všecko je relativní...to mi pomáhá,

i pohled na sebe sama.
Pokud babi říká cos psala, bude asi zdroj Tvého sebepojetí v této skvělé kritice, nepochybně chronické kritice (mám přesně takovou mámu, když jsem se např.s někým rozešla a jí se tzo doneslo-nesvěřovala bych se-volala mi promtně a ne, aby mi poskytla rameno pro truchlení, ale aby mi náležitě kázala, že tj jasný, že se se mnou XY rozešel, že se se mnou stejně rozejde klaždej, neb jsem vegetarián a nosím batikovaný trika...či co tenkrát vyhodnotila jako důvod

Ted vidíš relativní realitu tak, že jsi svobodná matka a nemáš vš apod. Tak já ti nabídnu jak tohle samý můžu vidět já: zvládáš být svobodná matka!!! To chce odvahu a je to kurna náročný! Uživit sama děcko-a vychovat ho-tj vš života.
ad moře:Já mám malý dítě a sice manžela, ale u moře jsme nebyli, dcera by jo chtěla, ale taky nemáme prachy...tak nepojedem (já teda když si představím opruz automobilových front toho zas tak neželím)a myslím, že malý dítě má zážitky z pískáče srovnatelné s mořem.
To, je-li tvůj život úspěšný/neúspěšný at si hodnotí kdo chce, Tvoje boty nenosí...Mně v akutním stavu depky pomůže vykalit hudbu, zatáhnout závěsy...a divoký tanec jako za mlada...ale o samotě, vidět to někdo, už mě vezou.