3858161656d111e7ac060025900fea04/

Jeho tatínek musel být mimořádně chytrý, schopný a pracovitý člověk, přesto mi při čtení článku malinko zatrnulo při slovech:

"Dnešní maturitě se musím smát, tyhle věci za nás uměli čtyřkaři. Oba mí rodiče byli navíc velmi vzdělaní, takže jsem si připadal trapně, když jsem se učil teprve třetí cizí jazyk. Otec jich uměl osm."

Nevím, jestli to popíšu přesně, ale přece tři cizí jazyky vůbec není málo, navíc vedle jeho vlastní profese. Normálně by na to mohl být právem hrdý, ale on se cítil blbě, protože se porovnával se svým mimořádným tátou.

Přemýšlela jsem o tom, jestli bych chtěla, abychom naše děti sice vychovali v podnětném prostředí, ale ony by vůči nám trpěly třeba celoživotním pocitem méněcennosti, že nedosahují našich kvalit (i kdyby objektivně dosahovaly nadprůměrných výsledků).

Podotýkám, že je to čistě teoretická úvaha, protože my žádné superschopnosti nemáme (momentálně jsme u staršího dítka spíš ve fázi "jak může tak chytrý dítě mít tak blbý rodiče ), a vlastně není jistý, že pan Wichterle by se vůči svému otci takto cítil nějak trvaleji.

Co vy - byli byste raději, aby váš vlastní příklad "táhl" vaše děti nahoru, jednak podnětností, jednak aby se vám vyrovnaly, ale cítily se nervózní z toho, že se jim to třeba nepodaří? Nebo aby vás v určitém okamžiku "přerostly" a pak se třeba shovívavě dívaly na "nevzdělané rodiče"?

(Já, když o tom přemýšlím, tak bych asi trochu preferovala to druhý, sobecky si myslím, že takového rodiče je lehčí mít rád)