Re: česká národní falešná skromnost

Monty ""Schopnost hezky zpívat nepokládám za nijak podstatnou pro život, takže nevidím důvod, proč vlastnímu dítěti nesdělit, že to opravdu neumí. V případě potřeby diplomaticky i jinýmu dítěti, ale ta potřeba reálně nastává zřídka.""

A pak tu můžeme číst témata, jak maminka dceři sděluje, že něco neumí (vaření, úklid), a jak ta dcera se cítí pod psa, že maminka na ní pořád něco kritizuje. A že to tak bylo od dětství, že neuměla malovat, tak jí maminka řekla, že Picasso z ní nebude, že neuměla zpívat, a maminka jí to řekla, tak teď už se bojí zpívat, když jí to nejde. Je hodná holka a nechce okolí obtěžovat svou hroznou produkcí. A ta musí být pořádně hrozná, když jí to musela sdělit dokonce i maminka, která ji miluje. Uff.

Já mám štěstí, že pro své rodiče jsem byla "jednička" i bez talentu na cokoli. Nechali mě malovat, zpívat, sportovat, cokoli jsem chtěla. Nikdy mi nesdělili, že mi něco nejde, i když jsem v ničem nijak dobrá nebyla. Když mi něco nešlo, tak mě naopak podpořili, že to zvládnu. Chválili mě za snahu, i pokud výsledky byly průměrné (zpětně viděno mou dospělou optikou)