Míšo, nesuď někoho o kom nic nevíš. Nevíš, jaké problémy má ta maminka, nakolik má sílu se s tím poprat. Netušíš, jestli jí někdo vysvětlil, že "to jde", nebo jestli ji naopak lékaři nepřesvědčovali, že to nedá a ona ještě napůl v šoku nedala na ně.
Za sebe - asi bych to neudělala, ale neodsuzuji a přijde mi lepší radši dítě předat jiným rodičům hned, než ho předávat deprivované za rok a ještě svoji vlastní psychiku totálně odvařit.
Mám dítě, u kterého se postupně v objevily problémy jak fyzické (dva roky z předškolního věku téměř neslyšelo), tak psychické (mutismus, AS) a nakonec i poruchy učení (všechna možná dys). A věř mi, že v jednom okamžiku jsem nad láhví vodky uvažovala o tom, že už to nedám, že ústav bude řešení, abych mohla fungovat alespoň pro druhé dítě. A to už jsem s dítětem byla dávno sžitá a uměla fungovat. Jo a na podporu partnera jsem spoléhala, ale marně, v zásadě při každém dalším problému reaguje tím, že má "naléhavé povinnosti v práci". Prostě některé svoje schopnosti a vlastnosti člověk zjistí až během boje.