To máš pravdu, že je to chyba systému. Ale teta sama přiznává, že o nějaké budoucím umisťování kdysi ani neuvažovala. Doufala, že se sestřenice zlepší a bude schopná se o sebe postarat (nejde o mentální postižení). Přes její velké nasazení se to prostě nepodařilo. Já dneska můžu říct, že jsem odhodlaná se o sestřenici postarat, ale nestrčím za sebe ruku do ohně, že to zvládnu. Navíc sestřenice je o 9 let mladší, může tu být déle než já, pak starost přejde na mé dítě či na sestřiny děti...


Já jsem tím jenom chtěla říct, že si tu ženu soudit netroufnu. A jak bych se zachovala, to taky nevím. Myslet si můžu cokoli, ale kdo nebyl ve stejné situaci, vědět prostě nemůže...