No, neříkám že si vždycky můj muž všimne všeho :) muž, no:) (ať to odlehčím, co téma dovolí..). Ale ano, důvěra tady je a názorově jsme si v těchto tématech blízko. Důvěra pramení z toho, že jsme tohle téma (myslím postižení dítěte) opravdu hodně probírali a došli ke shodným závěrům. Už je to delší dobu, ne v souvislosti s tím článkem teď. A kdykoliv na něco takového padne řeč, tak cítím, že se nic nemění. Mám kliku, že to máme stejně. Jinak u vás mám velkou radost z toho, že i když ta prvotní reakce byla šoková a rozpačitá, píšeš, že manžel je skvělý manžel i otec, a že jste se s tím zvládli poprat. Je mi takové hloupé psát jak je to všecko super, co jste dokázali, že potomek sportuje a jaký jste krásný příklad. Protože vím, že jste si tohle nevybrali, ale ,,jenom" (obří uvozovky! hlavně ať to nikdo zas nepochopí blbě, jinak to moc neřeším, ale tady bych si vyčítala) jste se postavili k nějaké situaci čelem. Ale strašně vám fandím a přeju ať proplouváte životem bez větších karambolů.