Ja to "lipnu" bez souvislosti k poslednimu prispevku, hledat nejaky, kde by reakce byla "na miru" je uz prakticky nemozne.

Cetla jsem, ze teto matce se mimo jine dostalo povzbuzeni a ze neni jedina, kdo takto reagoval, nektere podobne pribehy mely i dobry konec a deti "se vratily zpet domu".

Je nutne vzit v potaz, ze mezi situaci, kdy pripravena zena s vedomim a podporou rodiny porodi postizene dite a kdy do toho nejen ona, ale cela rodina "spadne" absolutne nepripravena, neni cas radne se rozmyslet, pripravit, predem vyhledat kontakty a ne kazdy uz predem pracuje s variantou ditete s postizenim uz dopredu.

Jeste neco "osobniho", co ja bych sveho casu dala "jen" za Downa...ale ono jaksi neni na vyber. Par lidi s DS, ci jinym postizenim jsem potkala, malo v rodine, vic v ustavu, tech starsich, kterym se rodice alespon navstevami zacali venovat az v dobe, kdy verejnost, vcetne te zdravotnicke, pripustila, ze to jde a spousta dobrovolniku, nadsencu a nezviklatelnych rodicu zacala zakladat ruzne podpurne pomocne skupiny.

Dovedu si predstavit, ze rodina z niceho nic spadla do ledove vidy a ted se jenom snazi vyplavat na breh. Jeste nezjistila, ze ten breh uz nikdy nebude stejny.