| karina1 |
 |
(3.4.2014 11:58:03)
Včera jsem se podruhé dívala na "Život se smrtí" -jako jediná z celé rodiny.
Dřív byla smrt lidmi asi jinak přijímána- jako součást životního koloběhu a i ti umírající byli dle mne líp na tento okamžik připraveni a smířeni.
Dnes je smrt jakoby něco nepatřičného - neumíme se "smrtí" psychicky pracovat. Většina z nás umírá v anonymním prostředí nemocnic, i když chceme umřít doma, ale příbuzní ani neví, jak se k umírajícímu vlastně postavit. Smrt nás děsí, je to společenské "tabu" a při životě udržujeme i lidi (a zvířata), pro které už to není důstojný život ale přežívání plné utrpení. Prý z etického důvodu.
Jsem zvědavá jak se vyvinou další díly....a jsem zvědavá i na váš názor na tuto problematiku.
|
| Markéta, kluci 12 a 5 | •
|
(3.4.2014 12:13:13)
Ano, to je pravda, málokomu se chce umřít. Podle mě to tak bylo i v minulosti, nemyslím, že by se to nějak zásadně změnilo.
|
| karina1 |
|
(3.4.2014 12:52:39)
Určitě se nikomu nechce umřít.
Vloni zemřela moje příbuzná 36 let. Přesto, že nebyla v posledním stadiu její nemoci už žádná naděje na její přežití delší než několik týdnů, zdravotníci se dle mého názoru zachovali neeticky, že se ji snažili v nemocnici "léčit" chemií do poslední chvíle a tím ji vlastně zabili o několik týdnů dříve, než by stejně zemřela - ale doma s morfiovými náplastmi a měla by aspoň čas si uspořádat poslední věci a rozloučit se s blízkými.
Nikdo s ní z doktorů nepromluvil a nikdo jí nedal na výběr.
|
| Jarmilka. | 
|
(3.4.2014 13:23:32)
No to víš, pak ji neléčíš a rodina se celý život ptá, nemohlo se ještě nevo udělat? Nezabili jsme ji tím? Ke to vždy dvousečné a pravda je někde na hraně. Ale samozřejmě v první řadě by to měl rozhodnout nemocný.
|
|
|
|
| Šešule | 
|
(3.4.2014 12:34:41)
Taky to sleduju. Nelíbí se mi trend, kdy se rození a umírání přesunulo do anonymního prostředí nemocnic. Na druhou stranu chápu, že ne každá rodina má podmínky na to, aby se starala mnohdy leta o nemohoucího člověka až do konce
|
| Jarmilka. |
|
(3.4.2014 13:20:43)
Nojo, právě. Znám naopak hodně případů, kdy nám vozili staré lidi před smrtí do hospiců, protože to doma už nešlo, kolikrát jejich potomci kvůli tomu ztratili práci a byli vyhoření a domácí péče není u nás dokonalá, měli různé proleženiny i když snaha o polohování byla. V hospicu se to vyléčilo a zas se treba dali domů, rodina se dal mezi tím do kupy. Ale někdy v tomto čase umřeli.
A ještě horší jsou případy n znám jich dost, kdy byl doma pra či praprarodič měsíce ve stavu demence a zároveň malé děti, dementní člověk ohrožoval je i sebe (dokonce znám tři případy sexuálního zneužívání), jedna babička v noci vstávala a rozbíjela skleněné vybavení bytu. To je pak těžké soudit.
Můj děda umíral doma na rakovinu asi měsíc jako ležící a pak ho museli dát na noc do nemocnice na cévkování a on umřel, myslím, že to tak chtěl, chtěl klid a soukromí, těžko říct, péče tam byl špičková, o zanedbání nešlo. Ale pár dn předtím jsme se rozloučili a nechala jsem rozloučit i malého synka.
|
| Šešule |
|
(3.4.2014 13:45:16)
Právě že nic není černobílý. Ta péče je kolikrát pro rodinu neúnosná. Na druhou stranu, moje babička jednou řekla, že kdyby jí doktoři řekli, že je její mamka na tom už TAK špatně, vzala by si ji domů a nenechávala by ji v nemocnici
|
|
| Louisa Z. | 
|
(3.4.2014 18:16:20)
No on je tu ještě další, nikoliv nepodstatný aspekt domácí péče. Když už širší rodina posbírá síly a kapacity na péči o umírajícího, je to mj. dost finančně náročné. Teoreticky je nárok na nejrůznější pomůcky, prakticky je lékaři nechtějí předepisovat, protože jsou potom od pojišťoven sankcionováni za překročení limitů. Teoreticky je nárok na příspěvek na péči, prakticky je získání příspěvku na péči martýrium, při kterém nelze všechny zúčastněné úředníky nepodezřívat z toho, že spekulují s tím, že umírající dřív zemře než mu přiznají příspěvek na péči.
Aktuální zkušenost - zcela nemohoucí maminka, staráme se s vypětím sil i financí, po půl roce od podání žádosti přišlo vyhodnocení, že je v podstatě soběstačná ("lehká závislost"). Takže odvolání a před sebou dalšího půl roku přezkoumávání. Přitom pobyty v ústavních zařízeních stojí stát daleko více než takovýto příspěvek.
|
| Klarchen |
|
(3.4.2014 19:05:43)
Nevím jestli to platí ještě teď, ale před 2 lety je má zkušenost, že lepší než podávat odvolání, je lepší normálně znovu podat žádot o příspěvek. Na prošetření odvolání a celý jeho proces mají úřady mnohem delší lhůty a taky je dle mé zkušenosti využívají....držím každopádně palce! Nám se i osvědčilo vzít si tu vyhlášku, ve které jsou posuzované body a sepsat k tomu podorbně, jak to vidíme my (bylo to teda v domově pro seniory)...
|
| Louisa Z. |
|
(3.4.2014 19:24:21)
To jsme udělali už při první návštěvě posuzující pracovnice. Bez výsledku.
|
|
|
| Suza007 | 
|
(3.4.2014 21:34:23)
Louiso,
s tím posuzováním nemohoucnosti máme bohužel stejně špatnou zkušenost. Navíc v našem případě byl problém s nespolupracujícím obvodním lékařem.
|
|
|
|
|
|
upřímnou soustrast. Ano, úmrtím těch nejbližších každý z nás v jistém smyslu slova dospěje. Je to nepřenositelná životní zkušenost, stejně nepřenositelná, jako je třeba mateřství. Vnímám to úplně stejně jako Vy - každé úmrtí našich blízkých, to co mu předchází i to, co následuje, nás něco učí. A je jen na nás, jak si to přebereme a co si z toho pro náš další život odneseme.
V její náručí
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)