Re: Etika psychologů

" nechala jsem se radši zbít, než bych ustoupila"
ze svých ve skutečnosti správných a oprávněných požadavků na správné chování rodičů k tobě, Monty.
Mám/měla jsem to stejně. Taky ze mě nic nevymlátili,čím víc mlátili, tím víc jsem si v duchu říkala "vy idioti, jako ČEHO TÍMHLE chcete dosáhnout???" a tím víc jsem "nespolupracovala" při jejich nesprávném chápání světa.

Zajímavé bylo, že moje dcera v okamžicích, kdy jsem se někdy i já mýlila (tedy, ne, že bych ji bila, ale prostě někdy jsem byla příliš ovlivněná "co se má dělat správně"), taky "nespolupracovala". Jenže já jsem byla na rozdíl od rodičů už jinde, věděla jsem, že děti "nezlobí", ale dělají nám "zrcadlo", takže jsem si vždycky řekla "Hele, brzdi, tady něco není úplně OK, co ti to dítě svým chováním chce sdělit, na co upozornit?" (četla jsem tehdy Tvoje dítě jako šance pro tebe, to by měli rodiče fasovat v porodnici, nejpozdějc) A obvykle jsem na to přišla.