Re: Správná míra altruismu/sobectví

Já mám dost velký pud sebezáchovy, takže dávám jen tolik, kolik zvládám. Nejvíce to asi cítím u dítěte, že tam člověk opravdu dává hodně a rád, ale co už je dítě starší, školkové, tak taky nemám problém říct, že mamka si teďka potřebuje dát kafe.

Moje máma byla velmi dlouhou dobu v domácnosti z vlastní vůle, její práce ji prostě moc nebavila, bylo to v mnoha směrech fajn, že jsme jako děti nemuseli do družiny a měli jsme domácí obědy, na druhou stranu byla často nespokojená s tím, že jsme ji dostatečně neprojevovali vděčnost za to „obětování se“ a já potom koukala jak puk, když jsme zůstala svého času delší dobu doma a viděla, že máma si celé dopoledne čte u kafe noviny, toto fakt není výčitka, že si je četla, jenom, že jsme měli z těch řečí dojem, že prostě celý den doma strašně dře. Já se teď snažím vyvarovat té pozice, abych od druhých očekávala velký vděk, dělám tolik, kolik chci a můžu.