Diskuze : Hlavní : Děti a sport

KOnicek, tady nejde o zklamani z prohry...to je ve sportu i v zivote normalni

tady jde o zklamani z neci debility a neprofesionality (i kdyz to jsou amateri)

Cimbur, oni se Ti vlomili do soukromi PRVNI, kdyz ti nechali doma placici dite

ja nervu za kazdou cenu, ale proste se biju za svoje prava....slusne, vetsinou

dneska bych na Tvem miste žhavila telefony a volala na vsechny strany

Nijak. Jestli něco patří do sportu, tak je to zklamání. Lidi, kteří ve sportu něco dokázali, dokázali překonávat neúspěchy, prohry, pády, průšvihy, dokázali neustále vstávat, rvát se, navzdory osudu a všem jeho protivenstvím.
Ve sportu sportovec nikdy není sám za sebe, jsou tam spoluhráči, protihráči, soupeři, trenéři, rozhodčí, tým, výbava, počasí... To všechno jde s nebo proti.

Já sport sleduju a sport přináší radost a zklamání. Někdo nikdy nevyhraje, ač pro to dělá maximum. Někdo vyhraje a pak je diskvalifikován. Třeba i kvůli chybě jiného.

Chápu, že je dcera zklamaná, smutná, naštvaná. Tak jedině být v tom s ní, povídat si nebo mlčet a podpořit jí v tom, aby se naučila prohry překonávat.
Nebo zavolejte třeba Marku Stromskému a zeptejte se, jak se to dělá.

Hodně sil a hodně sportovních úspěchů přeju

Cimbur , Tvé dcery je mi neskutečně líto. Fakt hodně, ani nevíš jak. Úplně se mi vybavilo co tak vídám kolem nás.
Naslouchej asi to budete probírat dlouho a ze všech stran. Vydrž to, bude se z toho potřebovat vypovídat.

Za ty roky vidím, že ve sportu je mít důležité hlavně známé. Jen o šikovnosti a výsledcích to není.

Syn každý závod předjížděl kluka co byl v reprezentaci levou zadní(ten kluk byl v cíli vždycky naštvaný, protože syn ho kolikrát předjel i na píchnutém kole= pak už měl bezdušáky a ty se většinou opravili cestou sami), přesto byl X let jen ve sledování.

Synovi se něco podobného stalo, když měl podle pravidel vyrazit na Mistrovství Evropy, najednou se změnili pravidla, aby nejel a jel někdo známý asi trenéra....
ten rok vyhrál Republiku 2x(dva druhy závodů). Tak kdo jiný, že.

A pak se mu stalo, že jeho štafeta vyhrála Mistrovství republiky, najednou je diskvalifikovali, že něco, takže místo nich vyhlásili někoho jiného(takové to na stupních vítězů, ta radost, ty medaile na krku, diplomy v ruce se nekonalo). A po třech měsících jim to přiklepli, že jsou teda první a diplom ani medaile nemají dodneška.


V ten čas kdy se to stalo, jsme obě situace nějak s manželem nemohli ani sami vydýchat, že se tohle děje. A rozum nad tím zůstává stát. se synem se to rozebíralo kdykoliv potřeboval. Nic jiného ani dělat nejde.

Po letech: ta hořkost tam zůstane, ale není už taková. A velmi rychle si udělají obrázek o světě dospělých.

A třeba kamarádce syn na raftech vyhráli Mistrovství Evropy a nemohli odjet na Mistrovství světa, protože na to jejich klub neměl peníze(a rodiče by na přepravu lodě letadlem nevybrali) a z Ministerstva jim přišlo, že je jim to líto, ale peníze je potřeba na fotbal, hokej a tenis a podobné sporty. A ten rok hokejisti vypadli velmi brzy a fotbalisti též.

Syn ten sport dělá dál, ale rozhodl se, že trochu ubere, takže trénuje malinko méně. A závodí jen měřené tréninky. Ale spíš tím, že 4 roky pracuje a prostě u studia se to dá nějak líp skloubit.

Jáj, tohle je velké zklamání...
Jedině opravdu obejmout, ale jinak nic neříkat, každé slovo teď bolí...
Někdo ti tu poslal odkaz, zkusit se s nimi spojit. A modlit se, aby se třeba i trenérům povedlo chybu napravit.
Trestat teď viníka úplně ztrácí význam, zvlášť když za tím nebyl úmysl.

Bohužel, ve sportu se takové nespravedlivé věci občas dějí a je to obrovský zásah do psychiky. Pokud tohle překoná s tím, že to není konec světa, ohromně jí to posune dál. Ale to jí neříkej. Moje dcerka už si na to přišla, ale on ji v tom hodně pomohl jeden z trenérů, který v klubu působí jako mentální kouč.

Ať to dobře odpadne,