Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

Mamča byla na udržovaném těhotenství, už ji měli pustit domů, když se zjistilo vážné postižení. Tenkrát nebyl internet a přístup k informacím... Následně jsem přišla na svět císařem já. Mám za sebou mnoho operací a nikdy nebudu úplně zdravá, jedno ale vím, jsem strašně moc vděčná, že jsem tu šanci na život u milující maminky dostala!!!

Děkuji. Lékaři byli skeptičtí, ale mamča bojovala a tak jsem díky Bohu a jí tam, kde jsem.

Často si říkám, co by bylo, kdyby se na to přišlo včas...

A není to třeba tak, že dítě je dočasně v kojeňáku, než se najde přechodná pěstounská rodina a mezi tím jsou rodiče v péči psychologa?
Ten první šok chápu, i to odmítnutí, ne každý miluje svoje miminko od narození, někdo teprve ten vztah tvoří a tady je pořádná překážka, kteou musí překonat.
Znám rodinu s klukem s DS, je mu asi 10 let, nevím přesně, neodhadnu a tak moc se neznáme, abych se ptala. Ale jak řekla jednou jeho maminka při úplně jiné příležitosti - jednou je to moje dítě, tak se o něho postarám, ať je jaký chce.

Jenže i k tomu asi člověk musí dospět, někdo to tak má hned se dvěma čárkama na testu, jiný k tomu musí dozrát a někdo to tak nemá a mít nebude, nejde k tomu čověka přinutit.

Ponechat dítě v ústavu mi vadí hodně, když v té rodině kapacita a možnosti jsou. Asi to odsuzuji, nevím. Mám kamarádku, která by nezaváhala, Levandulové pole to také tak cítí.

Já dokážu zcela pochopit, že se na to někdo necítí úplně a zcela (nebo nemá podmínky) a pokud to tak je, že volí ústav jako lepší možnost nebo, že se stará společně s ústavem. Ale tam, kde kapacity jsou a následuje úplně odložení dítěte do ústavu (bez návštěv atd.), to se mi příčí. Je tu přece také zájem dítěte, pro něj ten ústav je špatný a to dítě je v tom samo, nemá si jak pomoci (že ho rodiče opustili je samo dost hrozné, že je v ústavu znamená to co obě víme).
A v dnešní době je těch možností hodně, kde člověk může najít podporu a odobrnou pomod.ˇ
Článek samotný jsem nečetla, jen reagovala na dotaz zakladatelky.
Že jsou rodiče v různých fázích a že někdo na začátku v šoku odmítne a pak svůj názor přehodnotí a dítě si vezme domů, chápu, určitě se to děje. Mám pochopení pro šok, zmatek, atd. atd. co nálseduje (odborník ví), ale nechápu konečně a trvalé rozhodnutí ponechat v tom dítě samotné v ústavu.

Soudit? Netrofnu si.

Mám postiženou sestřenici. Teta je na ni sama. Strach o ni, náročná péče, mnoho náročných, život ohrožujících operací... Teta(63 let) onemocněla před 9 lety rakovinou. Naštěstí se jí podařilo nemoc porazit - snad. Sestřenice je cca 2 roky trvale upoutaná na invalidní vozík. Teta neustále žije v obavách, co s dcerou bude, až tu teta nebude. V podstatě její rozhodnutí se o dítě postarat, plynule přeneslo odpovědnost i na celou rodinu. Sestřenice se o sebe sama nepostará. Ale co kdyby nikdo z rodiny nebyl tak silný jako teta? Ty mateřské pudy jsou příšernej doping, ale matka je jen jedna. Bude to znamenat nutnost prodat byty a koupit jeden velký, bezbariérový nebo dům...

arsielo, to se bohužel zcela shoduje s mírou empatie, s jakou jsem se setkala v porodnici já, i když v mém případě natěstí nešlo o postižení dítěte. Umím si představit, že kdyby o postižení šlo, mohlo to probíhat podobně. Personál soustředící se na technické záležitosti, v komunikaci tupý.