Re: Jak si opět začít vážit sebe sama?

Niki,
včera jsem byla na pohřbu bývalého tchána; jeho dcera měla řeč v krematoriu a mluvila o tom, jak jeho smrt všechny překvapila, přestože mu bylo osmdesát let - protože byl plný energie, plánů, do posledního dne života aktivní, jezdil autem, pracoval... a i v těch osmdesáti to byl pěkný chlap. Nebyl to "dědek". Řekla, že "aktivita a plány jsou tím, co si spojujeme s mládím".

A na tom je hodně pravdy. Ono nejde o to "nevypadat na svůj věk" v tom smyslu, že by někdo v padesáti vypadal na dvacet. Je to hodně o uvažování, způsobu života. Mezi mými kamarády a známými je věkový rozdíl i padesát let, a nehodnotím je podle toho, jestli jsou "mladí" nebo "staří", podstatné je, jak se s nimi cítím (a oni se mnou, samozřejmě). Někdo je starej ve dvaceti a někdo mladej v osmdesáti. Na tom člověku je to prostě znát, jestli rezignoval nebo jestli žije. I moje matka vypadá na šedesát velice dobře, přestože má nadváhu a nijak extra o sebe nikdy nepečovala, protože je mentálně pořád dítě, což sice její okolí dost deptá (není "mladá", je bohužel "nezralá"). "Duše" se prostě do těla nějakým způsobem projektuje. A to je to, co psala Breb.