Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

"Další místa, kde jsem byla ostřejší, byla ta, kde mi někdo, kdo mne v životě neviděl a nic o mně neví tvrdí, že si nemůžu být jistá nějakým svým postojem. To mi vadí, protože já si tímto jistá jsem. Dokonce tu nejsem jediná, což mne potěšilo."

Tak myslím, že vůbec není nutný Tě znát, aby bylo možné prohlásit, že pokud někdo deklaruje, že by se URČITĚ zachoval tak či onak v situaci, ve které nebyl (a i kdyby byl, tak by měl jiné podmínky než ten, koho se to týká) , tak je to poněkud úsměvné. Protože to nemáš jak doložit, je to pouhá deklarace, a myslím, že řada z nás viděla mnoho lidí, kteří vykřikovali JÁ BYCH NIKDY! a pak otočili na čtyráku.

Můžeš si maximálně MYSLET, že by ses zachovala tak či onak, ale vyskakovat jak čertík z krabičky, když Ti to někdo není ochoten věřit (a toto je jen a jen o víře), je legrační.

A přijde mi značně, značně nepokorné odsuzovat člověka, který se octl v mezní životní situaci a vyřešil ji způsobem, který si myslím, že já bych nezvolila, a zvláště ho odsuzovat takto kategoricky. Myslím, že by nám všem slušela mnohem větší opatrnost v odsudcích. To vůbec neznamená, že bychom se o tom nemohli bavit, ale výkřiky JAK TO TA MATKA MOHLA UDĚLAT, TO JÁ BYCH NIKDY... (mi znějí značně falešně, jako že ten člověk má potřebu se nějak ujistit, že on je JINÝ, LEPŠÍ, a udělat to hrozně lacino - klápnutí pusou nebo pár cvaknutí do klávesnice nic nestojí a vypadá to děsně ušlechtile, akorát že to nemá žádnej podklad).

Ja to "lipnu" bez souvislosti k poslednimu prispevku, hledat nejaky, kde by reakce byla "na miru" je uz prakticky nemozne.

Cetla jsem, ze teto matce se mimo jine dostalo povzbuzeni a ze neni jedina, kdo takto reagoval, nektere podobne pribehy mely i dobry konec a deti "se vratily zpet domu".

Je nutne vzit v potaz, ze mezi situaci, kdy pripravena zena s vedomim a podporou rodiny porodi postizene dite a kdy do toho nejen ona, ale cela rodina "spadne" absolutne nepripravena, neni cas radne se rozmyslet, pripravit, predem vyhledat kontakty a ne kazdy uz predem pracuje s variantou ditete s postizenim uz dopredu.

Jeste neco "osobniho", co ja bych sveho casu dala "jen" za Downa...ale ono jaksi neni na vyber. Par lidi s DS, ci jinym postizenim jsem potkala, malo v rodine, vic v ustavu, tech starsich, kterym se rodice alespon navstevami zacali venovat az v dobe, kdy verejnost, vcetne te zdravotnicke, pripustila, ze to jde a spousta dobrovolniku, nadsencu a nezviklatelnych rodicu zacala zakladat ruzne podpurne pomocne skupiny.

Dovedu si predstavit, ze rodina z niceho nic spadla do ledove vidy a ted se jenom snazi vyplavat na breh. Jeste nezjistila, ze ten breh uz nikdy nebude stejny.

No, neříkám že si vždycky můj muž všimne všeho :) muž, no:) (ať to odlehčím, co téma dovolí..). Ale ano, důvěra tady je a názorově jsme si v těchto tématech blízko. Důvěra pramení z toho, že jsme tohle téma (myslím postižení dítěte) opravdu hodně probírali a došli ke shodným závěrům. Už je to delší dobu, ne v souvislosti s tím článkem teď. A kdykoliv na něco takového padne řeč, tak cítím, že se nic nemění. Mám kliku, že to máme stejně. Jinak u vás mám velkou radost z toho, že i když ta prvotní reakce byla šoková a rozpačitá, píšeš, že manžel je skvělý manžel i otec, a že jste se s tím zvládli poprat. Je mi takové hloupé psát jak je to všecko super, co jste dokázali, že potomek sportuje a jaký jste krásný příklad. Protože vím, že jste si tohle nevybrali, ale ,,jenom" (obří uvozovky! hlavně ať to nikdo zas nepochopí blbě, jinak to moc neřeším, ale tady bych si vyčítala) jste se postavili k nějaké situaci čelem. Ale strašně vám fandím a přeju ať proplouváte životem bez větších karambolů.

Vlad ted nerozumím,myslíš u DS?

přesné,