Re: Dceři je 17 a přestáváme si rozumět

Monty, to je stejný s naší holkou, kamarádka mi říkala, že o ní jsou ze školy od učitelů i od ředitelky řeči o malém géniovi. Ona byla prostě hrozně milá, bystrá a všechno jí zajímalo a uznávala autority, spolupracovala atd. Takže "genius" bylo přehnané, ale typově nadaná motivovaná žačka, kterou chce každý a prostě kamarádka to měla od učitelského sboru, který měl dcerku rád.
Dcera sama už na prvním stupni naopak o sobě neustále říkala, jak je ze všech nejhorší a všichni všechno umí líp, než ona.
To řeší ten psychoterapeut, že má dcera nízké sebehodnocení a pořád hledá, že se jí něco stalo, že to je tím, jak byla vychovávaná, ale ona to má v sobě fakt od malinka, oba jsme ji měli hodně rádi, nikdo po ní neřval, asi ani manžel, protože ona byla pořád hodná. Což je samozřejmě trochu začarovaný kruh, že člověk je hodný, aby si zasloužil lásku, ale druhá dcera je úplně jiná a tohle jsme s ní nikdy nemuseli řešit. Ale zrovna u ní fakt nevím, kde se to vzalo, v celé rodině zbožňované první vnouče....
Nepředstavuj si adorování, ale prostě pozitivní prostředí a šťastní lidé, že ji mají. Myslím, že tehdy jsem byla ještě celkem rodič ze zdravým náhledem i sebevědomím.