Diskuze : Hlavní : Děti a sport

Burt, prece si nemuzu rict "trener holt neni profik nybrz srdcar, tak si spolecne poplaceme a priste to snad dopadne lip"

nakonec i ten trener srdcar by se mel z teto situace poucit, at mu je treba 60 let

BUrt, nerikam, ze na trenera budu rvat nebo ho mlatit destnikem, ale ucite bych mu jeste vecer volala

no, kazdy sveho stesti strujcem....Pole vytahla sve deti na maximalni uroven tim, ze se "bila", jiny se za neco bije kazdy den a nekdo holt sedi na gauci a spolecne s ditetem place

BUřt, tak at se na to trener uplne "vy....", kdyz neumi deti poradne prihlasit...oni tam chodi, aby zavodily

chybu muze udelat kazdy, ale ma se pak snazit ji napravit

nemam cas dneska debatovat

napadl mne k tomu citat od Vaclava Havla:

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“

teda neni to uplne k veci, ale trochu jo

Pole, taky bych volala na vsechny strany uz v noci....a rano bych si vzala dovolenou, abych jela na svaz

teda u nas byly a jsou obe deti nadane (moje holka vlastni i kluk nevlastni), u nich se bojuje spis s jejich lenosti a sklonem k prusvihum vseho druhu, ale to byl a je taky neustaly boj, ktery statecne vedu kazdy den

sedmi, to si přesně říkám. Takováhle "pokora" na nepravém místě mi až děsí. Kdybych se za své děti nebila, tak by z nich dneska byli dva frustráti někde na učňáku na periferii, protože jedno je impulzvní ADHD a druhé má zas plno SPU, takže by ani nedostali šanci ukázat, co v nich je. Takhle jí dostali a proměnili a o tom to je. Dneska jsou šťastní, schopní a úspěšní a když někdy syn vypráví své historky ze školky nebo z první školy, nikdo mu je ani nechce věřit, to samé dcera.
Z jedné skupiny, kde se setkávají dospělí s ADHD, kteří tu diagnózu třeba získali až teď, je přesně vidět ta jejich letitá frustrace z toho, jak se za ně rodiče nepostavili a nechali okolí, aby k nim bylo nespravedlivé. Myslím si, že to platí úplně stejně i na děti bez diagnózy, když vidí, že k jejich velké nespravedlnosti se rodič staví jako že "se to stává, musíš to přetrpět" a ohledy má vlastně na všechny okolo, jen ne na to dítě, které by mu mělo být nejbližší. Ono je totiž úplně jedno, jestli se to stalo omylem nebo naschvál, výsledek je úplně stejný - roční práce vyletí komínem. Osobně bych teda už v noci volala s trenérem jak to míní vyřešit a podle jeho reakce bych buď vyčkala do rána nebo sama jela osobně na ten svaz a ono už by se řešení našlo.