Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

Mám známou, která s rodinou taky změnila plány co do počtu dětí, ale trochu v jiné souvislosti- měla dvě děti, což měl být konečný počet. Mladší syn ale onemocněl v útlém věku leukémií. Nerada bych se rozepisovala o podrobnostech abych se nedopustila nějakého ,,medicínského nesmyslu", tak to zkrátím- prodělali s prckem všechno možné i nemožné, nepomohlo, jedinou variantou, jak dítě snad zachránit, bylo mít další dítě a když bude dobrá konstelace a kluci budou nějak kompatibilní, provést transplantaci (fakt nevím jestli dřeně, kmenových buněk z pupečníkové krve, nebo čeho... ale na podstatě to nic nemění). Takže v tom šíleném stresu, kdy syn prakticky umíral, se snažili o další... vyšlo to. Vyšlo to celé. Prostředního zachránili fakt za půl minuty dvanáct (dokonce si vyslechla, že je už bohužel příliš pozdě... ale nakonec se to zkusilo) a nejmladší je v pořádku. A ani tady si teda nemyslím, že by nejmladší trpěl celoživotním pocitem křivdy, že se narodil ,,jenom protože....". Jo, narodil se ,,jenom protože...", ale mají ho rádi stejně jako ty dva dokonale plánované.

toho seniora odloží někdo do ústavu v den, kdy odejde do důchodu?

jinak samozřejmě považuju za správný, aby se o seniora mohla rodina postarat a měla by to udělat, bohužel, jako u dětí - kde nejsou peníze, musí výdělečně činní chodit do prácea nemůžou si dovolit zůstat doma

stejně dopředu neví nikdo, jestli se mu to zdravý dítě nezmění v postižený, v autistu... a nebude potebovat hlídat 24 hodin denně, někdo to ví dopředu, to je jediný rozdíl

i když samozřejmě užít si ty roky nebo aspoň měsíce pohodya radosti je jiný, než od začátku věedět, že lepší to už bylo
jenže zase, když to není případ absolutně beznadějný, zlepšit se a naučit může každý

i zdravý se může po úraze nebo nemoci stát ležákem bez možnosti změny

Myslím si, že tohle je naprosto falešný přístup. Soudy společnosti jsou to co vytváří morálku. Kdyby někdo kdysi neodsuzoval vraždu, byla by běžnou součástí životů.
Naopak přijde mi maximálně amorální takovéto věci přecházet, odmítat se o nich bavit a schovávat je pod koberec.
Z lidí co se bojí vyjádřit jak to cítí nebo jak to vnímají je mi špatně.

Jentak nemusí být,to přece není ve všech případech,že by to byl sešup na sociální dno.I když je to asi zas o uhlu pohledu.Co někomu přijde jako lehké omezení jiný bude brát jako velký problém.Rozhodně nesoudím,jen spíš se zamýšlím.Od rána co to tady čtu zjištuju,že co mě přijde jako těžká pohoda,by pro jiné už bylo velké omezování.A že ty hranice mám šouplí víc,než sem asi tušila.