Diskuze : Ostatní : Vánoce

Beat,

bože, to je tak smutný, pohnutý příběh. Jsi strašně statečná žena. Jsem moc ráda, že jsi to tak zvládla v sobě zpracovat, jsi dobrá duše a už roky tě tu moc ráda čtu.

A pro mne je hrozně dojemné, že jste se s maminkou smířil.

ano, děda osiřel, když mu bylo 6, několik sourozenců si rozebrali různí příbuzní, děda byl u strýce pekaře, od těch 6 let spával v chlívě u koní, potom si prožil několik let v ruském zajetí

byl hodný, i když svérázný, ale od života chtěl jenom základ - jídlo, bydlení, čisto

emoce neměly v jeho životě místo

to, že i dřív děti žily v hrozných podmínkách přece neznamená, že pozdější způsob byl dobrý, ta emoční prázdnota byla i dřív, jen neměla takovou podporu státu
spousta sirotků se dostala k lidem, kde jim bylo líp, spousta zase k takovým, kde jim bylo ještě mnohem hůř

mimochodem dětský domovy byly určitě rozšířenější po válce než před ní,

jenže po té válce šlo do institucí víc dětí, který by dřív byly doma, už proto, se mnohem víc žen začalo chodit do práce, víc rodin se začalo stěhovat do míst, kde nikoho neměli, babičky a další příbuzní přestali fungovat jako náhrada za rodiče

Matky po práci měly druhou směnu doma, k tomu šily, pletly, chodily na schůze, do družstevní řepy a kdoví jaký všechny povinnosti měly,

dřívější vícegenerační život skončil a někde se to projevit muselo

mimochodem že vzít dítě od rodičů zapůsobí na psychiku i do budoucna není žádná novinka, to znali už ve středověku, že po pár dnech přichází ústavní deprivace se taky ví už dávno, právě díky ústavům, já bych instituce neobhajovala, jsme jedna z posledních zemi Evropy, kde ještě jsou i pro ty nejmenší, kterým nejvíc vadí, na to jsou důkazy

a nevadí jim jen jako malým, oni si to nesou celý život a předávají dál, právě neschopností mít normální funkční rodiny (samozřejmě, vždycky se najde výjimka, ale bohužel jich není moc)

Huso, moje babi je ročník cca jako tvoje maminka. Pracovala od 13. Ve fabrice. Potom u sedláka. V 17 vdaná. A postupně 3 děti. Byla zvyklá na chudobu, tvrdou práci, na málo jídla až skoro hlad. Je skromná, dříč. Přesto ví, že by to asi sama těžko zvládla.

Mateřské školky a jesle zřizovaly pokrokové ženy pro dělnické děti už v 19. století. Byl to velký pokrok, protože ženy, které tehdy chodily do práce, a to byly všechny dělnické ženy, různé služky, děvečky, podruhyně, se o své děti starat nemohly, ty byly hlídány staršími sourozenci nebo nějakými známými (babičky byly většinou mrtvé, protože úmrtnost chudých žen byla obrovská). Třeba moje babička pracovala jako pomocná kuchařka v restauraci a maminku coby miminko měla u sebe v práci v kuchyňském šupleti. A to už bylo za První republiky.

Moje babička se s dědečkem rozešla v roce 1945, ale nikdy se nerozvedli. Dědeček se odstěhoval na druhý konec republiky a už nikdy se neviděli, ani si nepsali. Babička musela chodit do práce za války, protože bylo totální nasazení, pracovní povinnost pro všechny nestudujíci lidí od 15 let. Po válce ale zůstala doma a sice na černo šila, ale už nikdy nebyla zaměstnaná. Ani za komunistů. Byla ročník 1901. Díky tomu, že byla papírově vdaná, byla ženou v domácnosti. Nikdo nikdy nezkoumal, kolik dědeček vydělával a maminka, ročník 1923, už byla také dospělá a jiné děti babička neměla. Za komunistů mohla být žena v domácnosti, za jediné podmínky, a to že byla vdaná. Neměla pak ale odpracované roky a nedostala žádný důchod.