Diskuze : Hlavní : Citlivé děti

Kat, a takových rodičů nestandardních dětí je kolik? Většina rodičů ve třídě (tedy většina dětí je nestandardní a skoro všichni jejich rodiče je "znají nejlíp" a nechtějí nic řešit), nebo polovina, nebo pár, jedni ve třídě, jedni v ročníku...? Není nakonec takový rodič také tak výjimečný, jako učitelka, co označí celkem schopné tříleté dítě za retardované?

Čumčo,
mě se dostalo takových zkušeností proto, že mám nestandardní děti... obě někde na škále PAS, takže nestandardní reakce. Třeba obě děti dělaly to, že se "nebavily" s osobami, které se jim nelíbily... ale ne jen, že by na toho člověka koukali a nemluvili - ale oni přerušili oční kontakt a třeba se i otočili a odešli. Já si myslím, že dítě tenkrát tu učitelku prostě ignorovalo, protože se mu "nelíbila" - a učitelka neunesla, že má dítě, ke kterému se nedokáže nějak přiblížit - a rozhodla se ho zbavit, takže dítě označila za retardované a nezpůsobilé ke školkové docházce. V jiné školce s tím uměli zacházet a tamní učitelka mi o vánocích hlásila, že "dítě s ní mluví" jako velkou událost (po 2-3 měsících docházky - pravda, děti chodily 2x týdně) - já jsem nechápala, protože doma dítě normálně mluvilo... ale ten první náraz s tou první školkou mě docela vykolejil - jako tušila jsem, že nemám doma tak úplně standard, ale mentální retardace by mě fakt nenapadla... takže jsem o tom přemýšlela.

Kat,
bohužel, ač jsem podporu a nějaké informace hledala, tak od "odborníků" se mi jich skutečně nedostalo. I když teda ředitelka druhé školky sama měla dítě s PAS a popovídaly jsme si o tom, co ona vidí u mých dětí - a uměla pracovat s tím, když se děti "zasekly" (viz. to, že se "nebaví" s člověkem, který se jim "nelíbí", ale do té míry, že se začnou chovat asociálně - přeruší oční kontakt a ignorují, co ten člověk říká - že se odmítají účastnit hromadných akcí, že si při školní besídce a hromadném zpěvu zacpávají uši.... že místo šťastné rodinky hlavonožců dítě kreslí v podstatě technické výkresy - předměty z nárysu a bokorysu bez pozadí a obvykle jen tužkou nebo jednou barvou, žádná sluníčka a jablíčka)
Tohle pokračovalo pak i ve škole - první stupeň ještě šel, a byli ochotní dělat věci typu že dítě "smí" sedět na kraji třídy (není posazené někde uprostřed) a smí ze třídy odcházet, když je toho na něj moc (sensory oveload). Na druhém stupni už to zase "nešlo" a po šílené šikaně ze strany dětí podporované šikanou ze strany školy (školní psycholožka s dítětem "pracovala" tak, že mu každý týden předložila seznam situací, kde "selhalo" - např. opravovalo učitele, o přestávce se schovalo před šikanujícími tak, že neslyšelo zvonění a přišlo pozdě do třídy a podobně - takže dítě uvažovalo o sebevraždě, protože mělo pocit, že je úplně k ničemu a hrozně zlobí a ostatním přidělává starosti)....

čímž se vracím k Čumče - tyhle extrémní zážitky jsou, když máš extrémní dítě - a psychologům a učitelům chybí vzdělání a informace o tom, že existují i děti, které mají problém s komunikací ne proto, že jsou retardované, ale právě naopak. Prostě dítě nemluví = má retardaci nebo logopedický problém, nazdar. Dítě nechce vystupovat na školní besídce = je nespolupracující asociál.

Jo, povinné sezení s psychlogem na tom prvním stupni - aby dítě mohlo mít ty velkolepé úlevy typu, že smí být posazené v krajní lavici - mladý klučina trval na tom, že musíme podstupovat rodinné terapie - to jsem odmítla, manžel chodil do práce a tahat do toho druhé dítě (a předhazovat mu, že sourozenec je "divný" mi nepřišlo OK) - tak jsem tam chodila já s dítětem - vydržela jsem to tři sezení... perly "povězte mi, jak se cítíte jako matka postiženého dítěte"... mluvila jsem asi deset minut a on pak říká "mě přijde, že si z toho děláte legraci" (co jsem s tím měla dělat jiného?) - rozešli jsme se poměrně ve zlém.... pak už jsem tam odmítla chodit, totální ztráta času, ten člověk vůbec nevěděl o čem mluví...

"neznamená, ze jsem idiot taky"

Kat, vztáhla sis to zbytečně na sebe, sallyina zkušenost je extrémně negativní, tak mi ji omlátila o hlavu, ale chápu, že u tohoto tématu se jí to připomene

já vím, susu, já měla tenkrát v obou případech štěstí, úvodní konzultace byly dost brzo, sousedku na úvodní zhodnocení (ne/potřebuješ nás) taky do dvou týdnů, ale to už je x let a situace je čím dál horší

Čumčo, a když opravdu potřebuješ pomoc a jdeš se zeptat, tak mají všichni odborníci plno a nabídnou ti termín nejdřív za půl roku.