Pohádka na dobrou noc

Pohádka o skákajícím penálu

V jednom větším městě byla továrna na výrobu penálů a školních aktovek. Byl začátek ledna, vánoční prázdniny byly pryč a v továrně se pilně pracovalo. Vyráběly se zde nové překrásné penály – červené s černými puntíky, plněné školními pomůckami – pery, pastelkami, fixy, tužkami a dalšími potřebami.

Když byly penály vyrobeny, rozhodlo se, že budou prodány do místního papírnictví, aby si je tam mohly děti koupit. Ale školní rok byl právě v půli a o penály neměl nikdo zájem. Ležely takřka bez povšimnutí v regálu a nudily se.

Uvnitř jednoho puntíkatého penálu ale nastaly nepokoje. Začalo to tím, že ořezávátko našpulilo ostří a začalo se prodírat ven z penálu.
"Co blázníš, chybí ti tu něco?" To se ozvalo pravítko, které se doposud povalovalo v koutě penálu. "Teplo tu je, do očí ti nesvítí, makat zatím nemusíš, no co bys chtělo?"
"Ven chci! Jinak z těch vlezlých pastelek zešílím, hlavně ta růžova je extra dotěrná,“ odvětilo ořezávátko.
"Mělo bys ji trochu pošimrat na hlavě a hned dá pokoj, uvidíš!"
Ořezávátko se na moment zamyslelo: "Už jsi někdy vidělo, co z nich potom padá za bordel? Už takhle tu není k hnutí."

„Cože!!! Tak my jsme dotěrný a padá z nás bordel?“ začaly se bouřit pastelky. „Tak my hrotem prorazíme penál a utečeme, když vás tak obtěžujeme,“ vyhrožovaly.

„To nesmíte udělat. Kdyby jste poškodily penál, stal by se neprodejným a všichni bychom skončili na smetišti,“ napomínalo moudré pero nepokojné pastelky.

Tu se ozvaly bombičky do pera: „ Nehádejte se, jinak to nevydržíme, praskneme a postříkáme inkoustem celý penál.“

„Proč byste měly prasknout?“ zeptala se podrážděně dotěrná růžová pastelka.

„Víš jak se nám z těch hádek zvedá tlak inkoustu?“ odvětila bombička, která se krčila v koutku penálu, chráněná proti všem možným nepřátelům.

„Prásknu já, ale do bot,“ ozvalo se kružítko a začalo se nehorázně roztahovat a utiskovat tak ostatní obyvatele. Nacházelo se totiž uprostřed mezi fixami a pastelkami. Jak se roztahovalo, zmáčklo fixy k levému okraji a pastelky k pravému okraji.

„Holky, to si líbit nenecháme, na něj!“ zařvala dotěrná růžová pastelka a spolu s kolegyněmi se rozeběhla a zatlačila na rameno kružítka tak vehementně, až narazilo na fixy a celý penál poskočil.

„Jste normální!?“ zařvala naštvaná fixa jedovatě zelené barvy. „Po těch vašich šarvátkách spadneme všichni z regálu na zem i s celým penálem a můžou nám všem objednat pohřební auto,“ kafrala jedovatá fixa dál, až jí vzteky nadskakovalo víčko.“

„Hej, radši přestaň drškovat, nebo ti spadne víko a stane se z tebe vyschlá nepotřebná fixa před důchodem,“ utahovala si z brčálově zelený fixy dotěrná růžová pastelka.

„A ty radši přestaň dolejzat za ořezávátkem, nebo si to rozmyslí a pošimrá tě na tý hlavě tak důkladně, že z tebe zbyde kus tak krátýho špalíčku, že tě nikdo neudrží v ruce!“ nenechala si to líbit zelená fixa.

„Haha, závidíš, co?“ chechtala se ta růžová potvora. Všimla jsem si, že máš na ořezávátko sama zálusk, jenže se k sobě nehodíte. Máš špatnou hlavu.“

„Jak to můžeš vědět,“ protestovala fixa. Sundám si víčko a zkusíme to!“

„Jen se opovaž!“ protestovalo ořezávátko. „Nemám zájem bejt od tebe počmárané!“ vztekalo se.

„Tak ty se bojíš, že budeš počmáraný, jo? A co mám říkat já, že jsem pořezaná od tvého ostří, které pořád tak špulíš, jak se chceš dostat ven,“ protestovala guma ve tvaru čuníka, která sídlila hned vedle ořezávátka.

„Ježkovy oči, nehádejte se!“ nevydrželo to moudré pero, které až doposud bezmocně přihlíželo slovním šarvátkám. „Musíme vymyslet, jak to zařídit, aby si náš penál někdo koupil. Hádkama nic nevyřešíme,“ pokračovalo.

V tu chvíli přišly do papírnictví Lída s Bárou. Bára potřebovala novou gumu a Lída jí šla doprovodit.

„Holky, do krámu přišly nějaké děti!“ upozornila své kolegyně žlutá pastelka, která byla povysunutá a pozorovala skrz škvírku nedovřeného zipu penálu, co se venku děje.

„Mám nápad,“ prohlásilo moudré pero. „Žluťáčku, jak moc jsme blízko kraje regálu?“ otázalo se hlídkující pastelky.

„Je to dobrý, máme rezervu dvacet centimetrů,“ informovala ochotně žlutá pastelka.

„Je penál natočený tak, že pastelky jsou blíže okraji regálu než fixy?“ otázalo se opět moudré pero.

„Ano, je to tak,“ odvětila pastelka.

„Dobře. Tak, pastelky, zatlačte kružítku prudce na rameno,“ řídilo dál moudré pero záchrannou akci.

„A proč jako?“ ptala se protivná růžová.

„Nemluv a dělej, honem!“ napomenulo ji moudré pero a hned jak to dořeklo, zavelela žlutá: „Holky do toho!“ a pastelky vší silou zatlačili na rameno kružítka. To praštilo do druhého ramene a následně do fixek, až z jedovatý zelený odlítlo víko.“

„Jau, to byla rána,“ postěžovalo si kružítko a třelo si bolestí jedno rameno o druhé.

„Jau, to byla rána,“ soptila vzteky zelená jedovatá a šmátrala rychle po víku, aby nevyschla.

„Dobrý, poskočili jsme skoro až ke stěně, “ hlásila žlutá pastelka na stráži.

„Výborně!“ zakřičelo pero. „Musíme bojovat, náš penál musí skákat, jedině takhle si nás někdo všimne! Fixy, teď jste na řadě vy, udělejte to, co pastelky, ale opatrně, ať nespadneme i s celým penálem z regálu a nenatlučeme si,“ nabádalo moudré pero fixy k opatrnosti.

„Gumo, ořezávátko, bombičky, pravítko, tužky, pozbuzujte je!“ stihlo ještě moudré pero nařídit a v tu ránu zelená fixa zevelela: „Holky, do toho, teď!“ a i s kolegyněmi se vrhla k rameni kružítka.

„Jau, to byla rána,“ postěžovalo si kružítko a zase si třelo bolestí jedno rameno o druhé.

„Jau, to byla rána,“ soptila vzteky dotěrná růžová pastelka, jelikož při nárazu poskočila a ztupila si hrot, jak narazila na okraj penálu.

V tom si všimla poskakujícího penálu Lída.

„Co to tu máte za zvláštní skákající penál?“ zeptala se paní prodavačky.

„To jsou naše nové překrásné penály, mají uvnitř spoustu praktických pomůcek,“ odvětila paní prodavačka a šla dětem penál ukázat.

Když ho chytila do ruky a otevřela, vyskákaly pomůcky z penálu ven, celé šťastné a rozdováděné, že jsou na čerstvém vzduchu.

Kružítko tancovalo a dělalo piruety, ořezávátko se točilo na hrotu tužek, fixy dělaly salta, pastelky se točily dokola, bombičky stříkaly nádherný vodotrysk, mikrotužky střílely tuhy jednu po druhé místo rachejtlí a guma hopsala jako na trampolíně. Jenom pravítko se líně povalovalo na prodejním pultu.

„To je ohromné,“ pravila okouzleně Bára.

„Penál s tak šikovnými pomůckami bych chtěla mít,“ pravila Lída.

„S takovou báječnou mikrotužkou by se rýsovalo skoro samo,“ přitala jí Bára.

„Pojď sem!“ zavolalo ořezávátko na dotěrnou růžovou pastelku a když s radostí přiběhla, pomohlo jí napravit ztupený hrot. Takovou mělo to ořezávátko radost z nově nabyté svobody.

„Pomůcky, neradujte se, budu vás muset uložit zpět do penálu a ten dám do regálu a tam si počkáte, než si vás někdo koupí,“ zklamala obyvatele penálu paní prodavačka. Snad jenom líné pravítko bylo tak trochu rádo, že nebude muset nějaký čas pracovat, ale v klídku si odpočívat.

„Počkejte, počkejte, za chvilku jsem zpátky!“ zakřičela Bára a vyběhla z prodejny.

„Co se stalo?“ otázala se paní prodavačka Lídy, ale ta jen pokrčila rameny.

„Maminko, maminko, kde máme kladívko?!“ křičela Bára, když přiběhla celá udýchaná domů.

„Potichu Barunko, Jiříček právě usnul,“ napomenula Báru její maminka.

„Kde máme to kladívko?“ ptala se Bára již tišeji, ale stejně naléhavě.

„V komoře v šuplíku, nač jej potřebuješ?“

Ale Bára mamince neodpověděla a běžela do komory pro kladívko. S kladívkem běžela do kuchyně pro židli. Tu popadla tak prudce, až chudinka zaúpěla a běžela s ní do svého dětského pokoje. Tam ji přistavila k vysoké poličce, vylezla na ni a sundala růžové keramické prasátko.

„Copak se to chystáš provádět?“ otázala se přísně maminka, když uviděla Báru, jak drží v ruce kladívko.

„Mami, musím teď rozbýt své prasátko, mám tam své úspory,“ vysvětlila mamince a v rychlosti jí vyprávěla, co se seběhlo v papírnictví.

Hodná maminka tedy pomohla Báře rozbít prasátko a Bára běžela zpět do papírnictví.

„Koupím ho, koupím ho!“ křičela Bára na paní prodavačku, hned jak doběhla udýchaná do krámu a vysypala na pult hromádku peněz. „Snad to bude stačit,“ poznamenala s mírnými obavami.

„Spočítáme, kolik máš peněz,“ pravila hodná paní prodavačka a dala se do počítání.

„Chybí ti dvě koruny,“ řekla zklamaně paní prodavačka Báře.

„Lído, nemáš u sebe peníze?“ otázala se s nadějí Bára kamarádky. Ale ta jen smutně zavrtěla hlavou.

„Podívejte, támhle, v koutě regálu, válí se tam pětikoruna!“ zakřičelo najednou pravítko. Ano, to líné pravítko, které ani moc nestálo o to, aby se penál prodal, samo svou všímavostí zachránilo situaci. Dojalo ho, jak si všichni toužebně přejí, aby si je Bára koupila a chtělo udělat svým přátelům radost.

Všechno dobře dopadlo. Obyvatelé penálu se nechali ochotně uložit zpět do penálu, protože jim Bára slíbila, že hned jak přijde domů, tak je vyloží a udělají spolu úkol z matematiky.

Lída měla radost, protože ve třídě seděla s Bárou v jedné lavici a těšila se, že se bude každý den s penálem a jeho obyvately ve škole vídat.

Paní prodavačka se spokojeně usmívala a mávala při odchodu děvčatům na rozloučenou.

Při cestě domů se obyvatelé penálu vzájemně chválili a poplácávali po ramenou, jak to všechno dobře zvládli. A byli moc vděčné moudrému pravítku, které včas pochopilo, že se z té šlamastyky dostanou jedině tak, že se přestanou hádat a začnou spolupracovat.