Chvála průměrnosti

Ve vedlejší diskusi o vedení dětí zaznělo mnohokrát v různých obměnách, že když budou něco dělat, tak je důležité, aby v tom vynikali nebo se aspoň snažili být "nejlepší" a nebyli průměrní.

A mě k tomu napadá - proč vlastně považujeme za důležitější porovnávat svůj výkon s někým jiným než se zaměřit na to, aby to tomu člověku přinášelo radost?

Vlastně ve všech koníčcích, které mi v životě způsobily hodně radosti, jsem byla asi objektivně vzato většinou průměrná a možná i podprůměrná, pokud bych to brala třeba podle sportovních výsledků. Přesto mi to dalo strašně moc. Kdyby bylo mým cílem být nejlepší, tak bych se buď udřela, nebo bych byla strašně frustrovaná, že se mi to nedaří, a dost možná obojí.

V práci mám ty ambice trochu větší, chci a potřebuju pracovat kvalitně a to se mi asi i daří, ale o co a proč se snažit dál? O víc práce a zajímavou a lépe placenou práci, to chápu, ale i tak si uvědomuji, že ani tím nijak "nevyniknu", jsem jedna z mnoha a většina ostatních je na tom dost podobně.

Tím chci říct, že jak jsem dřív chtěla "něco velkýho dokázat", tak postupem času docházím k závěru, že mi spíš než dokázat jednu velkou věc připadá žádoucí dosáhnout celkový harmonie a vyváženosti v životě - práce, vztahy, koníčky, celkovej přístup - i za cenu toho, že ani v jednom samostatně člověk vlastně nevynikne nad průměr, ale vyrobí si takovou "niku" ve který se bude dobře žít jemu samotnýmu (a samozřejmě i jeho okolí)