sedmi, to si přesně říkám. Takováhle "pokora" na nepravém místě mi až děsí. Kdybych se za své děti nebila, tak by z nich dneska byli dva frustráti někde na učňáku na periferii, protože jedno je impulzvní ADHD a druhé má zas plno SPU, takže by ani nedostali šanci ukázat, co v nich je. Takhle jí dostali a proměnili a o tom to je. Dneska jsou šťastní, schopní a úspěšní a když někdy syn vypráví své historky ze školky nebo z první školy, nikdo mu je ani nechce věřit, to samé dcera.
Z jedné skupiny, kde se setkávají dospělí s ADHD, kteří tu diagnózu třeba získali až teď, je přesně vidět ta jejich letitá frustrace z toho, jak se za ně rodiče nepostavili a nechali okolí, aby k nim bylo nespravedlivé. Myslím si, že to platí úplně stejně i na děti bez diagnózy, když vidí, že k jejich velké nespravedlnosti se rodič staví jako že "se to stává, musíš to přetrpět" a ohledy má vlastně na všechny okolo, jen ne na to dítě, které by mu mělo být nejbližší. Ono je totiž úplně jedno, jestli se to stalo omylem nebo naschvál, výsledek je úplně stejný - roční práce vyletí komínem. Osobně bych teda už v noci volala s trenérem jak to míní vyřešit a podle jeho reakce bych buď vyčkala do rána nebo sama jela osobně na ten svaz a ono už by se řešení našlo.