Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

Arsi, takový personál bych poslala do mišelinky, tahat pneumatiky. Aspoň na 3 roky nepodmíněně.

i ten náš pes, kterej měl dost krušnej začátek (našli ho jako osmiměsíční štěně někde zavřenýho, máme ho z útulku) a teď už u nás bydlí spokojeně dva roky, má dodnes znaky deprivace. často, když jsem se na něj koukala, jak se klepe, abychom ho neopustili, říkala - což teprve dítě z kojeňáku...
on totiž selskej rozum a mnohatisíciletá zkušenost říká, že mimino potřebuje prso a lidskou blízkost.

Kéž by..Mě se dostalo seřvání proč brečím a milé ujištění od primářky neonatologie,že mužu lékaře žalovat.Protože vada měla bejt viditelná v 20 tt a mohla sem si "to" nechat vzít.S dítětem u prsa se to poslouchalo obvzlášt výborně.

Dryádo,

nechci to démonizovat a moc informací nemám a upřímně doufám, že je to jak píšeš ty, lepší. Ale četla jsem, že na odděleních, kde jsou postižené děti, připadá na ošetřovatelku více dětí, než tam, kde děti postižené nejsou.
Práce s postiženými dětmi mi v připadá v mnohém ještě náročnější. Proč tam dávají méně ošetřovatelek mi přijde vysvětlitelné tím, že je to proto, že se šetří finance a tyhle děti mají ještě méně zastání než děti, které jsou v pořádku a nemusí být vždy odložené (např. se rodiče nemohou starat, jsou tam dočasně, je o ně větší zájem je adoptovat). Takže si říkám, že tam pravděpodobně k těmto dětem dají i problematičtější ošetřovatelky (tam nebudou tolik na očích, tam se o jejich přehmatech a chybném přístupu bude méně vědět.. atd.). Vím, jak fungují mateřské školky a říkám si, ústavy fungují podobně, v něčem jsou to podobné instituce. I školky, kde mají strašně příjemné lidi na "příjmu", při pohorovu u zápicu, při návštěvě školky, jsou dobře vedené a třetinu fajn personálu, třetinu personálu normální a třetinu, že dělají výchovné chyby, křičí na děti (a ta třetina se tam udrží), tak, že podobně fungují i ústavy. Nemám prostě iluze, že to tam může fungovat lépe. Mohou být výjimky, odvislé podle mne hodně od kvalitního vedení, ale zrovna tak si myslím, že bohužel fungují ústavy, kde je to jinak. Vím, jak fungují LDN (není tu opět mohe dlouhodobá osobní zkušenost, ale co jsem, kde četla a slyšela). A to je opět podobný systém - lidé, co se nemohou moc bránit, moc se o ně média ani lidé nezajímají atd. atd. Proto jsem napsala co jsem napsala o ústavech. Jestli je to jinak, jsem moc ráda. A to ani nemluvím o citové deprivaci těch dětí.

arsielo, ano, tak nějak bych si to v dnešní době představovala - že by mohla existovat propracovaná odborná podpora pro rodiče v podobných situacích.
Že v porodnici nikdo nezůstane sám se svým šokem, ale přijdou školení profesionálové a budou s rodiči mluvit.