| Janča 2002 |
 |
(1.8.2021 22:21:46)
Mám problém, který nevím jak řešit. Neumím ovládat svůj strach o budoucnost a zdraví svých blízkých, vidím okamžitě vše černě a když ta špatná situace nastane ( nemoc v rodině) neumím se vzchopit, snažím se být oporou ale nedokážu klidně zajít někam, pracovat, plánovat..protože mě ovládá panický strach. Jedná se o onkologické onemocnění rodiče a já závidím těm, kterí dokáži normálně reagovat, čekat na výsledky atd. Já mám pocit že už nechci vstát a raději bych to vzala na sebe. Sourozenci dokáží to brát jak to je, myslí pozitivně, neřeší co kdyby… A já nevím jak toto dám, sleduji, kontroluji, bojím se návštěvy lékaře, kde se rozhodne co dál. Nespím již 14 dní..ale ostatní ano..jsou schopní jít i na procházku, dokonce plánovat dovolenou. Přitom, to jsou lidi, co se starají, udělají, to ano ale jsou „nad věcí“. Jak to dokázat, co udělat, jaká terapie…táhne se se mnou velký strach a =uzkost už dávno ale ted to nabralo na obrátkách a neurol jediný mi umožní se netřást tak, že neudržím lžičku…poradíte mi..kam zajít, co dělat…máte někdo zkušenost…
Strašně chci mít věci prostě vyřešené " rychle" at mohu říct. Ale u tohoto to rychle není nebude a je to nekončící věc :roll:, nikdy nevíte ci kdyby. A já mám výčitky..že nemůžu např. myslet na sebe, někam jít, protože mi to připadá nepatřičné, necítím se dobře, spíše naopak si říkám…" buď tam pořád..co když, čas běží, co když to bude hodně špané a budeš si to vyčítat. To samé…jak můžou plánovat dovolenou, co když se zjistí že je to špatné hodně…jak můžou plánovat… Atd. atd… a já nevím co je správně..a zároveň závidím že to dokážou
|
| Marika Letní | 
|
(1.8.2021 22:45:47)
Asi potřebuješ asi něco na delší dobu, AD, ty ti předepíše psychiatr.
A jinak k tomu, že nechceš dělat nic jiného, nikam jít, nic plánovat,... copak tohle si ten nemocný rodič přeje pro své dítě? Myslíš, že tohle považuje za správné? Aby kvůli němu přestalo žít a klepalo se strachy? Zcela jistě ne. Chápu, že ovládnout strach je těžké. Ale vyčítat si, když strach ovládnu a funguju, je blbost.
|
| K_at |
|
(1.8.2021 22:52:04)
Mariko, přesně. První věc, která mě napadla..... Když se složí, nepomůže nikomu. Nic nevyřeší. Ale obávám se, že to je opravdu už za za hranicí snesitelneho stavu. Takže rozhodně odborníka. Neurol není dlouhodobé řešení. Hodně štěstí.
|
|
|
| Mia |
|
(1.8.2021 22:46:20)
Znám moc dobře, strach ochromuje. Neurol taky znám, ale nakonec jsem se ovládla a beru jen občas. Pomáhá víra. Je to nesmírně těžké, už několik let žiju ve stresu.
|
|
| libik | 
|
(1.8.2021 22:49:33)
Pokud tě to pohlcuje, přistup k tomu aktivně, účastni se toho, vem to do svých rukou. Plánuj například zdravou stravu, relaxaci, využití volného času, hezké chvíle, podpůrnou a alternativní léčbu, nebudeš se cítit tak bezmocně.
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(1.8.2021 23:01:46)
Obrať se na psychiatra, s těmito stavy by ti měl pomoci.
Se sourozenci se nesrovnávej, jejich motivace neřeš, tím se zbytečně vyčerpáváš.
Každý máme jiné prožívání a žádné není "správnější" než druhé.
Co se týká rodiče, zkus myslet na to, že rodič chce vidět své děti spokojené, chce vidět, že se jim daří, že život jde dál. To mu udělá největší radost i v nemoci, i v situaci, kdy neví, kolik času mu zbývá.
Hodně sil, není to lehké životní období, ale projdeme si tím všichni ... 
|
|
| Dari79 |
|
(1.8.2021 23:15:39)
Podívej, takhle, jako ty, to má moje kamarádka. Klepe se strachy, špatně spí, zvrací atd. Přitom třeba to léčení (její maminky) už trvá cca 4 roky a ano, je to onko, takže se (vcelku logicky) postupně zhoršuje.
Podle mě je to, kromě osobní povahy, i o tom, co má kdo za sebou.
Já třeba, žiju "ve stínu smrti" vlastně celý život. Pořád někdo umírá. Bohužel i mladý lidi (20ti letý nevlastní brácha při autonehodě, 44 letá kamarádka - maminka od malý holky, můj vlastní otec v jeho 31 letech...)... Úmrtí věkově starších lidí pak tak nějak považuju za normální, byť samozřejmě je jasné, že v (třeba) 65 letech ještě nejsou nijak zvlášť starý a ještě by tu samozřejmě klidně 20 let mohli být. Ale tak nějak jsem už dávno přijala, že i smrt je součástí života, že lidi prostě umíraj, že nikdo nevíme dne ani hodiny a že zítra tu nemusí být ani jeden z nás, co si tu dneska spokojeně píšeme. Čili - mě diagnózy nelámou do tohohle psychického zoufalství. Bojovat -ano, pomáhat - ano, poplakat si a zanadávat - ano, ale hroutit se - ne, to ničemu nepomůže. Za tragédii považuju fakt jen smrt dítěte a smrt mámy od malého dítěte.
Nevím, jestli se dá naučit, dokázat se "smířit" jinak, než touhle vlastní zkušeností.
Protože to smíření se a přijetí situace je to, co je klíčové. Proto jiní "mohou žít dál". Ne proto, že by tu maminku neměli rádi, ale protože prostě je to něco, co ovlivnit nijak zvlášť nemohou (ano, mohou vozit k lékaři, uklidit domácnost a zajít nakoupit, rozptylovat, hlídat braní léků, přespávat pár dní po chemu...), ale uzdravit prostě nemohou. Život prostě tohle přináší a ano, někdy to holt nedopadne dobře.
Přeju hodně sil, celé rodině, protože onko diagnóza je celorodinný "problém". Věřím, že člověk zvládne víc, než si myslí.
|
|
| Persepolis | 
|
(2.8.2021 7:04:49)
Tyhle stavy znám. Ta nemoc rodiče ti rozjela úzkostnou poruchu. Objednej se k psychiatrovi a začni si hledat psychologa.
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(2.8.2021 7:42:29)
K psychiatrovi se člověk může objednat sám, bez doporučení praktika?
|
| K_at |
|
(2.8.2021 8:00:04)
Yuki, může.
|
|
|
|
| Katka. | 
|
(2.8.2021 7:11:21)
Panická úzkostná porucha není sranda a žít se s ní nedá.
Takže se objednej k psychiatrovi pro AD a k psychologovi na terapie.
Hlavně se za nic nestyď.
A nečekej! Samo od sebe to lepší nebude.
Sama mám letité zkušenosti.
|
|
| Lída+2 | 
|
(2.8.2021 7:13:03)
Petra , mnoho sil.
Nějak se s tím musíš poprat. Hlavně radím nic si nevyčítat.
Co kdyby/ mělo být jinak/ nemělo být jinak s tím se nedá nic dělat. Prostě to tak mělo být. A asi nic změnit nejde a nešlo.(tak to vidím po roce já).
Ten člověk se nezměnil a po vyléčení jede jako před nemocí, pro mě i manžela je to velké zklamání. Mysleli jsme , že to přehodnotí co dělá a jak se chová a přenastaví si hodnoty, nestalo se.
Moji mamku sebrali hrobníkovi z lopaty, jak to zní hrozně loni skoro touto dobou, zkusili na ní něco co se normálně nedělá takto. Šance nebyli skoro žádné. Přišlo se na to moc pozdě. Hlavně díky laxnímu přístupu všech doktorů-hlavně praktické DR. A nebýt ortopeda, který ji poslal jako první na velké odběry krve, tak už tu není.
Nám za tři roky umřelo tolik lidí, ještě před koronou, že moji kluci už říkají, že pořád chodíme jen na pohřeb.
|
|
| Katka a 2 výrostci |
|
(2.8.2021 7:18:20)
Budu opakovat už vyřčené - úzkostná porucha, psychiatr, AD. Žít se s tím nedá.
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(2.8.2021 7:43:32)
Petro, máš partnera, děti, práci?
|
|
|
).
V její náručí
Vánoce na pláži? Proč ne!
Vitamíny a doplňky stravy pro podporu početí: Co opravdu funguje?
Štědrý den v pevnosti JosefovNáchod 
Výstava betlémů na Svaté HořePříbram 
Staré Město ve svitu plynových lampPraha 2 
Novoroční výstup na JeštědLiberec 
Tříkrálová OkořPraha 6 
Štědrý den v pevnosti Josefov
Výstava betlémů na Svaté Hoře
Staré Město ve svitu plynových lamp
Novoroční výstup na Ještěd
Tříkrálová Okoř
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)