| Pam-pela | 
 |
(15.10.2016 12:46:50)
karmo, pokud ti to půjde, zachovej si co největší vnitřní klid...v sobě uvnitř.
je jasné, že to v hlavě víří milion myšlenek, hlavně těch kolem jednoho toho samého tématu, ale tohle jsou věci, které hlavou nevymyslíš.
To není načtené, to mám odžité  .
Není to konec světa, jen je to směs neuvěřitelně silných negativních pocitů...a bourání (jak je vidět iluzorních) jistot. Takový malý osobní konec světa.
Ale nepředvídej...může to dopadnout jakkoliv.
Jsou blbé konce, ale jsou i takové, kdy spadnou růžové brýle i na druhé straně.
jen bych to teď poradila, pokud to zvládneš, přiměřené reakce - hlavně teda kvůli sobě a své hodnotě.
Uvědomit si, že máš velkou hodnotu...sama pro sebe.
Protože tyhle situace svádí k sebedestrukci a k podceňování se a k pocitům méněcennosti...a samozřejmě dalším a dalším.
Hodně sil.
|
| karma |
|
(15.10.2016 12:57:22)
no, trapnila jsem se na všech frontách. Hrdost je v čudu, ale já toho nějak nelituju....život mě už naučil, že prostě zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A já byla strašně zoufalá.... Pam pelo, děkuju, tys mi hodněkrát pomohla
....a tydy všechny. Už jsem sšem psala v době, kdy jsem byla totálně na dně. A už bylo zas lépe, ale ted zas, když jsem ji našla a je fakt taková hvězda, tj blbý. Teda bylo, dnes je dobře
Pampelo, já mám nějak strašně zažrané ty křestanské hodnoty. Newbyl ideální chlap, nebyl to ideální vztah, ale každý bude mít chyby. Mám malý děti, už nejsme rodina....a s dalším chlapem, kterej může/nemusí přijít, nebudu mít tu spoplečnou minulost. Nebudo ho pamatovat jako jinocha. Mému muži jsem mjyslím udělala matku (říká, jak mu funguje komunikace, doteky....sakra, z rodiny přišel jak autista. Tohle jsem dřela....a on sklidil a šel to dát jinam, no. Bude myslím dobrý partner, bude-li už partner. Se mnou byl dítě v pubertě....ale pozor, já vím, že se mnou to měl časato těžké. Jsem komplikovaná. Strašně. Ale hrozně sál tu mou lásku, obdiv, bezprostřednost....a jak mě vfyčerpal, nedal nic zpět a odešel....tj asi ta "karma" Potřebuju ted nebýt zatrpklá, nehanět ho před dětma (dělám to, sakra, jak vylejzaj ty jeho lži)....snadbudu m,ít štastnej život. Snad jo. Jsem Štír....a tj do protivky k tomu lpění, té temnotě
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 13:08:25)
karmo, jestli chceš, napiš mi...já nechci psát veřejně.
Samozřejmě odžít nikdo nic za druhého nemůže...ale podpořit a podat ruku jo...a určité "utrpení" zkrátit. To psychické utrpení je rovno tomu fyzickému...ale pokud člověk něco pochopí, nemusí se aspoň dlouho zdržovat v nějakém bludném kruhu. Odžít se to jakoby "musí", ale ne v určitých situacích a emocích zůstávat déle, než je nutné.
Nabídnout je mohu i tobě, myslím bachovky, jsou věci, které mne nic nestojí a udělám je ráda...jen trochu času, jdou samozřejmě i poslat. A udělám je ráda.
Ne že by byly spasitelné a všeřešitelné, ale pomůžou "rozvázovat" i takové ty vnitřní vzorce a programy, jak píšeš o těch křesťanských přesvědčeních . Je potřeba je právně vybrat, aby fungovaly správně pro toho dotyčného na tělo, ale na to mám takový jednoduchý "trik". Vlastně je vynašel anglický doktor, protože věděl, že krom fyzické stránky léčení je potřeba právě podpořit i psychiku a vyvést člověka z těch největších emocích, kde se dokáže na nějakou dobu úplně ztratit.
A vedou člověka sama k sobě. 
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 13:15:25)
ajo, ty už svoje máš, čtu napřeskáčku... , i když i s vývojem okolností a emocí se mění i složení kapek...po nějakých klidně třech týdnech, měsíci, pokud ten vývoj je.
Víš co, jestli chceš, napiš mi...ať to tu neřešíme v cizí diskuzi, ale chápu, co prožíváš.
Neexistuje ale síla, která by tě z toho teď v jeden okamžik vytáhla a postavila na novou startovní čáru s vymazanou pamětí, prostě fakt to člověk odžít nějak musí, zpracovat, pochopit a uvolnit, ale nemusí se v tom utápět déle, než je nutné. Tedy nemusí...jsou i jiné scénáře, ale nejsou moc produktivní.
A tady je to vše ještě ve vývoji, což člověka taky rozhazuje.
Fakt je, že úplně nechápu ženy, které sáhnou po zadaném chlapovi s malými dětmi. Ale tak - je to asi taky pro zkušenost...
|
| karma |
|
(15.10.2016 13:30:55)
tak on už-minimálně vnitřně-neby zadaný.
Pam pelo, já byla na kurzu bachovek....namíchala jsem si je i svým dětem. Ráda bych se to naučila. Tohle utrpení.....a celková přecitlivěliost v životě, by mi možná mohly pomoct být k čemu i ostatním. Pampelo, já už Ti psala a zase napíšu. Považuju tvé rady, pohled na život (teda politiku néééé, tam bychom se neshodly ) za inspirativní a moudré.
Blbý, že fakt v životě hrozně narážím na to, že se mám od všeho asi odprostit. Jednou mi v nedávné diskusi psala tuším Source, že má pocit, že jakmile přijde na nějaký princip, tak v okamžiku, kdy by bylo fajn ho aplikovat v životě, vesmír se pootočí a vše je jinak....tj i u mě. Řekla jsem si, že nemohu furt muže cpát do něčeho, co nechce (to projevování citů mně i dětem, komunikace....ho prostě musím jen "brát". Strašně se mi ulevilo.....a za 14dní byl pryč. Atj se vším. V horoskopu (myslím se zajímáš) mám S_J kříž z Býka do Štíra. Tj ztráta všech hodnot, úcty, lidí....a to sedí (nechci se teda rouhat, vím, že objektivně jusem narozena do bezproblémové doby a zeměpisné šířky, ženy někde s Boko Haram ví opravdu, co tj zoufalství, které ani netušíme....a přesto mám okolo ráj a tak swtrašně vevnitř peklo, že je mi to až trapný (vůči nějaké vyšší síle.
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 14:45:33)
karmo,
prostě ta doba teď taková fakt je , vlastně i všechno s tím související, i ta politika (a jde fakt jen o pohled na to), vlastně jde o náš postoj k tomu všemu životu...měnit druhé nejde, měnit sama sebe taky moc nejde, právě kvůli těm (i horoskopem daným vlastnostem), ale jde a o to jde hlavně - změnit postoj a vnímání "skutečnosti".
A já myslím, že nás ta doba po tom roce 2012 k tomu vede, ne, nebyl konec světa v tom fyzickém, ale určité radikální změny nastávají uvnitř...možná se dá říct v těch energiích kolem. Jseme tlačeni k vnitřním změnám, ke změnám vnímání a postojů...
Jo a bolí to...kdyby nebolelo, nehledali bychom "spásu" - východisko z bolesti.
Co třeba za mnou občas přijdou lidi, říkají, že vše se jim jakoby koncentruje, zrychluje, člověk ani nemá čas na oddych, je stavěný (někdy stále dokola) do situací, které si dobrovolně nevybral a jde všechno straně rychle za sebou, nebo se to stupňuje až do osobních nesnesitelných krizí. Vše jen pro to jedno - pro pochopení...a následné přijetí - teprve pak může nastat změna. Ale ta pak bývá neuvěřitelná.
Poslední dobou vnímám poměrně kolem sebe i (vlastně naštěstí se mě to úplně těsně osobně netýká, ale je to blízko) sebevraždy, těžké nemoci, naprostou letargii, útěky k drogám a alkoholu atd...). Někteří lidi ztratili naději, ztratili světýlko na cestě.
Ale současně také vnímám to, jak se do těch situací dostávají ti lidi, kteří tam "mají být", kteří tu rozehranou partii mají hrát.
je to o tom...však i ten nick "karma"  , že prostě jsou určité akce a reakce, které nás vedou tam (naprosto cíleně a přesně, v tom je to geniální), kde se toho máme jakoby hodně naučit, pochopit...kde máme své slabiny a na druhé straně i svou sílu.
Jde vlastně o to JÍT SÁM K SOBĚ, dovnitř, tam jsou i odpovědi na všechno. Tam je i Bůh a klid a mír...vnitřní štěstí, radost a spokojenost. Tam je krajina bez velikých emocí, ta jsme "doma", v bezpečí, ve své vlastní náruči svého Vědomého Já. není potřeba hledat nic vně sebe...i když někteří lidi to potřebují (to byla třeba ta diskuze o P.CH) by´t i třeba jen na malou chvíli...aby mohli jít dál.
Píšeš o situacích, které tě staví do pozice, kdy můžeš být jen aktérem, ale ne režisérem, kdy vlastní vůle, píle, snaha nezmůže nic.
Pro mně jako pro člověka s obrovskou vůlí bylo vždycky nejtěžší nechat něco být, nechat se to dít, být jen pozorovatelem (ideálně bez emocí).
Nebyly to lehké situace, některé byly otřásající moje jediné (by´t ve skutečnosti iluzorní) jistoty, proto říkám, že leccos znám, i to, o čem píšeš ty.
Situace, kdy jsem myslela, že to nepřežiju, že se mi srdce rozskočí do nejmešních částí, situace, kdy bych nejraději od všeho utekla..a nebylo kam.
A veškeré moje KONÁNÍ bylo nazmar, ba dokonce na překážku.
Někdy je potřeba to pustit a vrátit se do sebe....nechat se to kolem dít.
A PAK VŠECHNO DOPADNE TAK, JAK MÁ - A DOKONCE NEJPLÍP, JAK MŮŽE. Většinou to člověk zhodnotí jen ohlídnutím zpět....a tají se mu dech.
NĚKDY jsou situace, které máme nechat být a starat se o hlavně sebe (jen nám v tom brání ty představy, potvory emoce a ty naučené strachové programy, které nám říkají, že jsme ohroženi na nejvyšší míru)...
Východiskem je vnořit se do sebe dovnitř k tomu nejvyššímu Já, co máme...tam je všechno, veškerá ochrana, veškerý soucit, veškerá Láska, klid a mír...
Někdy je prostě lidská vůle na překážku, ale je potřeba správně rozlišovat,a by člověk neupadl do rezignace a letargie, to ne....
Někomu k tomu pomáhá nějaké sdružování, nějaká "berlička" (nechci nikoho urazit) - třeba církev nebo nějaké ezoterické společenství. Nachází zde podporu a cestu k sobě podporován i silou druhých lidí, společným cílem.
prostě a´t člověk dělá to, co s ním v tu chvíli nejvíc souzní...co mu pomůže oprostit se od emocí, krom teda destruktivních návykových látek, ty stejně neřeší nic, jen (načas) otupí. každý si vybere podle sebe....ale myslím, že je důležitý si uvědomit ten princip, své Já, ideálně své Vědomé Já a svou sílu...a svobodnou vůli, pokud se dostaneme nad své vrozené anebo naučené vzorce a programy.
Prostě jde to, člověk tím vším může projít rychle...důležité je si správně uvědomovat.
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 14:51:40)
jejda a te´d koukám, že je to krásně zařazené do rubriky "vztah k sobě" - a přesně o tom to je
|
|
| karma |
|
(15.10.2016 17:14:14)
Pam pelo, ano, já jsem strašnmý rváč, vím, že nemůžu "řídit svět" a furt se o to pokouším. Vím, že "nechat plynout, položit se do řeky" je jediné správné. Fakt jediné.... Tak proč, tj do.dele tak strašně těžké. Tj to, co se bojím, že mě zabije. To moje chtění, moje ego. Cítím, jak sem neštastná a moje tělo skoro čeká na nějakou nemoc, aby mohlo "vystoupit" a zdrhnout. Ty jo, to jestli někdo čtě, tak si asi klepe na hlavu. Ale myslím ty chápeš, co chci říct. Můj milovaný Jeffers píše
"...viděl jsem osud. Můžete se rvát nebo ležet a spát, jste odsouzeni jako Oidipus. Člověk a civilizace stárnou....chřadnou. Odvaha a vůle mohou jen přihlížet. .......zatvrdil jsem své srdce jen málo, poznal jsem, že štěstí je cenné, ale bolest činí cenným. Smysl tragedie je v tom, aby se Lear stal velký jako bouře, v níž se potácí, a aby se zmučený žid stal bohem."
Já vím, že zkoušek je třeba, ale jak píšeš, tohle trvá už dlouho bez pauzy na regeneraci. A bude asi hůř. A nějak si přijdu už životem příliš vyčerpaná a mající už málo životní energie na to, ten život žít.
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 19:30:20)
Karmo, ale já to znám...nejen od sebe, taky od jiných, ale kdybych to sama neprožila až na to samé dno, a to dokonce nejednou, v různých situacích, asi by to nebylo to správné pochopení.
Myslím, že toto chápu do poslední buňky.
Tady můžu napsat jen pár slov, je to málo...ale třeba i to pomůže něčímu Já se na to kouknout aspoň na chvilinku jinak, než z hlediska té vůle.
Mám k dispozici obrovskou obrovskou vůli...když si procházím zpět těch 50 let, co žiju, vidím se - empatickou přecitlivělou rybu (taky vodní znamení) - hozenou do vody brzy bez táty a na delší čas i bez mámy a bez milující rodiny (na které mi vždycky tolik záleželo)...za což DNES už jsem neuvěřitelně vděčná.
Dnes.
Předtím jsem cítila třeba určitou sebelítost, krom jiného.
Když jsem pak zas byla s mamkou, ona, zářící velmi náročná lvice, mě fakt nešetřila, byla velmi náročná na sebe i na mě, všechno všecičko jsem si musela vybojovat a bez jakéhokoliv ocenění.
Jsem jí vděčná a jsem ráda, že jsem se narodila právě jí, potřebovala jsem ji k tomu, abych sebrala a začala věřit v sebe a bych "vydržela".
Ale to vidím až te´d poslední dobou.
Nechtěla bych sice stejným životem procházet znova , protože byl docela náročný...(i když mnozí mají i náročnější).
To jen že mě to vyformovalo nějakým způsobem a postavilo na vlastní nohy a přinutilo mě to hledat opravdové jistoty, klid a mír.
Poslední dobou už často vzdávám svoji vůli, po šíleném boji sama se sebou... ve smyslu "ne má, ale tvá vůle se staň"...to samozřejmě jde až časem, ne když člověk něco buduje, v úplném mládí, tam je vůle a cílevědomost hodně potřeba.
A stejně musí správně rozlišovat, kdy jednat a kdy ne...ale ve všem, nebo spíš zatím skoro ve všem, co dělám, to tak mám.
A pozoruju, pozoruju i sebe a druhé - jako na plátně nebo divadelní hře a poslední dobou se mi i stává, že se do těch her nenechám vtáhnout, snažím se nedostat se do silných emocí.
Ne vždycky se mi to daří, ale jakmile tam jsem, je to jak kdybych byla v nějakém víru a člověk jen lapá po dechu a nic nemá pod kontrolou...přesto si myslí, že jo. Paradox.
Nesnažím se už být režisérem druhých...je to silně uvolňující a svobodné pro všechny.
Lidem, co ode mne chtějí vyprávět, říkám, aby si představili život jako řeku, která nakonec ústí do moře, do Jednoty (myslím lidský život v celé kontinuitě)...na začátku je to takový rychlejší bystrý potok plný kamenů, vírů, písků, zátok...překážek...které si tam svým způsobem lidi dávají i sami...svou nevědomostí (a tedy "karmou").
Protože se tady na začátku lidi dost odřou a omlátí a bolí je to, získají zkušenost, že ta řeka je taková nebezpečná, že plout v ní i bolí a často se bojí, co bude dál, nebo se bojí kamenů a zátok, které už znají, protože ta bolest by se mohla opakovat.
To jsou takové ty programy - které nás na jednu stranu mají chránit před zraněním, na straně druhé nás někdy hystericky chrání i před příležitostí a novou hezkou zkušeností
.
Proto se ti lidi kolikrát pověsí za nějaký takový ostrý kámen v tom proudu, aby se zastavili v nějaké situaci, kolem hučí ta voda, chce je strhnout dál - což je přirozené, aby pokračovali...protože jinak to stejně nejde, ale oni se stejně drží silou mocí (vůlí), už mají celé sedřené ruce a nohy, jsou celí omlácení, ale visí a bojí se pustit.
A stejně se nakonec pustí, protože se unaví a zemdlejou, nevydrží.
Když jsou k smrti unaveni, ten proud života je prostě vezme, možná se ještě párkrát praští o nějaký kámen a zaplujou do nějaké zátoky nebo se chytí za větev, ale s největší pravděpodobností je ten proud taky co nejdřív, nerychleji a neoptimálněji vyvede tam, kde už se ta řeka roztáhne do široka, bude klidnější a člověk se konečně nadechne a dokáže se rozhlídnout. Tam, kde je ta voda klidná a ideální pro tu danou chvíli.
Dokud se člověk drží a topí, lapá po dechu a je k smrti vyděšený a vyčerpaný, nic z toho nejde.
Tohle je samozřejmě takový úplně obecný pohled, všechno je samozřejmě v té které chvíli individuální...a odvíjí se to od té které situace....ale lidem se tohle povídání o řece líbí , koneckonců občas přijdou povídat právě v okamžiku, kdy visí na té skále a bojí se pustit, protože netuší, co bude o kousek dál, co je za záhybem řeky a myslí si, že to visení je zachrání a že tam mohou viset navěky. NIKDO na to nemá sílu...viset navěky.
taky jsem visela a občas ještě visím...
Chce to určitou důvěru v běh Života, v sebe, k tomu Vědomému Já...a ano, přiznávám, bylo to pro mě taky hodně těžké, nedělat nic, nekonat a říct - "už nemůžu, nechám, a´t se to děje". A dělo....
Ne že bych byla z toho všeho chtění a lpění definitivně venku...ale leccos už dokážu pozorovat z nadhledu i u sebe a svých situací.
A o to jde.
V těch emocích je člověk ve stejné situaci, jako když se topí ve víru...nemůže ani dýchat, natož aby se správně rozhodoval. nejlepší je se do toho víru položit, často nás sám vyflusne ven o kus dál.
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 22:39:00)
dANULU, PÍŠEŠ TO MOC HEZKY, TO JE VIDĚT, JAK SI TO UŽ HEZKY UVĚDOMUJEŠ...JO, JE TO eGO...a nemyslím to v tom negativním, všichni máme Ego, sosobnost, naše Já...s naší osobní vůlí. To náš činí oddělenými od druhých lidí.
A pokud se ti to už podařilo na nějaký čas, neustávej a cvič se v tom, je to smysluplné...pokračuj, je to jako škola...taky člověk neumí všechno hned teď.
I když by to jistě v tomhle ohledu šlo...ale spíš někde v ústraní jako poustevník. nebo někde v ášrámu , aby mu to nenarušovali druzí.
Pokud to fakt chceš cvičit, a na to člověk nic a nikoho nepotřebuje, jen sám sebe, uvědomuj si sama sebe uvnitř...ne tělo jako takové, ale opravdu tu "dušičku" uvnitř, to jsi TY...a pozoruj bděle běh světa...ne že bys pak neměla emoce, ale budeš bdělý "pozorovatel", který do toho může, ale nemusí být vtažen.
Získá lehký odstup a nadhled...ne nadřazenost, ale prostě se neúčastní toho "topení se" - utápění se. Sám nebo s druhými.
Nejdřív se to daří na úplně neosobních věcech, co se nás zas tak moc nedotýkají, pak třeba na známých a kamarádech, pak teprve přijde rodina a hodně blízcí lidi. je to věd na měsíce, roky...ale to první ovoce sto přinese mnohem dřív.
A pokud už člověk do emoce spadne, přece jen je to chemický proces a ten je potřeba nechat proběhnout, nenadávat si, jen se pozorovat, jak to vrcholí a pak opadá ...ale i tehdy není od věci si uvědomit, že v té emoci jsem a jak se mnou cloumá...a časem jim člověk bude umět i předcházet, pomalu, postupně. Bude vnímat, že jsou, ale nebude vevnitř v tom víru...nebude poloutopený .
Není to, že by se pak člověk stal placatým a bezohledným, ale prostě se nebude topit. Když se člověk totiž topí, jeho důstojnost, jeho rozum, jeho schopnosti a úsudek a už vůbec nějaká intuice jsou v tahu...Jak taky někoho zachránit nebo něco vyřešit, když se v těch emocích všichni utápí?
Bouřlivé emoce nikdy nepřinášejí nic dobrého, vlastně ani v tom pozitivním...protože i ty pak přinášejí svůj protipól.
Zkoušej to dál, je to cesta "ven" z těch vírů.
A je to osvobozující.
Člověk se samozřejmě musí "hlídat" - myslím jako pozorovat se, ne se přemáhat, aby v emoci nepropuknul, když už má nastartováno...to už je taky lepší nechat to proběhnout .
Kdysi jsem poznala takového člověka, co to skutečně žil...vysvětloval mi tento princip a já se ho ptala, zda to není bez těch velikých emocí nuda, neuměla jsem si to představit ....tak krásně se usmál a říkal, že rozhodně ne, že je to svoboda.
|
|
|
|
|
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 19:31:43)
Danulu, bubáků, viď?
Jo, jsou to bubáci, ale víš co na tom legrační? Že často jsou jen v našich představách, že je to jen iluze...některé jsme objevili sami, něco nám předali z rodiny, něco ve škole, ve filmech...a tak se vlastně pořád něčeho bojíme.
|
| Pam-pela |
|
(15.10.2016 22:23:55)
Danulu, kdyby to bylo tak jednoduché to udělat, tak by měli psychologové volno .
I když ono JE to jednoduché.
Dá se to udělat vlastně v jedné vteřině.
Dá, ale to člověčí nevědomé Já, které pořád kontroluje, tedy myslí si, že ty věci má pod kontrolou, to prostě nedopustí (většinou je za tím zase strach)...to jsou ty naše zkušenosti, které máme i v genech, a vlastně tím, jak žijem, tak do určité chvíle se do toho pořád víc zamotáváme.
Protože se víc zamotáváme do těch životních her, do některých jakoby musíme )akce a reakce), ale připlétáme se i tam, kam bychom tu hlavu strkat nemuseli...to už děláme dobrovolně.
Víš, co si myslím, že je úplně prvotní a nejdůležitější?
Uvědomit si, že emoce a ty prográmky nejsou já sama...že si vlastně žijou vlastním životem a že jen na mně, jestli je chci žít.
Existuje na to i spousta knížek, třeba hezká knížka je Sedm závojů...ale je to pořád jen čtení hlavou.
Mělo by se to dostat i k srdci . Odtud vychází ta důvěra, v něco Vyššího, co je v nás - tudíž i v sebe a v Život sám.
Třeba strach je strašně silný program, strachem jsme ovládáni všichni, ale třeba malé děti strach nemají, ten získají až od rodičů nebo vychovatelů...a nejenom tím okamžitým strachem, ale i tím do budoucnosti.
Pud sebezáchovy mají i zvířátka, ale jen lidi si třeba představují do budoucna, co strašného bude.
Ty představy jsou kolikrát...ne - většinou - horší, než je pak ta realita.
Jen je prožíváme třeba tisíckrát...v různých variantách a obměnách, nebo jako kolotoč pořád dokola.
A to je takové osobní peklo, protože vlastně to prožíváme dopředu s velikou intenzitou...i když ve skutečnosti se vlastně ještě nic ani neděje, děje se v mysli, v hlavě...ty scénáře a prožitek těch scénářů je někdy strašný, a docela i skutečný, i se všemi emocemi...
Následná realita je častokrát slabým odvarem těch předchozích strachových emocí...
Pustit to a důvěřovat v běh světa je naproti tomu jakoby jednoduché a osvobozující...jde to udělat hned te´d...ale kdo to dokáže?
Odevzdat starosti i s těmi emocemi, co nás vysávají?
Nemyslím ale přejít k letargii, nemyslím přejít k naštvání, NI K rezignaci.
Prostě - člověk udělá, co je potřeba pro klid jeho vědomí a svědomí...ale nechá, aby to dopadlo, jak "má". Podle té vyšší vůle, která vlastně vždycky koná pro dobro "celku"...tedy i toho dotyčného.
|
| Manka+Cipísek | 
|
(15.10.2016 23:44:54)
Pampelo, ty tvoje příspěvky si budu muset vytisknout a mít je někde před očima.
|
|
|
|
|
|
|
|
) - to už naštěstí jde. Ono to zase půjde, jen přečkat to nejhorší a otřepat se. Teď to bylo sakra hluboké.
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)