Re: Správná míra altruismu/sobectví

Delete,

máš pravdu, že s vděčností je to těžké.

Protože vděčnost je opravdu pocit a pocit se nedá nijak vynutit, buď něco cítím nebo ne.

A úplně v tomhle chápu obě strany - na jednu stranu je velmi nepříjemné, když pro mě někdo něco udělá a tzv. "očekává vděčnost", na druhou stranu pro toho druhého, kdo pro mě něco udělal, může být taky hodně nepříjemné, když má pocit, že mu "neumím ani poděkovat" (byť to bylo třeba dané mou přílišnou ostýchavostí a nikoli tím, že bych to brala jako samozřejmost).

Já si myslím, že není nutné říkat přímo "jsem vděčná za.." když má člověk pocit, že by mu to nelezlo z pusy, ale nějak poděkovat by se asi naučit měl. Mně by formulace "jsem ti/vám vděčná za to a to" nešla z pusy v momentě, kdy bych měla pocit, že jsem do toho sebeméně tlačená, ale pokud ho nemám, jsem to schopna říct vcelku v pohodě. Nebo taky třeba "děkuju ti za to, žes mi přivedla dítě ze školky, dneska mi to fakt vytrhlo trn z paty" - to by podle mě měla být samozřejmost, umět poděkovat za to, že se někdo kvůli mně obtěžoval, a dát mu zřetelně najevo, že mi to pomohlo.

Já jsem pro sdělování takových věcí na rovinu, formu si sice volím sama, ale kvůli poděkování mi myslím pusa neupadne, a ten dotyčný si to přece zaslouží, udělal pro mě něco, co nemusel.