Re: Dcerka a její vnímání sama sebe

Simiki,
zalezla bych si v takovém případě s dcerkou někam, kde by se cítila bezpečně (třeba při večerním povídání pod dekou), a probrala s ní situaci u paní doktorky i u babičky (proč řekly to, co řekly, a že to vůbec neznamená to, co si dcerka myslí, že to znamená), opakovala bych jí, jak moc ji mám ráda, jak moc pro mě znamená. A že mě bolí, když o sobě takhle mluví a smýšlí a že to tak vůbec není. A taky bych vysvětlila toho Sebastiana. Že to, žes chtěla vždycky Sebastianka, neznamená, žes byla zklamaná, že se ti narodila holčička - člověk kolikrát něco plácne a nedojde mu, že si to druhá strana může přebrat jinak, než jak to bylo myšleno.

Nejsem psycholog, ale za mě: Tulit, mazlit, s láskou vysvětlit

U nás jsem musela přikročit i k tomu, že jsem s dcerou v jejích sedmi letech prošla fotografie extrémně obézních i anorektických lidí a mluvila s ní o tom, jak opravdu vypadá tloušťka (narozdíl od toho, jak dcera vnímá tloušťku) a že oba extrémy škodí. To když se kritickým okem dívala na obézní lidi na ulici i na mě (připadala jsem jí se svými 173/65 kg tlustá) a zálibně si počítala před zrcadlem žebra. Teď už to nedělá, naštěstí.