Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

Kudlo, při čtení tvého příspěvku jsem si vzpomněla na situaci, kdy jsem se zachovala naprosto neočekávaně a sama sebe dodatečně vyděsila. Mám syna s AS a dalšími problémy, manžela dlouhodobě mimo domov a na děti jsem vlastně sama. Obvykle zvládám všechno v klidu a před dětma s úsměvem. Jenže se krátkodobě nakupily problémy jak syna, tak dcery a do toho mé zdravotní potíže. A pak mi dcera jednoho dne zavolala do práce, že syn sedí před obchodem a brečí - byl domluvený ve svůj svátek s kamarádem a ten nepřišel. Normálně bych se nadechla, zvedla a jela pro něj, utírala slzičky a byla oporou. Tehdy jsem to nedokázala. Najednou jsem prostě nedokázala jít a utěšovat a být ta vždyzachraňující matka. Pro syna šla dcera, odvedla ho domů, utěšila a já jsem přijela později, až jsem sama měla sílu. Zpětně mi bylo stydno, že jsem to nechala na dcerce, ale já jsem v té chvíli nemohla. Klepaly se mi ruce, zvedal se mi žaludek, brečela jsem jako malá holka... I když bych předtím řekla, že bych pro něj samozřejmě hned jela, tak v té chvíli to prostě nešlo. tisíckrát nic umořil osla a já se zhroutila.

borovice,
u miminka je to rozhodování ještě snadné, je malé a potřebné a nakonec se péče dá naučit. Ale co pak, až dítě vyroste z roztomilosti a zvladatelnosti a ty se musíš rozhodovat, jestli tvoji energie dostane ono nebo tvoje další děti a kde máš vlastně sama tu energii pořád brát.

Ono těch modelek a spisovatelek s DS zas tak moc nebude, všichni s DS ani nejsou věčně usměvaví medvídci.

Sama jsem před lety byla v otázce dítě ponechat/potratit byla mnohem radikálnější ve prospěch "vždy ponechat", dnes to vidím jinak.

Kudlo a to ja zase vim, nakonec, pokud dite neni lezacek, potrebny opatrovani 24/7, nedovedu si predstavit, ze by to byl konec vseho. Konec neceho asi jo, ale take zacatek noveho.
Ja obcas zacnu zahnivat, ale jak nastane problem, jsem jak dostihovy kun na startu a spousta lidi naopak zahniva ve svem pohodlicku bez problemku, problemu a vyzev. Ne ze bych jim to neprala, chteji li to tak.

Tak já s čistým svědomím NEVÍM, jak bych se zachovala, a absolutně si NETROUFÁM někoho odsoudit.

Myslím, že s tím, že si nějaká cizí osoba o mně bude možná myslet, že jsem sebestřednej sobec, se dá žít mnohem snáz než s tím, že můj profesní a společenskej život prakticky skončí.

Ale stejně se všechny vnitřnosti se ve mně kroutěj, když slyším nazývat SEBESTŘEDNOSTÍ a SOBECTVÍM těžký rozhodnutí v těžký životní situaci, kdy "nesobectví" by znamenalo prakticky obětovat sebe sama.

Koneckonců ti tatínci, kteří neunesli narození postiženého dítěte a od maminky odešli, se vcelku snadno s nálepkou "sebestředného sobce" vyrovnají, a vsadím se, že jim to nikdo takto ani nepřipomíná.