| 1kulička | 
 |
(5.6.2021 14:09:35)
Nejstarší dceři je 17 a já si s ní přestávám rozumět. Mám pocit, že nemáme o čem mluvit, musím uměle vyhledávat témata. Myslíte, že je to pubertou, obdobím a zase se to zlepší? Pevně v to doufám....
Holka je hodná, šikovná, schopná, neodmlouvá, většinou se na všem domluvíme. Protože ale mám děti 3, nevěnovala jsem se jí poslední rok, možná 2 tak, jak bych chtěla a jak by ona potřebovala.
Je to velmi citlivá osobnost, se smyslem pro spravedlnost, čestnost a pravdu. Je taky od malička spíš úzkostná, dá na to, co si o ní kdo myslí (kamarádi, učitelé), špatně se seznamuje, má jen okruh svých pár kamarádek ze základky, v kolektivu na střední moc nestihla zapadnout a ani nechce, spolužáci jsou sprostí a chodí na pivo....
A už jsem tu psala, že nezvládla distanční výuku, propukla u ní školní fobie (úzkostně-depresivní porucha), takže nechodí do školy, ale ročník snad nakonec nějak dokončí. Předepsané léky brát odmítá, po menších dohadech má pocit, že to zvládne, i ročník dokončí a domluvila si přestup na jinou školu, kam se taky původně hlásila a byla přijatá, ale šla pak na státní gymnázium.
Když se zeptám na to, co mne zajímá, většinou to smete, a používá věty jako "tak to není, to vůbec ne, to si špatně pamatuješ, to jsem ti říkala, to jsem ti neříkala". Většinou si pak připadám jako blbec a nevím, jak na to reagovat. Vidím, jak chodí smutná, většinou mlčí, ale na dotaz je prý všechno v pohodě. Cítím, že i náš vztah se mění, asi připadá, že by už měla být samostatnější, když bude za rok dospělá. Stává se už jenom výjimečně, že za mnou přijde z vesela, s nějakým nápadem, jestli jí dovolím nějaké blbnutí s kamarádkama - ráda dovolím, hlavně ať je aspoň chvíli veselá.
Komplikují mi to její pobyty u otce, on je přísný, prchlivý cholerik, a vedle v bytě je tchýně, která dceru skoro stalkuje a velmi si jí přivlastňuje. Ale když se dcery zeptám, jestli je jí u táty dobře, tak prý ano, aspoň si odpočine od sester. Bojím se, že dcera má sklony k sebeobětování, které zatím neumí rozklíčovat a naložit s tím. Babička jí štve, ale prý se o ni nemusím bát, dělá jen, co chce dcera sama.
Diskuzi bych chtěla směřovat spíš do tématu, jak si rozumíte s adolescenty a jak se to vyvinulo....
|
| marka+3 | 
|
(5.6.2021 14:40:36)
Deti v tomhle veku jeste nemam, ale trochu si vzpominam na sebe v tomhle veku...nechala bych ji, at prijde sama. Muze to mozna trvat dlouho, nejspis si v sobe ujasnuje vsechno mozne. Je fajn, ze skolu ma pod kontrolou a vyviji se vse dobrym smerem. Sklony k sebeobětování i pristup ke kamaradum jsou veci ktere si musi vyjasnit a vyresit sama. Tady jsou myslim jakekoli rady spis kontraproduktivní a jsou ruzne zpusoby, jak s tim nalozit. Hlavni je, aby mela klid najit svou vlastní cestu.
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 15:13:11)
Hezky napsáno. Trochu jako rodič ztrácím sebedůvěru, konec konců, holka tu přecitlivělost bude mít po mě. Proto si myslím, že jí mám co říct, ale ona si chce jít svou cestou a myslí si, že mám o ní zkreslené představy.
Ale máš pravdu, asi si na to musí přijít sama.
|
|
| Konzerva | 
|
(7.6.2021 15:27:42)
Nemyslím si, že by sklony k sebeobětování se neměly řešit a měl by si je dotyčný vyřešit sám. On si to totiž ani sám nemusí uvědomovat, že to dělá a že je na tom něco špatně.
já si myslím, že je dobré se o tom snažit mluvit a hlavně vysvětlovat a nabízet řešení.
Když jsem měla pocit, že jedna "kamarádka" mojí dceru využívá, řekla jsem dceři, že to a to konkrétní jednání nepovažuju za kamarádské, vysvětlila jsem proč a řekla jsem jí, co si myslím, že by měla v dané chvíli říct a udělat. Navrhla jsem několik možností, protože každý jsme jiný a máme jiné schopnosti a jiný způsob vyjadřování, tak aby si mohla vybrat, co pro ní bude nejpřirozenější.
|
|
|
| Monty | 
|
(5.6.2021 15:37:58)
Otázka je, co je to, co tě zajímá.
Kdysi jsme se bavily se sestrou na téma "co nás v dětství/dospívání nejvíc sralo na naší matce" a vcelku jsme se shodly na tom, že nezájem o cokoli, co by zajímalo nás a naopak zájem o věci typu "známky ve škole", vhodné odívání pro mladé děvče nebo péče o psa.
Obě jsme tedy od matky odešly, já žila trvale s babičkou a sestra u svého otce.
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 15:45:25)
Monty, mne zajímá všechno, co se týká jejího života, jenže ona skoro nic sama od sebe neřekne. To se právě změnilo. S mladší dcerou to nijak nevázne (je jí 16), ale s tou jsem byla hodně v kontaktu, abych jí pomáhala se školou a s jejím zdravím, a dcera se chová vůči mě normálně, nic nevázne.
Ale ta starší .... najednou vyzařuje něco, že nevím, jak se k ní chovat, skoro všechno z mých úst nakonec vyzní trapně 
|
| Ropucha + 2 | 
|
(5.6.2021 15:53:01)
Kuličko, každý je jiný.
Někdo o sobě prostě příliš mluvit nechce. Obzvlášť v citlivém věku a obzvlášť, když si svůj život složitě srovnává a má sám se sebou co dělat.
Je v pořádku, když se jako máma zeptáš, jestli je dcera v pohodě, jestli něco nepotřebuje, ale smiř se s tím, že osobní témata třeba nebude chtít probírat a zůstanete u témat povrchnějších nebo jen u provozní komunikace.
Nech ji, ona sama přijde, když bude mít zájem. Jen ji ujisti, že kdykoliv přijít může.
Naléhání a všetečné dotazy mohou být spíš kontraproduktivní.
|
|
| Monty |
|
(5.6.2021 15:59:33)
Kuličko,
připomnělo mi to období, kdy bylo synovi tak patnáct, šestnáct a chodil s první holkou. Ne že by se nesvěřoval, ale pravděpodobně měl pocit, že jako rodič nejsem dostatečně objektivní, tak si našel nějakého psychologa a šel k němu. Když od něj přišel, byl viditelně rozladěný a na dotaz, co mu psycholog řekl odpověděl: "To samý co ty." 
Myslím, že dospívající ve větší či menší míře prostě prožívají určitý "odklon" od rodičovské péče a jistou nedůvěru v jejich názory, ať jsou vztahy sebelepší. Mně sice syn říká kde co a nemůžu si na vzájemné vztahy stěžovat, ale taky si všímám, že na určitý typ odpovědí reaguje ironicky, protože "jako matka přece nemůžu mít racionální pohled na věc".
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 16:53:33)
Monty, to je vtipný s tím psychologem. Dcera si taky sama našla psychoterapeuta a od něj vím, že mi asi hodně věcí neříká....ale když se jí zeptám, tak právě řekne, ne, já ti to říkala, jak to, že si to nepamatuješ...no a já musím přiznat, jak toho mám hodně a jsem věčně ve stresu, že si opravdu hodně věcí nepamatuju, nebo slyším, co chci a očekávám a pak tam zase cítím spíš výčitku, vidíš, jak jsi hrozná, nic si o mě nepamatuješ.
Já právě myslím, že ona o ten zájem stojí, ale asi jinak, než v kuchyni, když na sebe doma narazíme, možná by bylo dobrý si vyjít ven jen ve dvou.....
Jak psala Ropucha, mám sestřenici, co si spolu rozumíme, ale ona nic neřekne ze svého soukromí. Vím, že je to pro ni tabu. I teta říká, že se jí nesvěřuje, jen ví, že problémy má a že je s manželem jen kvůli dětem. Navenek to ale není vůbec vidět, je to překvapivé.
|
| Monty |
|
(5.6.2021 17:03:03)
Kuličko,
mně toho syn říká hodně, spíš jde o to, že moje názory podle něj nejsou úplně relevantní, protože jako rodič nemůžu podle něj mít dostatečně objektivní pohled na věc. Většinou jsou to tedy věci typu: "Když jsem si nevzal ve čtvrťáku matiku jako volitelnej seminář, budeme celej rok jen opakovat a vůbec nebudeme probírat nic novýho, třeba komplexní čísla a integrály!" "No tak se to naučíš sám, určitě jsou na to i nějaký výukový videa!" "Ty si mě idealizuješ jak nějaká matka z Mimibazaru. Co když to sám nezvládnu?" apod.
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 17:11:50)
Monty! to je jako by to říkala ona! přesný 
Mami, ty nejsi objektivní, ty musíš podporovat moje sebevědomí, ale pravda je, že jsem líná a neschopná!
|
| K_at |
|
(5.6.2021 17:21:36)
Kuličko, a co by si představovala za zpětnou vazbu od tebe? Hele, dcera má stejné nastavení. Jenže projevem je veselá, vtipná, držkatá ranařka. Že je uvnitř úplně jiné dítě, to nám na plno došlo poslední cca rok. Nicméně u nás funguje nechat volný prostor. Nechat ji mluvit, neřešit. I situaci s léky bych nechala potom na ní. Ale chápu, že už jen odpočinek od toho vnitřního napětí a úzkosti může hodně pomoci. Přijde mi, že by potřebovala mít něco svého. Ne školu, ne ségry. Ale něco, kde bude užitečná a bude mít svou zodpovědnost.
|
|
| Monty |
|
(5.6.2021 17:49:07)
Kuličko,
jj, já jako rodič musím podporovat jeho sebevědomí bez ohledu na realitu.
Paradoxní na tom je, že nikdy nebyl vychovávaný v nějakým nekritickým obdivu, nikdo mu nehrál divadýlko o tom, že je ve všem nejlepší, na kritiku je normálně zvyklej, ale on je bohužel perfekcionista a má pocit, že ho všichni přeceňujou. Nejen my, u třeba učitelé ve škole. Doufám, že z toho ještě vyroste.
|
| Okolík | 
|
(5.6.2021 18:06:34)
Monty, mám taky takové dítě. Z bakalářských státnic přišel s dojmem, že se ho ptali na samý lehký otázky a tak z těch "áček" ani nemůže mít radost.
Takže si myslím, že ani tvůj vědátor z toho nevyroste.
|
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 18:10:30)
Monty, to je stejný s naší holkou, kamarádka mi říkala, že o ní jsou ze školy od učitelů i od ředitelky řeči o malém géniovi. Ona byla prostě hrozně milá, bystrá a všechno jí zajímalo a uznávala autority, spolupracovala atd. Takže "genius" bylo přehnané, ale typově nadaná motivovaná žačka, kterou chce každý a prostě kamarádka to měla od učitelského sboru, který měl dcerku rád.
Dcera sama už na prvním stupni naopak o sobě neustále říkala, jak je ze všech nejhorší a všichni všechno umí líp, než ona.
To řeší ten psychoterapeut, že má dcera nízké sebehodnocení a pořád hledá, že se jí něco stalo, že to je tím, jak byla vychovávaná, ale ona to má v sobě fakt od malinka, oba jsme ji měli hodně rádi, nikdo po ní neřval, asi ani manžel, protože ona byla pořád hodná. Což je samozřejmě trochu začarovaný kruh, že člověk je hodný, aby si zasloužil lásku, ale druhá dcera je úplně jiná a tohle jsme s ní nikdy nemuseli řešit. Ale zrovna u ní fakt nevím, kde se to vzalo, v celé rodině zbožňované první vnouče....
Nepředstavuj si adorování, ale prostě pozitivní prostředí a šťastní lidé, že ji mají. Myslím, že tehdy jsem byla ještě celkem rodič ze zdravým náhledem i sebevědomím.
|
| Monty |
|
(5.6.2021 18:34:27)
Kuličko,
tak zas tak extrémní, že by o sobě říkal, jak je ze všech nejhorší to není. On to má vyloženě cílené na obor svého zájmu, ale ani ne tak z potřeby "být nejlepší" - nedávno jsme měli zajímavý rozhovor o tom, kam směřují profesně jeho kamarádi a syn se nad smělými plány spíš usmíval a pravil, že je to jako s tím Ikarem, že jemu nejde o to, aby doletěl co nejvýš, ale aby se co nejdéle udržel v letu - ale z nějaký vlastní posedlosti co nejvíc vědět sám pro sebe. Jemu je fuk nějaký "srovnání" nebo pochvaly od okolí, má vlastní měřítka a nedá se s tím hnout.
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 18:38:18)
Monty, jo, však dcera to říkala jen na tom prvním stupni, pak už sama viděla, jak to je a hodnotila se objektivněji...ale že si jí idealizuju, to celkem slýchávám :)
|
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(5.6.2021 23:12:49)
My máme stejný zájmy, tak toho spoustu děláme spolecne.
|
|
|
| K_at |
|
(5.6.2021 18:21:28)
No, Monty, to je mj rys nadaných dětí.
|
|
|
|
|
|
|
|
| monam |
|
(5.6.2021 15:58:37)
Monty, moji rodiče byli podobní, zajímali se zásadně o věci, které mě dráždily (známky? písemka? oběd?) a ostentativně dávali najevo, že je nezajímá to, co zajímalo mě. Zhruba v nějakých mých 16/17 letech se naše vztahy myslím doživotně pošramotily, když se oni začali plést do věcí, co nichž já nechtěla aby se pletli (byť uznávám, že na to měli jako rodiče nárok).
Otázkou ovšem je, zda se my dokážeme zajímat o ty správné děti a být pro své děti partnery i kamarády, nejen prudivými rodiči. Generační bariéra je znát, i když ani já si to ještě nechci připustit, a i moje postoje a náhledy na to, co je nebo není správné či důležité zaznemanly za těch nějakých 30 let dost značnou změnu (ta největší pochopitelně přišla s narozením dětí, právě těch, které mi za dva tři roky také nebudou rozumět).
|
| Monty |
|
(5.6.2021 16:03:49)
monam,
tak já určitě nejsem prudivej rodič, u nás se ten generační střet momentálně projevuje spíš v lehkém pohrdání hodnotami "starejch lidí" (v synových očích jsme lehce infantilní snobi, co utrácí peníze za samé blbosti) vč. postoje ke společenskému zřízení. Což ale beru jako normální vymezení se, který patří k věku.
|
|
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 17:48:43)
Monty, že se teda ještě vrátím k tvé matce....to jste se rozhodly samy, že s ní nechcete už žít? Jak často jste se pak vídaly. A hlavně, co sesterský vztah, když ani vy 2 jste nezůstaly spolu?
Naštěstí starší holky mají společné zájmy, hudbu a literaturu, tak tam aspoň vím, že si rozumí a funguje jim to, i když se občas poštěkají. Většinu akcí podnikají spolu (s kamarádkami z obou stran).
|
| Monty |
|
(5.6.2021 17:57:41)
Kuličko,
jo, rozhodly jsme se samy, i když ty výchozí situace byly různé. Mě máma nechala u babičky odmalička, bydlely teda ve stejném baráku, ale vychovávala mě babička s dědou. Pak děda umřel, babička dokopala matku k tomu, aby se znovu vdala (aby byl "chlap v baráku"), otčím byl debil, takže jsem víceméně u té babičky byla průběžně pořád. Sestra šla k otci, když jí bylo 12, protože jí na rozdíl od matky dovolil psa. S jejím otcem se matka rozvedla, když bylo sestře šest a celou tu dobu, než odešla k tátovi, se o ni materiálně přetahovali, no a u psa už matka povolit nechtěla...
|
|
| Monty |
|
(5.6.2021 18:07:02)
Jo, ještě k té sestře... My se moc nevídaly a nevídáme, i když jsme obě ve stejném městě, protože jsme úplně odlišné povahy a nemáme ani žádné společné zájmy. Navíc je mezi námi skoro devět let rozdíl, takže tam ani v dětství žádné extra vazby nebyly.
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(5.6.2021 15:40:19)
Kuličko, já si myslím, že změna vztahu a způsobu komunikace s téměř dospělým potomkem je normální.
Dítě se osamostatňuje, čím dál více věcí si řeší po vlastní ose, už nemá potřebu tolik mluvit s rodiči.
Témata se myslím proměňují přirozeně, o některých soukromých věcech už s tebou děti zkrátka mluvit nebudou.
Nemám zkušenost s psychickou nerovnováhou a potížemi, jaké popisuješ, ale myslím si, že asi i v takovém případě se s tím mladý člověk chce popasovat samostatně a nechce všechno sdílet.
Mně děti klidně řeknou "mami, nezlob se, o tomhle mluvit nechci, jsem v pohodě, ale nebudeme se o tom bavit". Nezbývá, než to respektovat.
|
|
| 1kulička |
|
(5.6.2021 17:09:58)
Romano, ona je na sebe sama přísná ... ano, někdo jí to nakukal, že to má zvládnout bez léků, ona sama viní jen distanční výuku, kdyby nebyla, neměla by žádný problém, že je úzkostnější v sociálním styku o sobě ví už dlouho, vlastně jí ten přechod ze základky na střední docela strašil a pořád s tím není srovnaná, proto chce změnit školu.
Za mě teda velký posun v tom, že aspoň ví, co chce, to před měsícem nechtěla vůbec řešit ani se o tom bavit a nevěděla, jen nechtěla distančku.
Takže pokroky jsou.
S tou léčbou uvidíme, jdeme ještě jednou na konzultaci s psychiatričkou, snad jí to vysvětlí lépe, jako autorita a někdo jiný, než matka, která má předsudky kvůli své profesi.
|
|
|
Kouličko, to je bomba! 
:
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)