ale já nemyslím, že je zlá. Jen ji nemohu mít ráda apřát jí štěstí s mým mužem. Třeba zatím. Ale nechci, aby tam byly mé děti. A nikde to neobhájím, tj jasné. Vím, že tj mé ego, ale mám strach, že mé ego je v tomto tak silné, že mě to může zabít....tj na vykládání. Ale když odejde muž za ženou, která ho wspolečensky naprosto katapultuje a která vím, že je výš o několik tříd nade mnou, moc to nepřispěje. Odjakživa jsem frustrovaná celoživotním pocitem "jsem k hovnu", tak tohle jen potvrdilo mé sebepojetí....třeba nebýt natová hvězda, třeba by byl s náma.....ale ne, nechci ho po těch lžích a polopravdách... Teda vím, že ho nemůžu chtít. Ale když jsem neměla jeho, měla jsem alespon pocit "kéž bych ho měla". A ted vím, že tj fakt blbost, ztracená věc. ale na místě chtění je totální chaos.....k čemu upnout životní chtění? Neumím "brát život jak je"....nevím, asi píšu dosti zmateně.