Re: Neumím bojovat s jinakostí svého dítěte

Je to tak.
Byla jsem stejné dítě jako tvůj syn a dítě zakladatelky, sama jsem dvě takové děti porodila.
Úzkostnému dítěti nepomůže zvyšování úzkosti a vystavování většímu stresu, než je pro něj únosné. Má cenu ho otužovat, ale jen po úplně malých kouskách a vždycky s jeho souhlasem. Vždycky až když samo dozraje k tomu, že by něco konkrétního rádo dokázalo, ale bojí se, tak pak mu jde pomoct. Zkoušet "strašnou" věc s ním, jít "tam" s ním, stát hned vedle, když něco "strašného" zkouší poprvé udělat apod. Do doby, kdy nic dokazovat nechce, je, podle mě, potřeba ho chránit.
Z té bázlivosti dítě lvím dílem samo vyroste, i bez intervencí, ale když bude mít okolo sebe podporující prostředí, půjde to líp.
KDyž se dítě něčeho bojí a rodiče ho tomu vystaví, tak to, co to dítě zažívá, je těžko popsatelný horror, mně je přes čtyřicet, a pořád si pamatuju, jak mě rodiče "otužovali", když mi byly čtyři, na tu hrůzu a bezmoc. Syna, který je taky takový, jsem "rozmazlovala" a ejhle, když přišel do adolescence, strach zmizel a dozrál ve veselého, společenského tvora. Už mi bude dvacet, tak to jde vyhodnotit
JAko "jinakost" bych tuhle úzkostnou povahu neoznačovala, takových je celkem dost lidí, je to, podle mě, obvyklé ladění, které lidé mívají.