Mám problém, který nevím jak řešit. Neumím ovládat svůj strach o budoucnost a zdraví svých blízkých, vidím okamžitě vše černě a když ta špatná situace nastane ( nemoc v rodině) neumím se vzchopit, snažím se být oporou ale nedokážu klidně zajít někam, pracovat, plánovat..protože mě ovládá panický strach. Jedná se o onkologické onemocnění rodiče a já závidím těm, kterí dokáži normálně reagovat, čekat na výsledky atd. Já mám pocit že už nechci vstát a raději bych to vzala na sebe. Sourozenci dokáží to brát jak to je, myslí pozitivně, neřeší co kdyby… A já nevím jak toto dám, sleduji, kontroluji, bojím se návštěvy lékaře, kde se rozhodne co dál. Nespím již 14 dní..ale ostatní ano..jsou schopní jít i na procházku, dokonce plánovat dovolenou. Přitom, to jsou lidi, co se starají, udělají, to ano ale jsou „nad věcí“. Jak to dokázat, co udělat, jaká terapie…táhne se se mnou velký strach a =uzkost už dávno ale ted to nabralo na obrátkách a neurol jediný mi umožní se netřást tak, že neudržím lžičku…poradíte mi..kam zajít, co dělat…máte někdo zkušenost…
Strašně chci mít věci prostě vyřešené " rychle" at mohu říct. Ale u tohoto to rychle není nebude a je to nekončící věc :roll:, nikdy nevíte ci kdyby. A já mám výčitky..že nemůžu např. myslet na sebe, někam jít, protože mi to připadá nepatřičné, necítím se dobře, spíše naopak si říkám…" buď tam pořád..co když, čas běží, co když to bude hodně špané a budeš si to vyčítat. To samé…jak můžou plánovat dovolenou, co když se zjistí že je to špatné hodně…jak můžou plánovat… Atd. atd… a já nevím co je správně..a zároveň závidím že to dokážou