Včera jsem se podruhé dívala na "Život se smrtí" -jako jediná z celé rodiny.
Dřív byla smrt lidmi asi jinak přijímána- jako součást životního koloběhu a i ti umírající byli dle mne líp na tento okamžik připraveni a smířeni.
Dnes je smrt jakoby něco nepatřičného - neumíme se "smrtí" psychicky pracovat. Většina z nás umírá v anonymním prostředí nemocnic, i když chceme umřít doma, ale příbuzní ani neví, jak se k umírajícímu vlastně postavit. Smrt nás děsí, je to společenské "tabu" a při životě udržujeme i lidi (a zvířata), pro které už to není důstojný život ale přežívání plné utrpení. Prý z etického důvodu.
Jsem zvědavá jak se vyvinou další díly....a jsem zvědavá i na váš názor na tuto problematiku.