Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

já jsem ráda, že jsem jakž takž zvládla postarat se o dvě naprosto zdravé a bezproblémové děti. Nejspíš bych zvládla i dítě s fyzickou vadou. O dítě s DS bych se asi nedokázala postarat - myslím psychicky. I své dva kluky jsem vychovávala sama, pokud se narodí dítě s DS, často takovou rodinu tatínci opouštějí - také to nedávají. Kdybych byla nucena si takové dítě nechat, asi bych pomýšlela radši na svůj předčasný konec.
Jen dodám, že ve světě zvířat je takový "poškozený" jedinec usmrcen. Ať už vlastní matkou, nebo se stane lehkou kořistí.

Naprosto souhlasím.

a někteří jako ty k tomu ještě studenej hadr na hlavu!

Filozofických přesahů myslím netřeba. Přečtení článku mne určitým způsobem zasáhlo, reakce okolí, když na to náhodou přišla řeč, mne překvapila. Tak jsem tady založila téma. Nepotřebuju názory ostatních k tomu abych si utvořila vlastní, jen mne zajímaly. Není potřeba v tom hledat cokoliv navíc. Jde o vyjádření osobního postoje- proč bych nemohla nějaký mít? Podle mne není bezpodmínečně nutné všechno na vlastní kůži zažít, aby si člověk o dané věci mohl dovolit něco myslet. A jestli je někdo názoru, že to naprosto nutné je, tak je mi z toho spíš úzko. Nevidím nic špatného na tom si v určitých věcech prostě věřit a mít to v sobě srovnané, mít nějaké zásady, u kterých bezpečně vím, že přes ně nejede vlak. Tohle je citlivé téma, ale kdybych se obecně měla řídit zásadou ,,nezažila jsi na vlastní kůži, nesuď", nebylo by možné mít postoj skoro k ničemu a moc si nedovedu představit, jak by se člověk pak měl ve svém vlastním životě rozhodovat. Profrčela jsem diskuzi a někdo tu psal, že z teoretizování pak vycházejí skutky- to je myslím přesné.

To máš pravdu, že je to chyba systému. Ale teta sama přiznává, že o nějaké budoucím umisťování kdysi ani neuvažovala. Doufala, že se sestřenice zlepší a bude schopná se o sebe postarat (nejde o mentální postižení). Přes její velké nasazení se to prostě nepodařilo. Já dneska můžu říct, že jsem odhodlaná se o sestřenici postarat, ale nestrčím za sebe ruku do ohně, že to zvládnu. Navíc sestřenice je o 9 let mladší, může tu být déle než já, pak starost přejde na mé dítě či na sestřiny děti...


Já jsem tím jenom chtěla říct, že si tu ženu soudit netroufnu. A jak bych se zachovala, to taky nevím. Myslet si můžu cokoli, ale kdo nebyl ve stejné situaci, vědět prostě nemůže...