Takové jedno sepsání mé nálady, kterou mám dnes divnou

Koukám na sebe a vidím sebe jako sochu. Celá socha, celá z kamene. Jen oči mám živé. Očima se koukám, pozoruju, vtěsnávám do mé hlavy, cítím. Mám svého sochaře. Původně jsem byla já, kámen, mých tvarů, já, svoje socha.

Sochař má dláto, a dělá z kamene, ze mě, svoji sochu. Dlabe, odstraňuje, urovnává, předělává. Já se jen dívám, pozoruju, vtěsnávám do mé hlavy. První kousek ze mě odpadne. Sochař se uměje, a jede dál. Jede od shora dolů, podle svých představ. Pozoruju, čekám, jak dopadnu, co ze mě odpadne, a jaká krása se ze mě vynoří. Sochař dlabe, odstraňuje. Nejde mu to. Já, kámen, svoje socha, jsem příliš trvdá. Sochař se nevzdává. Vezme dláto, kladívko, a jede. Odstraňuje, tvoří. Už velkou část udělal. Koukám se na sebe, a vidím jen část původního já. Skupinka turistů se zastaví, obdivuje sochaře, sochu, podobám se skoro ostatním sochám, které jsou vedle mě, je jich spousta. Stojí a na některých pracují sochaři, některé jsou už udělané. Sochař jede a jede. Teď narazil na velmi tvrdou část. Nejde mu to. Vezme svíječku, a zkouš a zkouší. Daleko větší úlomek, než čekal, odpadne. Slyším, jak spadl na zem. Nemůžu se podívat, protože to byla část, která byla vzadu, a tak nevím, co to přesně bylo.

Sochař nadává, takhle to přeci nechtěl, podle slov turistů začínám vypadat jak socha, podobná výsledkům Picasa. Jedni obdivují, další dumají.

Trojice ze skupinky turistů si všemné malé části, která je původně má, neobdělaná, původní já, líbí se jim to, já jen přivírám slastí oči, že někomu se moje malá, nebodělaná část líbí. Jsem pyšná. Přibližují se stále blíž k mé původní části, obdivují, chtějí si šáhnout. Otvírám v zoufalství oči. Co když přijdou, a šáhnutím zničí i to, co bylo původní, co bylo já? Přeci nemůžu nechat dojít někoho tak blízko ke mě, k mému původnímu já, co kdyby to zničili? Panikařím. Zešlu ten nehorší, nejlobivější pohled, jakého jsem schopna.

Trojice turistů se zalekne, poví to ostatním, kteří se shodnou na tom, že jsem strašná, strašná zlá socha. Je mi smutno. Ale přeci jenom, je to moje, moje původní část, chci si ji uchránit.

Sochař se snaží přidělat velký kus, který odpadl, zpátky, ale nejde to. Nedrží to zpět. A tak dlabe dál. Je mi smutno. Jsem socha, nejsem původní, a sochař dál dlabe, a dělá chyby, děsím se toho, co zbude. Koukám se na okolní sochy, jsou na tom některé podobně. Opodál vidím sochu, která má oči mé maminky. Koukám se na ni, v očích otázku, má to takhle doopravdy být? Líbím se ti tak? Maminka byla kdysi taky původní, taky byla jiná, i ona měla sochaře. Ale teď už se to nepozná. Za ten čas všechno erodovalo tak, že se zdá, že takhle byla původní, že takhle byla vždy. Koukám se na, slzy se mi derou do očí, jen vidím její pohled tak to má děvenko být, každá socha potřebuje sochaře, uvidíš, jaaká budeš krásná socha.

Nikdo nevidí můj původní kousek. Chráním si ho. Ten kousek je ještě z mého původního já. Snad ho sochař neuvidí. Odháním další turisty, co kdyby si mého původního kousku všimli? Dál sochař má dláto v ruce, prohlíží, co ještě vylepšit, kouká, posuzuje. Co když mi odpadne nějký další kus? Nějaký větší? A nebude ho moct dát zpět? Koukám se před sebe, jen před sebe, a čekám, co dalšího odlomí. Snad nenajde můj kousek, který je ještě původní.