Ponechat dítě v ústavu mi vadí hodně, když v té rodině kapacita a možnosti jsou. Asi to odsuzuji, nevím. Mám kamarádku, která by nezaváhala, Levandulové pole to také tak cítí.

Já dokážu zcela pochopit, že se na to někdo necítí úplně a zcela (nebo nemá podmínky) a pokud to tak je, že volí ústav jako lepší možnost nebo, že se stará společně s ústavem. Ale tam, kde kapacity jsou a následuje úplně odložení dítěte do ústavu (bez návštěv atd.), to se mi příčí. Je tu přece také zájem dítěte, pro něj ten ústav je špatný a to dítě je v tom samo, nemá si jak pomoci (že ho rodiče opustili je samo dost hrozné, že je v ústavu znamená to co obě víme).
A v dnešní době je těch možností hodně, kde člověk může najít podporu a odobrnou pomod.ˇ
Článek samotný jsem nečetla, jen reagovala na dotaz zakladatelky.
Že jsou rodiče v různých fázích a že někdo na začátku v šoku odmítne a pak svůj názor přehodnotí a dítě si vezme domů, chápu, určitě se to děje. Mám pochopení pro šok, zmatek, atd. atd. co nálseduje (odborník ví), ale nechápu konečně a trvalé rozhodnutí ponechat v tom dítě samotné v ústavu.