Podívej, takhle, jako ty, to má moje kamarádka. Klepe se strachy, špatně spí, zvrací atd. Přitom třeba to léčení (její maminky) už trvá cca 4 roky a ano, je to onko, takže se (vcelku logicky) postupně zhoršuje.

Podle mě je to, kromě osobní povahy, i o tom, co má kdo za sebou.

Já třeba, žiju "ve stínu smrti" vlastně celý život. Pořád někdo umírá. Bohužel i mladý lidi (20ti letý nevlastní brácha při autonehodě, 44 letá kamarádka - maminka od malý holky, můj vlastní otec v jeho 31 letech...)... Úmrtí věkově starších lidí pak tak nějak považuju za normální, byť samozřejmě je jasné, že v (třeba) 65 letech ještě nejsou nijak zvlášť starý a ještě by tu samozřejmě klidně 20 let mohli být. Ale tak nějak jsem už dávno přijala, že i smrt je součástí života, že lidi prostě umíraj, že nikdo nevíme dne ani hodiny a že zítra tu nemusí být ani jeden z nás, co si tu dneska spokojeně píšeme. Čili - mě diagnózy nelámou do tohohle psychického zoufalství. Bojovat -ano, pomáhat - ano, poplakat si a zanadávat - ano, ale hroutit se - ne, to ničemu nepomůže. Za tragédii považuju fakt jen smrt dítěte a smrt mámy od malého dítěte.

Nevím, jestli se dá naučit, dokázat se "smířit" jinak, než touhle vlastní zkušeností.

Protože to smíření se a přijetí situace je to, co je klíčové. Proto jiní "mohou žít dál". Ne proto, že by tu maminku neměli rádi, ale protože prostě je to něco, co ovlivnit nijak zvlášť nemohou (ano, mohou vozit k lékaři, uklidit domácnost a zajít nakoupit, rozptylovat, hlídat braní léků, přespávat pár dní po chemu...), ale uzdravit prostě nemohou. Život prostě tohle přináší a ano, někdy to holt nedopadne dobře.

Přeju hodně sil, celé rodině, protože onko diagnóza je celorodinný "problém". Věřím, že člověk zvládne víc, než si myslí.