Nač při oslavách osvobození nezapomínat

Dnes, kdy si připomínáme osvobození a konec II. světové války, bych ráda připomněla i to, nač se zapomíná a vzpomněla těch, o nichž se dlouho nesmělo mluvit a nemluvilo.

Praha 3 dny volala o pomoc a Američané se nemohli ani hnout, ač to měli do Prahy jen 90km - nebyla to vina amerických vojáků a důstojníků. Vzpomínám proto na všechny ty, kdo nemuseli zemřít, kdyby... (vědoma si faktu, že KDYBY v historii neexistuje)
Připomínám všechny ty, koho osvobozování stálo život, rodinu, zdraví nebo rozum.
Tedy nejenom americké a sovětské vojáky, ale také desetitisíce Poláků a Rumunů, kteří u nás padli. Stejně tak Ukrajinci, Maďaři...
V Rudé armádě bylo mnoho těch, kdo si mohli zvolit mezi gulagem a osvoboditelskou armádou.
Vzpomínka patří všem, kdo v dobré vůli osvobozovali a nepovažovali celou tuto akci za loupežné přepadení.


Vzpomínka však patří i všem obětem těch, kdo si osvobozování s loupežným přepadením spletli.
Všem, koho povraždili hlady a hrůzou pološílení a neustále opilí vojáci, jimž nešlo vůbec o nic, o život nejméně.
Vzpomínka patří všem, kdo se hrdinně postavili na odpor těmto "osvoboditelům."


Vzpomínka patří také obětem loupeživých, úchylných hord Čechů (v nemálo případech udavačů gestapu a kolaborantů), kteří v rámci poválečné "spravedlnosti" umučili, znásilnili, okradli a zavraždili strašlivým způsobem bezpočet lidí - včetně dětí, novorozeňaty počínaje. Děti mučili před očima jejich matek a dalších příbuzných.

Vzpomínka i pro ty, kdo přežili válku i osvobození, a přesto se domů nikdy nevrátili (mám nyní na mysli například Rusy v koncentračních táborech, ale nejen je...)


Vzpomínka patří i všem násilně odsunutým Němcům, včetně Židů (kdo by se jim vracel s majetkem, že?) a těm, kdo odsun odnesli životem - dříve (protože byli zavražděni, neuneslo to jejich zdraví, nebo spáchali sebevraždu)či později (protože především staří nepřežili vykořenění).

Možná k nelibosti některých, protože zvíře není člověk, ale i toto utrpení má zde své místo, je třeba vzpomenout i na všechna zvířata, která si osvobozování i odsun zle odskákala.
Myslím mj. na smečky zdivočelých psů a koček v Sudetech, myslím na dobytek přivázaný v chlévech a ponechaný napospas smrti hladem a žízní (ne vše se stihlo rozkrást, takže lze dodnes najít v místech bývalých stavení kostry přivázané řetězem k neexistující zdi...).

A vzpomínám na všechny, jimž válka i její konec, který nebyl šeříkový a plný jásotu, jak nás to učili ve škole, vzala či poznamenala život.

Dnes si hrůzu těch let neumíme ani představit, proto zkusme alespoň zavzpomínat na své prarodiče a jejich rodiče a prarodiče...

A protože je Svátek matek, vzpomeňme i na všechny mámy, které neměly takové štěstí jako většina z nás...