Re: Obézní děti obézních rodičů

Souhlasím s Valkýrou, že se nedědí obezita jako taková, ale dědí se přístup k jídlu.
Já jsem byla "jedlé" dítě v tom smyslu, že mi všechno chutnalo a ráda jsem jedla, žádné matlání do koberce jak píše Jarmilka , kdepak, to by byla škoda, já jsem si všechno poctivě spořádala.
A moje děti jsou stejné, nikdy nic neplivaly, nezahazovaly, všechno pěkně do pusy.
Takže je musím vést k disciplíně, jako vedu k disciplíně i sebe, abychom toho nespořádali za den víc, než tělo potřebuje.
Nezakazuji jim nic, nechci v nich pěstovat pocity viny za kus čokolády apod., ale směruji je ke střídmosti, aby si dokázaly říct dost.
To samé jsem musela pracně naučit sama sebe, takže jsem hubená, ale za cenu, že musím krotit své chutě a přirozenou žravost.
Kdybych se nekrotila, byla bych slušně oplácaná, zvlášť ve svém věku přes čtyřicet. A vidím na dceři, že má přesně stejné sklony a přesně stejnou postavu.