Bohužel na to teď nemám se na takový dokument dívat, jelikož mi před dvěma týdny umřela maminka ve věku 49 let. 7 let bojovala a ten poslední měsíc byl náročný pro celou rodinu. Já si vzala dovolenou, nechala doma tříleté dítě a jela se starat...mamka chtěla ještě domů, ale bylo to tak rychlé, že jsem ji měla doma tři dny, pak převoz záchrankou pro vysokou dušnost-i přes kyslík to nebyla schopná udýchat...a za 40 hodin umřela ve spánku...pak mi teprve táta řekl, že nechtěla umřít doma, abychom pak byli schopni v tom bytě fungovat...ale pro mě byly ty dva týdny, kdy jsme věděli, že má max.3 týdny života ty nejhorší...ona to nevěděla, ale stihla se s námi po svém rozloučit, ale to člověk pochopí až poté. Celou dobu byla vyrovnaná a na nic si nestěžovala, ale vnitřně by tu chtěla být s námi. Jediné, proč to pak už člověk je schopný tu smrt vnitřně přijmout je asi fakt, že život už by byl horší než tu nebýt...tak to vnímám já. Hrozně jsem za tu dobu zestárla a ze sluníčka se stala přísná a dospělá žena...Určitě mě to mělo něco naučit...je pravda, že smrt je tabuizovaná, nejsme na ni připravení jako hlavní akteři ani jako blízcí přihlížející...